Libuše Pospíšilová zemřela 18. června, pohřeb se konal v úzkém rodinném kruhu. Po Bakalářích se její život odehrával již mimo pozornost médií.
V osmdesátých letech si koupila rozvalinu zemědělské usedlosti v Dubovicích nedaleko Pelhřimova. "Na stejném místě pak postavila v podstatě kopii té stavby, která se kolaudovala v roce 1987," vzpomíná starosta Dubovic Jaroslav Váňa.
Stavba se neobešla bez problémů. Pospíšilová dvakrát vyměnila firmu, než byla s úrovní stavebních prací spokojená.
Poté trávila ve vsi každé léto. Na zimu jezdila do Prahy, kde žila sama v pěkném bytě v Melantrichově ulici blízko Staroměstského náměstí. Po roce 1989 tam však musela platit stále vyšší nájemné, což nesla s nelibostí. Dokonce uvažovala o stěhování. Byt si nakonec nechala. Nechtěla přetrhat kontakty, které měla v Praze.
Do hlavního města ji z Dubovic několikrát vezl pelhřimovský knihkupec Jaromír Vytopil. "V autě mi vyprávěla o hercích té slavné generace, která již odešla a kterou ona znala. Nabízel jsem jí, že spolu ty její zážitky napíšeme, ale nechtěla," popsal.
Libuše Pospíšilová byla podle něho velmi sečtělá, ale v posledních letech života už kvůli potížím se zrakem četla jen noviny. A televizi, s níž spojila velkou část svého života, již v poslední době jen poslouchala jako rádio.
Libuše Pospíšilová
|
Pelhřimov navštěvovala v létě často, dobře se znala i s bývalým starostou města. A nezapomínala si ve městě zajít na svůj oblíbený pařížský dort. "Ten jí vysloveně chutnal. Ona byla společenská, chvilku ale trvalo, než se k ní člověk mohl přiblížit," prozradil Jaromír Vytopil.
Její smýšlení bylo levicové
V Dubovicích si ji sousedé pamatují jako introvertní a vzdělanou ženu. Mluvila anglicky, německy i francouzsky. Často pracovala na zahrádce u domu, charita jí domů vozila obědy.
Skoro každý den chodila za vesnici na procházky. "Občas jsem ji potkal v lese, měla ráda stromy. Na výšlapy chodila, ať pršelo, nebo svítilo sluníčko. Asi se jí líbila ta naše hrbatá a hodně zarostlá krajina," míní starosta Jaroslav Váňa.
Když se Pospíšilová vracela po létě do Prahy, tak si pochvalovala, že se vždy dala zdravotně do pořádku. A vlastně také potvrdila slova starosty, že lidé v Dubovicích se dožívají často vysokého věku.
"Strávil jsem s ní pár hezkých odpolední. Obdivoval jsem její jazykové schopnosti. Vyprávěla třeba, jak před válkou studovala v Paříži. Nebo jak spolupracovala s Menšíkem a Sovákem. Já raději poslouchám, než povídám a ona vyprávět uměla. Byla to žena výjimečného intelektu s vynikající paměti. To jí zůstalo až do poslední minuty života," popsal starosta Dubovic.
Libuše Pospíšilová byla podle něho silně levicově zaměřená. A přestože už měla letos v zimě vážné zdravotní potíže, těšila se na obě kola prezidentské volby. Starostu upozorňovala, aby jí nezapomněl přinést volební průkaz.
Po úraze v Pelhřimově
Na chalupu přestala jezdit poté, co měla před časem v Praze úraz. Zlomila si nohu v krčku. Nejprve ležela v Nemocnici Na Františku. Poté se přemístila s pomocí přátel do pelhřimovského domova pro seniory, kde měla jednolůžkový pokoj.
"U nás byla poslední rok. Věděl jsem, že dělala Bakaláře s panem Menšíkem. Říkala, co s ním zažila legrace. Když jsem ji viděl v televizi v nějaké repríze, tak jsem jí to říkal. Měla radost," popsal Josef Scháněl, ředitel domova pro seniory. S ostatními obyvateli domova se podle něho do řeči nedávala.
Přestože Pospíšilová strávila závěr života na Pelhřimovsku, narodila se jinde - v Habrovanech na Vyškovsku. "Znali jsme se. Měla tady jednu známou, které je devadesát," potvrdil starosta Habrovan Radoslav Dvořáček.
Když obec slavila před třinácti lety své 650. výročí, sepsala Pospíšilová k této příležitosti i svůj životopis. Její otec se vyučil na tamním zámku zahradníkem u hraběte Gomperze.
"Dědeček Pospíšil, po celém kraji známý ovocnář, měl poetickou duši. Nosil vousy a uměl vyprávět příběhy. Z těchto genů vznikli i mí televizní Bakaláři," napsala Pospíšilová do obecní výroční knihy.
Její rodiče hráli v Habrovanech amatérské divadlo. "Maminka pěkně zpívala. A nikdy nezapomenu na její větu, když nám o prázdninách říkala: Jsem tak ráda, když vás mám všechny pohromadě."
Sama Pospíšilová poprvé stála na jevišti v sále, který byl součástí dědečkovy hospody. Lokál stál na návsi naproti rodnému domu herečky a dramaturgyně. V Habrovanech vyrůstala se svým bratrem Jiřím, který se stal lékařem.
Pospíšilová později vystudovala na brněnské konzervatoři herectví. Působila mimo jiné v pražském Ústředním divadle Československé armády, což je dnešní Divadlo na Vinohradech.
Zahrála si i v několika filmech. Nejprve v padesátých letech v budovatelských snímcích. Její charakter byl ovšem využit i některými režiséry v 90. letech. Svou nejznámější roli vytvořila v roce 1983. Příležitost jí dala režisérka Věra Chytilová v jednom ze svých vůbec nejlepších filmů Faunovo velmi pozdní odpoledne, kde ztělesnila afektovanou podnikovou šéfku "Fauna" Leoše Suchařípy.
Především se však věnovala televizní dramaturgii. Myšlenka cyklu Bakaláři i jeho název byly nápadem právě Libuše Pospíšilové.
"Bakalář byl ve středověku učitel, člověk, který předával zkušenosti. Řekli jsme si, že našimi bakaláři budou právě diváci. Ať se o své zkušenosti dělí, ať je předávají druhým," prohlásila kdysi v Týdeníku televize.
Uváděla je poté, co původní moderátor Miroslav Horníček připadal vedení příliš intelektuální a rozlícený režisér Jaroslav Dudek řekl Pospíšilové, ať si to dělá sama. Nejpovedenější éra pochází z doby, kdy příběhy režíroval Dudek podle scénářů Jaroslava Dietla.
Vdaná byla jen krátce
Pospíšilová žila většinu života sama. Jen krátce byla provdaná za manžela ze Slovenska. V posledních letech se cítila opuštěná. Zemřela před týdnem v úterý. Veřejný pohřeb se nekonal. Bratrova rodina se s ní rozloučila jen v úzkém kruhu na soukromém obřadu.
Před třinácti lety ve svém písemném vyznání Habrovanům naznačila, kde si přeje pochovat.
"Mám ráda zdejší hřbitov. Jezdím sem z Prahy ve dnech výročí, abych tu zapálila svíčky. Postojím na místě, které jsem si vybrala pod velkou břízou, abych měla pěkný výhled nahoru na les a dolů do krajiny, kde lze zahlédnout za jasných dnů Pálavu. Zanedlouho poznám svého dědečka, kterého jsem nezažila, a budu tam těm dušičkám vyprávět bakalářské příběhy z tohoto i onoho světa. Budeme mít času habaděj. A doufám, že někdo z mých rodáků to světýlko rozsvítí i mně," napsala.
