Píseň o kočce ze Záběhlic utkvěla v paměti širokému publiku ve spojení se...

Píseň o kočce ze Záběhlic utkvěla v paměti širokému publiku ve spojení se jménem Věry Nerušilové zřejmě nejvíc. Ona sama na natáčení ráda vzpomíná, potkala se při něm s hercem Josefem Kemrem. | foto: archiv Věry Nerušilové

Kočka ze Záběhlic pochází z Třebíče. Na housle ji učil hrát Josef Kemr

  • 0
Je to dáma s nezaměnitelným hlasem. Zahrála si například ve známém filmu Smrt černého krále – po boku policejního rady Vacátka. Na konci října převezme Věra Nerušilová Cenu města Třebíče.

Má hluboký, podmanivý hlas a nejčastěji si ji lidé pojí s Kočkou ze Záběhlic. Tedy s písní, ze které doslova sálá atmosféra prvorepublikových dekadentních tančíren. Zpěvačka a herečka Věra Nerušilová je dnes interpretkou výsostně pražskou. Na Vysočinu má ale jednu dost zásadní vazbu.

„Na to, že bych se chtěla živit zpíváním a hraním, jsem přišla v Třebíči – městě, ve kterém jsem strávila nejdůležitější roky svého dětství a mládí. Žila jsem tam od svých čtyř do sedmnácti let a ráda na to vzpomínám,“ říká. U příležitosti svátku 28. října a jejích letošních kulatých narozenin jí třebíčští zastupitelé udělí Cenu města.

Věra se narodila v roce 1935 ve Zlíně do rodiny Soudkových, její otec tam pracoval jako kvalifikovaný dělník u Bati a byl na to patřičně hrdý. Na počátku války se ovšem rodiče rozhodli, že bude lepší přestěhovat se s dětmi do Třebíče, rodného města Věřiny matky. Obávali se bombardování průmyslového Zlína.

„Bydleli jsme v třebíčské Krajíčkově ulici. U nás doma se vždycky muzicírovalo. Legendární bývaly Vánoce u Soudků, to lidé z okolí chodívali potajmu poslouchat pod naše okna. My totiž zpívali koledy trojhlasně, do toho se hrálo na trubku a housle. No, byla to paráda,“ vybavuje si po letech.

Vzniklo rodinné trio

V Třebíči vychodila devítiletku na Jejkově. Podle Nerušilové to bývala ponurá budova, dnes už nestojí. „Mívala jsem to do školy víc jak kilometr, autobusy nejezdily, takže jsem měla dobrou fyzičku. Pak jsem chodila na ekonomickou školu. A tam nás desítka děvčat utvořila hudební soubor, který na americké melodie zpíval a hrál o aktuálním dění ve škole.“

To nebyla jediná aktivita budoucí šansoniérky, jež má ve svém oboru u nás nejhlubší hlas, krásný, nezaměnitelný alt, jenž vynikne i tehdy, když zpívá staré židovské písně.

Dospívající Věra utvořila nejprve duo se svou starší sestrou. Později je doplnila další ze sester a vzniklo rodinné trio.

„Věděla jsem, že chci zpívat a že práci v oboru najdu v Praze. Tam jsem taky odešla a byla přijata do Československého státního souboru písní a tanců. Hned rok nato jsem jela do Číny na čtyři měsíce,“ říká umělkyně.

V roce 1962 založila se třemi kamarádkami Inkognito kvartet, vystupovaly v Divadle Paravan. Její role zpěvačky v kriminálním filmu Smrt černého krále, který v roce 1971 volně navázal na jeden z nejslavnějších českých seriálů Hříšní lidé města pražského, se vepsala do paměti širokého publika asi nejvíc.

Verš Já jsem ta kočka ze Záběhlic a vemlouvavá melodie doprovázejí příběh z pražské periferie, v němž rada Vacátko a jeho mordparta pátrají po pachateli loupežné vraždy inkasisty Krále. Na scéně se objevují herci jako Jana Brejchová, Stanislav Fišer nebo Josef Kemr.

Hluboký hlas zdědila asi po tátovi

„Představovala jsem tam takovou šufťandu vedle pana Kemra. Měla jsem hrát na housle, jenže ty byly z barrandovského fundusu, hrát se na ně nedalo. Pan Kemr, který ovládal několik hudebních nástrojů, zkusil naladit aspoň jednu strunu,“ poznamenala.

Nerušilová Kemrovi neprozradila, že v dětství chodila do houslí a že ví, jak se na ně hraje. „On mi je dal do rukou a trpělivě mě učil, jak se tvářit na kameru, aby to působilo věrohodně. Tahal mi ruku se smyčcem po strunách. Ani jsem nemukla,“ usmívá se.

Manžel paní Věry – Zdeněk Nerušil, tanečník, filozof, překladatel a básník – se přátelil se Stellou Zázvorkovou a znal se i s Josefem Kemrem.

„Jednou k nám zašli na návštěvu, diskutovalo se, byli vzdělaní, a co řekli, to bylo opravdu fundované. Pro mě byl zážitek je poslouchat,“ přidala další vzpomínku šansoniérka.

Když manžel předčasně zemřel, poradila jí paní Stella, jež měla zkušenost se smrtí své dcery, ať co nejdřív vystupuje. „Paní Zázvorková taky hrála hned, aby se ze své situace nezbláznila. Já zpívala tři dny po manželově úmrtí. Věci, které pro mě on vytvořil. Prací jsem se z toho postupně dostávala.“

Jak v nadsázce říká, hluboký hlas zdědila asi po tátovi. Její máma zpívala o dvě oktávy výš. „Taky má dcera Bára má stejný hlas, učí ve škole hudební výchovu,“ uvedla.

Od roku 1973 se vydala na sólovou dráhu šansoniérky. V současnosti vystupuje v Divadle ABC, Na Fidlovačce či v Balbínově poetické hospůdce. V Třebíči se představí publiku právě 28. října v rámci předávání Ceny města. S mladým hudebníkem Ondřejem Rumlem.