Jeho dědeček odmítl vstoupit do JZD. Nechtěl nikomu dávat své pozemky. A před čtyřiceti lety o ně přišel. Bez náhrady mu je sebrali. Dlouhou dobu na ně nesměl ani vkročit. Ostatně, na většinu z nich by to ani nebylo možné.
Dědeček Milana Jelínka z šetějovické místní části Dolní Rápotice byl jedním ze stovek lidí, kterému v sedmdesátých letech minulého století změnilo život budování údolní nádrže Švihov (místní jí neřeknou jinak než Želivka - pozn. red.). Většinu pozemků mu zaplavila voda, kvůli ochrannému pásmu vodárenské nádrže měl na další vstup zakázán.
„Želivka nám tady nedala vůbec nic. V ničem nepomohla, pouze tu život zkomplikovala a ztížila,“ říká Milan Jelínek. Vnuk muže, který bez náhrady přišel o půdu, je nyní starostou Šetějovic. Obce, která skomírá, a pokud se nic nezmění, jednou vymře.
„Jsme tu na konci světa. Do města to máme minimálně pětadvacet kilometrů. Protože jsme ve druhém ochranném pásmu, od sedmdesátých let se tady nepostavil jediný barák. Už tu žijí prakticky jen důchodci,“ povzdechl si.
Kanalizace nebo plynofikace? To je utopie
„Lidé se odsud stěhují,“ potvrzuje i europoslanec Tomáš Zdechovský. On sám pochází z protějšího břehu Želivky, z obce Kožlí. A i proto se od svého zvolení problémy zdejších obyvatel zabývá a snaží se přimět úřady, aby jim vyšly vstříc. Ty totiž jako by hlavně na jižní břeh přehrady úplně zapomněly.
Mezi vesnicemi tu jsou silničky, na které ruka silničáře od sedmdesátých let nesáhla. Chybí tu práce. Do vesnic zajíždějí tři autobusy denně, kterými se lidé dostanou pouze směrem na Vlašim. Na vylepšení prostranství nemají obce peníze. A že by se tu dočkali plynofikace či kanalizace? To je v současné chvíli utopie.
„Kvůli ochrannému pásmu jsou na nás kladeny větší požadavky. Ale co si může dovolit vesnice se stovkou obyvatel? Nikdo nám nepřispěje a investici za pět milionů bychom spláceli desítky let,“ tvrdí Jelínek.
Vodárenské společnosti už téměř čtyři desítky let vodu z přehrady prodávají více než milionu zákazníků. Zpět k jejímu zdroji, kde se lidé museli hodně uskromnit, však neposlaly ani korunu.
„Nikdo kompetentní o tom nechtěl nikdy slyšet. O dopady, které výstavba přehrady měla na místní obyvatele, se nikdo nezajímal,“ zdůraznil Zdechovský.
Přes vodní nádrž chtějí obce položit druhý most
To by chtěl změnit. Od podzimu se setkává se starosty a snaží se jejich názory tlumočit a prosadit na vyšších místech. Obce by chtěly, aby alespoň část ze 400 milionů korun, které vodárny prodejem zdejší vody získají, vrátily zpět.
Ale požadavků je víc. Lidé třeba potřebují druhý most přes Želivku. Ten jediný, po němž vede silnice II/150 od Lokte do Ledče nad Sázavou, je v havarijním stavu a je na něm omezena nosnost. A pro obyvatele vzdálenějších vesnic to znamená přehradu objíždět. Najedou o mnoho kilometrů víc, než by museli.
„Chtěli bychom třeba i větší závěsnou lávku. Spojila by náš katastr s Kožlím v nejužším bodě přehrady, v místech, kterým se říká Čertovy díry,“ popsal Jelínek. Čertovy díry jsou skalní útvary u Kožlí. Dnes jsou z poloviny zatopeny.
Důležité je, aby lávka unesla autobus nebo vozy záchranářů. O tranzit tu nestojí. „Záchranka se sem v zimě nedostane ani za 40 minut,“ souhlasí Zdechovský. Dojezdový čas by měl být dle zákona o polovinu kratší.
Chybí tu práce. A bude hůř, končí největší zaměstnavatel
Protože je region chudý, nedaří se mladé na nic nalákat. Za prací odcházejí, zůstávají jen důchodci.
„V Šetějovicích a Dolních Rápoticích máme čtyři děti do patnácti let, do deseti pracujících v produktivním věku a pět nezaměstnaných. Ze stovky obyvatel jsou zbytek senioři,“ pravil starosta Šetějovic.
A bude ještě hůř. V létě odejde jediný významný zaměstnavatel v regionu, firma Grammer. Od roku 1996 sídlí v Dolních Kralovicích a vyrábí opěrky do interiérů automobilů. Společnost oznámila utlumování výroby, o práci přijde postupně všech 400 zaměstnanců. Firma se stěhuje do průmyslové zóny v Žatci.
K čemu by mohlo okolí Želivské přehrady sloužit, tak nepřímo popsal Miroslav Novák. Je v důchodu a v Zahrádčicích žije 12 let. Přistěhoval se sem z Prahy.
„Je tady božský klid. A bezpečí. V Praze má člověk kolikrát strach,“ vysvětluje.
„V Dolních Kralovicích je obchod, lékárna i doktor. Je to odsud dva kilometry, tam si vždycky dojedu. Co víc bych potřeboval?“ tvrdí. Starších lidí, kteří se do chalup ve vsích u Želivky přistěhovali z Prahy, je tu víc.
Jen samosprávy z toho nejsou příliš nadšené. Raději by viděly mladé a spokojené rodiny, které by celou lokalitu posunuly do 21. století.
