Pozvánka do tradiční židovské domácnosti s překvapením. Výstava historických svatebních šatů. Živá hudba v ulicích, stánky s řemeslnými výrobky, dobrým jídlem a pitím. Večerní promítání filmů s Hugem Haasem. A noční výšlap na městskou věž. To je jen několik bodů z velmi pestré nabídky programu Oživeného židovského města.
Třetí ročník této akce začal v třebíčské židovské čtvrti v pátek a potrvá až do neděle. Má za cíl navrátit původní živou tvář památce UNESCO. I prostřednictvím židovských pokrmů a nápojů či hudby se návštěvníci přenesou o zhruba osmdesát let zpátky. Vítáni jsou všichni a ten, kdo přijde v prvorepublikovém kostýmu, bude mít malé plus.
Ode dneška až do neděle bude židovská čtvrť v Třebíči klokotat jinak než obvykle. Zdejší obyvatelé odvezou pryč auta a sklidí popelnice. Čtvrť se totiž akcí Oživené město vrátí o desítky let zpátky – přibližně do časů první republiky. Zaplaví ji lidé v dobových kostýmech i vůně židovských dobrot.
Už dávno tu nejsou na domovních zvoncích jména Löwy, Fürnberg, Ornstein nebo Bachrach. Už dávno není ani památky po řeznictví Alfréda Steinharda, který bydlel na Tichém náměstí naproti nové synagoze a svůj krámek s veškerým i nekošer sortimentem masa míval u Podklášterského mostu.
Čas už zavál barvotiskové obrázky domu krejčího Spitzkopfa, co přešíval a čistil pánské obleky a věšel je na šňůru před oknem.
Stačily dva transporty...
Přišla válka a taky třebíčskou židovskou čtvrť převálcovaly dějiny. Zpřetrhat vazby se podařilo dvěma transportům.
Byl to malý zázrak, že se po válce v „židech“ výrazně nebouralo. Dnes toto místo za řekou Jihlavou zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO má už pěknou řádku citlivě zrekonstruovaných domů.
Je tu několik hospůdek a krámků. I sídel firem. Jak se tu lidem počátkem 21. století žije? Jsou tu patrioti, kteří sice vidí vady na kráse, ale jinde by asi bydlet nechtěli.
Místní osobností je jednaosmdesátiletá Susana Urbanová. Velmi energická důchodkyně, která radnici pravidelně zásobuje poznatky, co by se dalo vylepšit. Její tatínek byl Žid, který zahynul v Osvětimi. Ona se tu narodila a žije dodnes. Okna jejího bytu vedou do ulice Leopolda Pokorného.
Oživené židovské městoVýběr z programu: Sobota 19. července Neděle 20. července |
„Za ty desítky let se změnilo hodně. Je to i měnícím se stylem života. My jsme si jako malí hráli na ulici, dnes děti sedí doma u počítače. Od padesátých let se tu začaly usazovat i romské rodiny. Malí Romové jsou zlobiví, ale já s nimi vycházím na jedničku. Pravidelně je péruju, přičemž oni mě respektují,“ říká paní Urbanová.
Když byl poslední den školního roku, najednou někdo zvonil u dveří. Otevřela a tam deset malých špuntů, kteří jí přinesli ukázat vysvědčení. „Zamáčkla jsem slzu, co vám budu povídat, udělali mi radost,“ podotýká.
Mnoho aut, pryč s popelnicemi
Susana Urbanová často láteří kvůli velkému počtu aut, co zahlcují uličky. I kvůli popelnicím, podle ní by si je mohli zdejší obyvatelé uklízet do sklepů. Nelíbí se jí „svinčík“, co bývá ve dvou průchodech pod domy. A několikrát už byla na městském úřadě, protože požaduje, aby se osadilo zábradlí k silničce, která se vine do kopce směrem k židovskému hřbitovu.
„Je tam sráz a děti ze školních výletů by tam mohly spadnout dolů,“ upozorňuje.
Co na to radnice? „Paní Urbanová, to je taková naše občanská hlídka v dobrém slova smyslu. Vždycky rychle víme, že je něco v nepořádku. Zábradlí k silnici už řešíme. Musí vyhovovat hledisku památkářů, tedy esteticky, aby nenarušilo atmosféru místa. A taky z pohledu bezpečnosti dopravy. Půjde o kompromis. Klasická svodidla by tam působila brutálně,“ odpověděl místostarosta Milan Zeibert.
S popelnicemi je to podle něj složitější. Radnice těžko může lidem přikázat, aby je nenechávali na ulici. Vjezd zdejším obyvatelům a zásobování provozoven také nelze zakázat.
Zajíždění ostatních šoférů už v některých místech podle jeho slov zamezují dopravní značky. „A kdo sem míří na oběd, měl by auto nechat mimo židovské město,“ říká Zeibert.
Špínu v průchodech pod domy má na starosti úklidová firma. „Čas od času ji kontrolujeme, ale stačí, aby tam přišel nový pracovník, nebyl náležitě poučený. Pak to vypadá, jak to vypadá,“ přiznal místostarosta.
A teď do cukrárny...
Cukrárnu a kavárnu Pod Lampou provozují manželé Zedníčkovi ve vlastním domě u Podklášterského mostu.
„Je to na slušné živobytí, ale ne na závratný výdělek. Musíme se pořádně ohánět každý den. Nespornou výhodou je fakt, že jsme ve vlastním a neplatíme nájem, “ říká Kamila Zedníčková.
Jejich provozovna má pěknou předzahrádku a dvorek se zdí porostlou loubincem. Dělají tu například speciální zmrzlinové poháry nebo čokoládové fondue.
„Letos máme výrazně méně turistů než loni a předloni. Osmdesát procent tvoří místní. Možná je to proměnlivým počasím a uzavírkami u Třebíče. Proto sem jezdí méně lidí zvenčí,“ krčí rameny Zedníčková.
Dagmar Juráňová z Městského kulturního střediska, pod které spadá i oblast cestovního ruchu, si ale nemyslí, že by do města přijíždělo méně návštěvníků. „Zrovna jsme s kolegyněmi koukaly na statistiky. Nezdá se nám, že by byl úbytek,“ uvedla.
Restauraci Ráchel vlastní a provozuje Rudolf Křivánek. „Zájem turistů je mizivý. Je přehospodováno. Jenom kolem proběhnou a jsou pryč, často s bagetou a pet lahví pití v ruce. Jídlo mívají nadřeknuté jinde ve městě, nebo honem vyřídí památky v Třebíči a zakotví v Telči. Včetně oběda nebo večeře,“ zanadával si Křivánek.
Ve Vrátkách si nestěžují. Toto centrum zaměstnává handicapované lidi. Vsadilo mimo jiné na pečení pravého židovského cukroví, štrúdlů a kváskového pečiva. Má kavárnu, ve které obsluhují postižení lidé. A lidé z Vrátek vymýšlejí v průběhu roku různé jarmarky a dílničky.
„Nestačíme cukroví péct. Děláme ho osm druhů. Teď se poveze i na ochutnávku do Anglie,“ zmínila vedoucí pekárny Stanislava Kovářová.
Francouzům se líbí „kafemlýnky“
V Blahoslavově ulici má starožitnictví Vladimír Pisk. Vykupuje i prodává nejrůznější staré předměty. Jak jemu jdou obchody? „Celkem dobře. Ovšem musím zdůraznit, že 90 procent obchodů dělám přes internet,“ upozornil.
Jeho krámek je doslova přehlcený vším možným. Z vybavení domácností třebíčských Židů, které nacisté odvlekli, tady toho nikdy prý moc neměl.
„A když se něco objevilo, tak to byly předměty běžné spotřeby. Třeba chlebník z kuchyně a podobně. Hodně se toho z domů vyvezlo, když šli lidi do transportů. A co zbylo, byly praktické věci, žádné zvláštní propriety se židovskými symboly,“ vysvětlil.
Lidé mají různý vkus. Například Francouzům se líbí staré české mlýnky na kávu. Prodají se prý i předměty, o kterých se nejdříve domnívá, že by je nikdo nekoupil.
