Anna Pammrová uměla německy, francouzsky a anglicky. Formoval ji i fakt, že ve...

Anna Pammrová uměla německy, francouzsky a anglicky. Formoval ji i fakt, že ve svých dvaceti byla vychovatelkou u šlechticů ve Vídni. | foto: Tomáš Blažek, MAFRA

Múza básníka Březiny ze samoty u Žďárce mohla inspirovat i feministky

  • 0
Letos je to 120 let, kdy do dnešního Havlova na pomezí Vysočiny a jižní Moravy přišli první usedlíci. Mezi nimi byla i Anna Pammrová, žena, která se vymykala běžnému pohledu na tehdejší ženy. Nechtěla muže, ani děti. Přesto okouzlila básníka Otokara Březinu, vzala si tyrana a děti měla hned dvě.

Jeden z nejmenších hrobů na hřbitově ve Žďárci, vesnici na pomezí Vysočiny a jižní Moravy, patří Anně Pammrové. Pochována je zde i s ostatky své dcery Almy.

Letos je to 120 let, co se tato žena spolu se svým manželem, lesníkem Františkem Krohem, přistěhovala do myslivny u blízkého Víckova. Dnes je nedaleký ostroh nad údolím říčky Bobrůvky znám jako Havlov, předtím se však planině kousek odtud říkalo Pammrov.

Pammrová byla otlučená a poznamenaná životem, v jistém smyslu posedlá, ale proto také svébytná žena-médium, skrze kterou přicházela inspirace. Svými myšlenkami stála u zrodu feministického hnutí i ekologického myšlení.

Narodila se 29. června 1860 v myslivně Bažantnice u Kralic nad Oslavou. Od svých pěti let žila u pěstounů v Jasenici. Rodiče vídala dvakrát ročně. Od pěstounů odešla až po svém odmítnutí vynuceného sňatku ve dvaceti letech.

V roce 1884 se jí narodila dcera Alma, kterou počala s Leopoldem Stögrem, majitelem statku v Tyrolích. Manželství se Stögrem odmítla. Stejně jako tehdy, po celý život vnitřně bojovala s přijetím sebe sama jako matky a manželky.

Chtěla žít sama, bez mužů, snad i bez dětí. Tak se také stalo, ale za okolností, které si stěží přála.

Osudové setkání s básníkem Otokarem Březinou

V roce 1885 žije Anna s dcerkou v Jinošově u Náměště nad Oslavou. Vyučuje němčinu a francouzštinu ve Velké Bíteši, kde se také v rodině Löfflerů setkává s první zmínkou o indické filozofii a mystice, kterou začíná studovat.

V roce 1887 přichází do Jinošova jako začínající podučitel o osm let mladší Václav Jebavý, později publikující jako Otokar Březina. Dojde k osudovému setkání.

Okouzlení bylo vzájemné a trvalé. Duševní svět Anny Pammrové (jejich vztah byl vždy platonický) se převrátil. „Večer ten zůstavil ve mně dojmy nečekané. Nevím, jak jsem se dostala na silnici. Měsíc svítil a na zemi sněhový poprašek jak rozlité stříbro. (...) Přijdu ke kříži, kleknu na kvádry, položím hlavu na zelenou mříž... Byla to tichá oběť? Tichá prosba za jeho duši? Nevím...“ líčila po letech atmosféru po setkání.

Březina střízlivě, leč významně v dopise příteli oceňoval, že Pammrová „je v pořádku!“, že s Annou je možno mluvit „o něčem jiném než o počasí a lásce“.

Pammrovou upoutaly jeho šedé oči i malá, zatrpkle se usmívající ústa. „Mé polověty s mračnou ironií nadhozené doplňoval on způsobem takovým, že mě zachvátila lítost nad jeho žíznící duší...“

Ženy by měly být povzneseny nad balast prostého života

Po ročním pobytu v Jinošově Březina odchází na další působiště do Nové Říše. Začíná jejich vzájemná korespondence - a trvá příštích čtyřicet let. Pro básníka jsou její dopisy stálou inspirací, ona myslí na něj. „Tam v západu někde žije mlhavý člověk...“ píše Anna v deníku.

„Pammrová byla originální svými úvahami o přírodě a údělu žen, které by měly být podle ní povzneseny nad balast prostého života. Věděla, že osud ženy je horší než jejích mužských uzurpátorů, prožila to na vlastní kůži,“ říká jinošovský badatel Josef Pěnčík, jenž se vztahem Březiny s Pammrovou zabývá.

Do života Anny ovšem vzápětí vstupuje lesník František Kroh. Opakovaně se potkávají, on Annu svádí, nevadí mu její nemanželská dcera. Na Annu Kroh působí jako zosobnění ďábla, jeho zelené oči jako pohled démona. „... v obličeji onoho člověka spatřila jsem tolik diabolických tahů, že jsem se zachvěla tím dětinským pověrečným úžasem, který jsem kdysi pociťovala při vyprávění pohádek o Samielovi, Luciferovi, Mefistofelovi.“

Přesto nakonec svoluje ke sňatku, svatba se koná v roce 1893. Na svět přichází jejich syn František. O tři roky později je Kroh přeložen do myslivny u Víckova. Annu lesy u Žďárce okouzlují.

Život s tyranem a smrt dcery. Pak přišla rodina Havlových

Z Kroha se záhy stává domácí tyran: pije, vyhrožuje, ničí Anně knihy. Ta uvažuje o sebevraždě. Nakonec se rozhoduje odejít a kupuje planinku u lesa. Kroh ovšem nemá kde bydlet, je špatný lesník a z myslivny musí odejít.

Anna si nechává postavit dům na jednom konci svého pozemku, Krohovi dovoluje postavit si na druhém. Její muž se později stěhuje jinam, Pammrová pak žije v domku v lese jen sama s dětmi. A v roce 1906, rok po svém zasnoubení, Annina dcera Alma umírá...

Do sousedství Pammrova brzy přicházejí významní sousedé. Rodina pražského stavitele Vácslava Havla zde roku 1908 dokončuje své letní sídlo. Místu se začíná říkat Havlov. Vnukem Vácslava Havla bude pozdější prezident Václav Havel.

Pro Annu však přichází další rána. Syn František v roce 1914 bez rozloučení opouští domov - utíká před válkou. Pammrová je sama ve studeném a špatně postaveném domku, který v roce 1922 nahrazuje nový dům. Anna zde žije až do své smrti v roce 1945. Zatímco z původního Havlova už zůstaly jenom fotografie, její obydlí stojí na místě stále.

Stejně jako dodnes mnohé fascinuje osobnost ženy, která byla svého druhu fanatičkou, ale žila po svém.