Ze zubní ordinace Milana Hanuska se často line Metallica a AC/DC. Svým pacientům při zubařském zákroku však pouští muziku, jakou si přejí.
Chodbu, která vede do jeho stomatologického studia v Havlíčkově Brodě, zdobí kreslené vtipy se zubní tematikou, jichž je sám autorem. Doplňují je velkoformátové plakáty z filmů, jako je Pulp Fiction, Kill Bill či Rambo.
Milan Hanusek
|
Hned vedle zubní ordinace má tělocvičnu, kde vyučuje sebeobranu a opodál ateliér, kde kreslí a maluje.
Milan Hanusek zcela boří zavedené představy o podobě lékaře. V bílém plášti jej rozhodně nepotkáte. „Chodím v džínách a v tričku. Když mají přijít děti, vezmu si něco barevnějšího a na roušku si nakreslím třeba kočičí čumáček,“ směje se.
Dříve nosil dredy, teď jeho image dotváří dohola oholená hlava s dlouhým copánkem vlasů na temeni a svalnaté paže s tetováním, které vykukuje z rukávů trička.
Svou image bere spíše jako přednost. „Zatím jsem nezaznamenal ze strany pacientů negativní reakci. Spíše naopak. Lidé mají obecně strach z lékařů, natož ze zubařů. Tím, že jsem neformální a svůj, lidi možná zbavuji jejich strachu. Pacienti mi říkají, že se k nám do ordinace těší. A slýchám to docela často,“ vypráví sedmačtyřicetiletý otec tří synů.
Milan Hanusek je zkrátka činorodý a vše dělá naplno. Čím se tedy cítí být víc? Zubařem, kreslířem, nebo instruktorem sebeobrany? „Nedokážu si představit, že bych něco z toho nedělal. Kreslím odjakživa, zubařina mě hrozně baví a výcvik sebeobrany, který dělám odpoledne téměř jako svou druhou profesi, mě rovněž naplňuje,“ odpovídá.
Vtipy kreslí už od studia, zásoboval jimi i Trnky Brnky
Kreslí prý odmalička a pořád. Klackem v písku, propiskou na piják nebo na útržky papíru. Při studiu na gymnáziu navštěvoval výtvarný obor základní umělecké školy a ani mu prý nevadilo, že byl nejstarší mezi malými školáky. Chtěl dobře zvládnout malířskou a kreslířskou techniku.
Nejstarší ve výtvarném kroužku je i nyní. Navštěvuje jej spolu se svými dvěma mladšími syny. „Moje první a zatím poslední výtvarná cena byla v mateřské škole za Auroru k výročí VŘSR,“ říká pobaveně.
Kreslit vtipy začal při studiu medicíny. „Přišel za mnou kamarád, že má námět na vtipy, ale že neumí kreslit a jestli bych to nezkusil. A tak jsem začal,“ popisuje své kreslířské začátky.
Pak si tím začal docela slušně při studiu přivydělávat. „Kreslené vtipy ze zubařského prostředí jsem publikoval v časopise Trnky Brnky. Tehdy to byly pro studenta poměrně slušné peníze,“ dodává.
Má rád černý humor. „Ale realita ordinace to není,“ směje se
Nyní si nápady na vtipné kreslené scénky zaznamenává slovně, kdykoli jej napadnou. „Když pak přijde chvíle, nakreslím jich najednou třeba dvacet a pak půl roku nic.“
Před rokem si nechal udělat velkoformátové kopie vtipů, které nakreslil v posledních dvaceti letech. Rozvěsil je po stěnách čekárny a přístupové chodby.
„Většina mých pacientů ani neví, že jsem autor. Nikde se tím nechlubím. Dělám to pro radost svou a svých kamarádů. Cílem také je, aby se pacienti cestou do ordinace uvolnili, zasmáli se a cítili se tady dobře. Vtipy jsem si vydal vlastním nákladem v útlé knížce, kterou občas jako dárkem překvapím kamarády nebo pacienty.“
„Ale pozor, ty vtipy - to není skutečná realita denního života v praxi. To je černý humor, který mám rád. Pevně doufám, že pacienti to neberou osobně a ví, že to, co je na obrázcích, se ve skutečnosti neděje, a obzvláště ne v naší ambulanci,“ zdůrazňuje.
Vypověděl smlouvu pojišťovnám, pacienti si zákroky platí
Vzdát by se nechtěl ani zubařské profese, i když ke studiu stomatologie přišel tak trochu náhodou. Původně se totiž po gymnáziu hlásil na práva, kam ho nevzali.
„Jedinou možností, abych nemusel narukovat na povinné dva roky vojenské služby, bylo jít studovat stomatologii na vysoké vojenské škole. Přijímačky jsem zvládl, a tak se teď můžu pyšnit dvěma univerzitními diplomy. Jeden mám z Karlovy univerzity jako lékař stomatolog a druhý z Vojenské lékařské akademie jako voják z povolání,“ ukazuje na stěnu, kde visí jeden z nich zarámovaný.
Spojení svého života s armádou si ale nedokázal natrvalo představit. Přešel do civilní soukromé praxe a jeden čas obhospodařoval najednou i tři vesnické ordinace.
„To ale nebylo možné provozovat dlouho. Zařídil jsem si jednu zubní ordinaci, ovšem vybavenou špičkovým zařízením. Po několika letech jsem vypověděl smlouvu všem zdravotním pojišťovnám a od té doby vše - téměř - záleží na mých schopnostech. Přestal jsem řešit spoustu zbytečné administrativy a byrokracie, která mi zabírala čas na důležitější věci. Lidé si však všechny výkony v naší ordinaci musí hradit sami. Přišel jsem tehdy asi o 90 procent klientely. Část z pacientů se po čase vrátila a nyní mám klientů dostatek, a to rozhodně ne kvůli tomu, že je málo zubařů,“ konstatuje.
Děti učí, jak vystupovat sebejistě. Ne, jak někoho zmlátit
Když odejde poslední pacient z ordinace, zpravidla se Milan Hanusek přesouvá do tělocvičny. Tam se mezi boxovacími pytli přerodí ze stomatologa a kreslíře do role instruktora sebeobrany stylu RBSD. Trénuje děti i dospělé.
„Děti primárně neučíme, jak někoho zmlátit. Ale jak vystupovat sebejistě a autoritativně. Prvního půl roku je učíme, jak se hýbat, a až potom, jak se krýt, vybudovat si prostor k útěku a případně jak se poprat a ten útěk si umožnit. Hlavním cílem sebeobrany totiž není to, jak někoho zmlátit, ale jak se do konfliktu vůbec nedostat, jak mu předejít,“ vysvětluje.
„Nejsem bojovník, nikdy jsem nestál v ringu, nemám odbouchané zápasy, ale mám špičkové učitele, kteří tohle všechno mají za sebou, o své zkušenosti se podělí a já to pak mohu předat dál. Naše tréninky jsou hodně fyzicky náročné, bolí to, ale jsme schopni pracovat s každým. Chodí k nám děti, ženy a všichni ty tréninky zvládají. Učíme je něco, co dosud neznají. Myslím, že jim zvedneme sebevědomí, naučí se spoléhat sami na sebe, a to je podle mě to, co je posune z role oběti, ve které možná jsou, do role aktivního účastníka na svém osudu,“ dodává Milan Hanusek.
