Na prknech Horáckého divadla se Josef Fila objevoval od osmdesátých let. Když se později v roce 2000 stal ředitelem téhož divadla, svoje herecké zkušenosti si pochvaloval.
„Fungoval jsem jako externista a měl přístup jak na jeviště, tak i do hlediště a zákulisí. Všechny poznatky jsem se pak později snažil zúročit,“ vysvětloval.
Fila se narodil v srpnu roku 1951. Doma uchovával obří lodní kufr jako dědictví po rodičích.
„V roce 1939 rodiče opustili republiku. Od firmy Baťa jeli do Ameriky a potom na Filipíny, kde zařizovali fabriku na boty. Tam je zastihla válka, takže se zpět vraceli v roce 1946 i s lodním kufrem,“ vzpomínal před lety.
Keramická škola byla jen malou odbočkou
K divadlu ho poprvé nasměrovala v šesté třídě jeho učitelka českého jazyka. Její manžel dlouho fotil divadelní inscenace. Školákovi tehdy maminka koupila sako a kravatu a začal pravidelně docházet do divadla.
To se mu stalo bližší než třeba hokej. Na ten se v Jihlavě také jako dítě vypravil ještě v době, kdy zimní stadion neměl střechu. Pamatoval si třeba zápas s Chomutovem, kdy padal sníh a všichni hlasitě fandili. Připadalo mu to poetické, ale nestalo se to jeho životním směrem.
Po základní škole ze své cesty k divadlu přece jen na čas uhnul. Vystudoval Střední průmyslovou školu keramickou v Bechyni. Po vojně ale keramickou dráhu rychle opustil. V sedmdesátých letech se vrátil do Jihlavy a znovu začal chodit pravidelně do divadla. Jeho rodina se navíc přátelila s manželi Červinkovými, kteří tehdy byli výraznými postavami scény.
Josef Fila tak začal v roce 1981 poznávat divadlo i z druhé strany jako herec externista. Jeho první premiérou byla Mamzelle Nitouche, kde byli potřeba komparzisté.
Později se stal jeho vztah s divadlem ještě pevnější. Opustil práci v obchodní firmě a nastoupil do dnešní Komenského ulice jako šéf oddělení pro diváky. Tehdy šéfoval divadlu Zdeněk Dryšl, který je dodnes hercem Horáckého divadla.
Stál u stavby nové budovy za 141 milionů korun
Když se v roce 1990 ujal funkce ředitele Miloš Stránský, stal se Fila jeho zástupcem. Dostal na starosti ekonomickou a provozní část divadla.
Josef Fila
|
Bylo to složité období. Oba se ujali řízení v době, když divadlo skončilo ve staré budově a dočasně se přestěhovalo do náhradního sálu Na Kopečku v areálu psychiatrické léčebny. A oba byli opět u toho, když se otevíralo v polovině devadesátých let nové Horácké divadlo za 141 milionů v Komenského ulici.
Další zlom ve Filově práci nastal začátkem roku 2000. Miloš Stránský se tenkrát vzdal funkce a pracovnu předal svému letitému spolupracovníkovi, který zvítězil ve výběrovém řízení. Fila se stal v pořadí jedenáctým ředitelem Horáckého divadla v Jihlavě.
A hned na uvítanou řešil transformaci divadla, které přecházelo od okresního úřadu k hejtmanství. Kraj je zřizovatelem divadla dodnes. K Filovým zásluhám řadí současné vedení divadla také zajištění autobusových svozů pro diváky z celé Vysočiny.
Jenže ne všechno bylo idylické v emočně vypjatém prostředí, jakým divadla bývají.
Když se falšovaly výsledky, zakročil a celou slavnost zrušil
Herečtí odboráři se třeba přeli s Filou na téma pracovních smluv na dobu určitou. Ředitel byl přesvědčený o tom, že trvalými smlouvami mohl vystavit divadlo riziku kolapsu. Vztahy mezi zaměstnanci tenkrát nebyly dobré. Napjatá situace se uklidnila až po Filově odchodu do penze.
Ředitel musel řešit i z dnešního pohledu úsměvné problémy. Před devíti lety jakýsi podvodník zavinil, že jihlavští divadelníci vykročili do nové sezony špatnou nohou.
Fila tehdy anuloval výsledky divácké ankety Horác a zrušil slavnostní ceremoniál. Někdo se totiž pokusil zfalšovat výsledky diváckého hlasování o nejoblíbenější herce. Padělání odhalil sám ředitel. „Hlasovali“ totiž i lidé, kteří nikdy v Horáckém divadle nebyli.
Vážnější potíže řešil se sílícím finančním tlakem. „Na provozu už nedokážeme víc ušetřit, v posledních pěti letech jsme vyčerpali všechny možnosti úsporných opatření,“ hlásil v roce 2014.
Relaxovat dokázal během procházek, ale také v kuchyni
Dokázal se samozřejmě těšit také z mnoha úspěchů. Třeba když s muzikálem Kabaret vyprodali i pražské vinohradské divadlo.
Na Jihlavu neobvykle velký zájem diváků přitahoval také muzikál Donaha! „Byl to sukces,“ těšilo ředitele Filu.
Nežil ale jenom divadlem. Rád trávil čas na zahradě. Odpočíval i při štípání dřeva, pak poseděl u krbu.
Relaxoval též během procházek. Třeba na trase z Rantířova podél řeky se zastávkou na Zaječím skoku. Tudy chodil s tátou už v padesátých letech. Jezdívali vlakem na chatu do Rantířova a v zimě se vraceli po svých. „A když byla pořádná zima, tak to bylo po zamrzlé řece na bruslích až k Motorpalu,“ vzpomínal.
Rád také vařil, práce v kuchyni byla jeho koníčkem. Připravoval doma i štědrovečerní večeře.
Kliďasem nebýval. Stal se jím, až když začal bojovat s nemocí
Choroby se mu dlouho vyhýbaly. V nemocnici byl v roce 1976 a pak tam desítky let nemusel. Až v posledních letech svého ředitelování se potýkal s dlouhou těžkou nemocí. Léčil se v Brně. Na pokoji si vytvořil detašované pracoviště a divadlo řídil pomocí e-mailů a mobilního telefonu. A přiznal, že se částečně zklidnil.
„Do kliďase jsem měl dřív hodně daleko. Narodil jsem se ve znamení Lva. A klidných Lvů já osobně moc neznám. Vše se změnilo až v době, kdy jsem začal bojovat se svojí nemocí, hodně věcí jsem si srovnal v hlavě. To ovšem neznamená, že se už vůbec nerozčílím. Bez emocí tuhle práci dělat nemůžete, to by nestálo za nic,“ uvedl v jednom z rozhovorů, když ještě řídil divadlo.
Také si pořídil motocykl. „Je to lepší proti tomu ředitelování, protože řídím sám sebe,“ pochvaloval si po odchodu do penze.
Za svou práci dostal v roce 2015 Nejvyšší ocenění Kraje Vysočina. Při předávání ceny řekl: „Pro mě je divadlo celý život, Horácké divadlo jsem poznal při své první návštěvě jako kluk před dvaapadesáti lety. Jak se do toho jednou namočíte, tak vám to už zůstane až nadosmrti...“
