Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Původně jel na jazykový kurz. Teď je z Plocka australský reprezentant

  19:05aktualizováno  19:05
Bývalý gólman žďárských Hippos se před devíti lety usadil v Perthu. Díky vystudované strojařině rychle našel v Austrálii uplatnění a brzy se vrátil i do florbalové branky. S australským národním týmem by si za dva roky rád zahrál na šampionátu v Česku.

Odchovanec žďárského florbalu Vladimír Plocek už patří k oporám australské reprezentace. | foto: archiv Vladimíra Plocka

Když se před devíti lety vypravil do Austrálie na jazykový kurz, netušil, že se původně jen osmiměsíční pobyt pořádně protáhne a že na opačné straně zeměkoule objeví nový domov. Žďárský florbalista Vladimír Plocek si v Perthu našel práci, znovu si nasadil brankářskou masku a v australském dresu si už podruhé zachytá i na mistrovství světa.

Fotogalerie

„Na začátku jsem měl v kapse peníze asi na měsíc, žil jsem od týdne k týdnu. A když se potom blížila doba, kdy jsem se měl vracet, bylo mi líto odjet, jelikož jsem z Austrálie ještě nic neviděl. I když jsem si vydělával, peněz nebylo tolik, abych mohl cestovat. Proto jsem se snažil pobyt si ještě aspoň o rok prodloužit – a všechno dopadlo takhle,“ krčí s úsměvem rameny.

Jako čerstvě vystudovaný strojní inženýr měl tehdy výhodu, v době těžařského boomu byl u australských zaměstnavatelů v kurzu. „Začínal jsem v nadnárodní firmě, která realizuje velké stavební projekty po celém světě. Dělal jsem hodně s hydraulikou, vodou... Budovali jsme veškeré zázemí v místech plánované těžby, tedy třeba dva tisíce kilometrů ve vnitrozemí, kde nebylo vůbec nic,“ popisuje.

Uprchlickou krizi zná jenom z televize

Postupně zlepšoval angličtinu a pod dobrým šéfem si neměl na co stěžovat. O místo ho připravila v roce 2009 až globální ekonomická krize. „Chystal jsem se, že budu chvíli cestovat, ale naskytla se mi možnost jít do menší firmy, která dělala s keramikou. A za další dva roky jsem získal lépe placené místo ve velké těžařské společnosti, pro kterou pracuju doteď,“ přibližuje dvaatřicetiletý Plocek svůj kariérní postup.

Kvůli práci sice tráví spoustu času jinde, ale „druhý domov“ má v Perthu. Tedy v největším městě na západním pobřeží Austrálie se zhruba 1,7 milionu obyvatel, o němž se traduje, že je nejslunečnějším místem na Zemi. „První rok jsem si nemohl zvyknout, v létě bylo pořád jako v horké suché sauně. A se sluníčkem to asi bude pravda – když se někdy náhodou schová za mraky, skoro nevidíte lidi na ulici. Každý si myslí, jak je škaredě,“ říká.

Dosyta si tak může užívat i místní vyhlášené pláže. „Jsou jednoznačně nejhezčí v celé Austrálii, to tvrdí každý. Ale abych neříkal jen výhody... Perth taky označují jako nejnudnější město. Má sice skoro dva miliony obyvatel, ale kolem není nic. Kultura, koncerty, vše je z ruky. To je dané i tím, že se vyvíjel pomaleji než Sydney nebo Melbourne,“ porovnává australská velkoměsta.

Vladimír Plocek

Vladimír Plocek

Dvaatřicetiletý florbalista pochází ze Žďáru nad Sázavou, kde hrával za místní Hippos. Vystudoval Fakultu strojního inženýrství Vysokého učení technického v Brně. Před devíti lety se vypravil do Austrálie, kde nyní pracuje ve velké těžařské firmě. Poté, co získal australské občanství, začal novou zemi i reprezentovat. Předloni si odbyl premiéru na mistrovství světa, kde týmu pomohl ke čtrnáctému místu. Letos by neměl chybět na dalším šampionátu v Lotyšsku.

Pestrá je naopak skladba obyvatelstva – národností najdete v Perthu (i celé zemi) nepočítaně. „Když máme v práci poradu, na kterou chodí nějakých patnáct lidí, deset z nich se narodilo jinde než v Austrálii,“ přidává důkaz. „Ale o žádných rozbrojích nevím. Problémy jsou jen s původními obyvateli, to je podobné jako s indiány v Americe. Úplně je zničil alkohol,“ upozorňuje na smutný osud takzvaných Aboriginů, kteří se od konce 18. do začátku 20. století stali oběťmi evropské kolonizace a dlouho neměli ani status lidí.

Uprchlickou krizi, jež loni zahýbala Evropou, tedy zná jen z televizních zpráv. „Hlavně jsem si říkal, jestli je opravdu tak masivní, jak tvrdí v médiích. Samozřejmě se o tom hodně mluvilo, i mě se ptali, jaké mám zprávy od našich a kamarádů... Osobně jsem si nemyslel, že by to bylo až tak horké. Jen mě udivila čísla z Německa, kde se počet běženců vyšplhal k milionu,“ přiznává.

Na druhý konec světa si Plocek přenesl i svůj velký koníček: florbal. S ním začal už ve druhé polovině 90. let na žďárském gymnáziu, kde se tvořil základ nového týmu Hippos. I když předtím koketoval s basketbalem či fotbalem, nový sport vyhrál na celé čáře. Rozhodla i podobnost s hokejem, který ho vždycky fascinoval. „Jenže s ním, když nezačnete v pěti nebo šesti letech, už nemáte šanci,“ doplňuje.

Jasno měl okamžitě také o postu. „Odmalička mě to táhlo do brány. Hodně jsem si hrával s malým skákavým míčkem, házel jsem si s ním o zeď. Postřeh jsem tedy měl dobrý,“ přibližuje ideální průpravu. Malá florbalová branka mu vyhovovala mnohem víc než velká fotbalová. „Dobrý pocit je základ. Když se gólman cítí dobře, odvíjí se od toho všechno,“ zdůrazňuje, co by mělo ctít každé mužstvo.

Český florbal je pojem, ale žluté tričko zabírá víc

Přestože si našel svůj sport číslo jedna, blízko měl stále i k hokeji. Také díky spoluhráčům z florbalových začátků – Petru Koukalovi a Petru Vampolovi, pozdějším světovým šampionům – nebo vyspravené staré helmě, s níž tenkrát čelil střelám soupeřů. „Kvůli ní se mi smáli, měl jsem ji totiž omotanou tkaničkou do bruslí,“ culí se žďárský odchovanec při vzpomínce na nedokonalou výstroj.

S ambiciózními Hippos začal myslet vysoko, hlavní metou byla nejvyšší soutěž. „Když jsme začínali, hned jsme si ji zahráli, ale jak jsme byli mladí a ne tak dobří, přišel sešup až do čtvrté ligy. Potom jsme se snažili pomalu vybudovat nový tým a hrát na vyšší a vyšší úrovni, to byla pro nás motivace. Vytvořili jsme ve Žďáře dobrou partu a pod taktovkou trenéra a zakladatele klubu Tomáše Imramovského hráli dlouho pohromadě,“ připomíná přednosti tehdejšího mužstva.

Sám si ovšem časem musel nastavit priority jinak – a florbal částečně ustoupil studiu na vysoké škole. „Bylo těžké tyhle dvě věci skloubit. Jezdil jsem do Brna a nemohl trénovat čtyřikrát pětkrát týdně. Když mi bylo kolem dvaceti, padlo rozhodnutí, že škola a zaměstnání dostanou přednost, i když mě florbal baví a chci ho hrát dál. A udělal jsem dobře, díky škole jsem i v Austrálii,“ podotýká Plocek.

Žďárské kořeny mu po letech pomohly také k návratu do branky. „Kámoš mi našel na internetu link, že se i v Austrálii hraje florbal. Osm měsíců jsem vynechal, ale když jsem se trochu vzmohl, napsal jsem všem klubům, jestli by neměly zájem. Většina se ozvala zpátky a já si vybral jeden tým z Perthu, kde bylo hodně Evropanů, hlavně ze Švýcarska. A začal jsem znovu chytat,“ konstatuje.

Tím odstartoval svou novou kariéru, byť v zemi, kde se florbal nemůže v popularitě měřit s pozemním hokejem, ragby či tenisem. „I když se počet registrovaných hráčů za posledních pět let zdvojnásobil a jsou jich už dva nebo tři tisíce, úrovní je pořád úplně jinde než Česko,“ přitakává. Český florbal je ostatně v Austrálii pojem. „Všichni sice nejvíc koukají na Švédy – a když si vezmete žluté tričko, je z toho každý hotový. Nicméně uznávají všechny čtyři nejsilnější země, tedy také Finsko, Česko a Švýcarsko,“ vyjmenovává absolutní světovou špičku.

Hymnu se kvůli rituálu naučil za jediný večer

Sám chytá ligu v Západní Austrálii, kde hájí barvy už čtvrtého týmu, a pravidelně se představuje i na Australian Floorball Open. Tří- až čtyřdenní putovní turnaj, každý rok pořádaný jiným státem či klubem, částečně nahrazuje celonárodní ligu, která je nereálná kvůli obrovským vzdálenostem. Vždyť například Perth a Sydney dělí bezmála čtyři tisíce kilometrů. „Ale Australané vnímají vzdálenosti úplně jinak než Češi. Třeba 500 kilometrů neberou jako žádnou dálku,“ zdůrazňuje.

Když se potom bývalému gólmanovi žďárských Hippos povedlo v roce 2013 získat australské občanství, rozhodl se zkusit štěstí také v reprezentaci „klokanů“. Jejím koučem byl v té době Čech Daniel Dorňák a jednou z opor další krajan, Petr Pražan. Než se však poprvé převlékl do nového dresu, prošel si také nezbytným nováčkovským křtem. „Před týmem jsem i zpíval australskou hymnu. Do hlavy jsem ji dostal za jeden večer,“ vybavuje si přípravu na přijímací rituál.

To už měl před sebou první velký reprezentační turnaj – asijskou kvalifikaci na mistrovství světa 2014. „Tehdy jsme ji na Novém Zélandu poprvé v historii vyhráli. Všichni byli nadšení,“ rozplývá se. Velkou radost pak prožil i na vrcholném turnaji ve Švédsku, kde žlutozelení hned na úvod zdolali Rusko 11:9. A přestože z dalších čtyř utkání tři prohráli, zopakovali čtrnáctou příčku z australské premiéry mezi světovou elitou v roce 2010.

Teď už se chystá na svůj druhý světový šampionát. Australané totiž na jaře úspěšně zvládli další kvalifikaci, tentokrát v Thajsku. Na konci roku se tak znovu představí v elitní společnosti na turnaji v Lotyšsku. „Zkusíme se probojovat do nejlepší desítky. Jenže v základní skupině máme Slovensko, Dánsko a Polsko, což jsou soupeři, kteří na papíře vypadají silněji než my,“ hodnotí sílu protivníků.

Na olympiádu by se mohl podívat už jako trenér

Chybět na mistrovství světa by nechtěl ani v roce 2018, kdy se turnaj uskuteční v Praze. Nejraději by se zde utkal také s výběrem pořadatelské země. „Možná bych dostal patnáct dvacet gólů, ale určitě by to stálo za to,“ je si jist. Pak už nejspíš dá přednost trenérské práci. „Florbal se může pro hry v roce 2024 zařadit mezi olympijské sporty, což je velké lákadlo. Nepočítám s tím, že by se mi na ně povedlo jet ještě jako gólmanovi, ale jako trenérovi by mi to vyjít mohlo,“ přeje si Plocek.

Do Česka se dostane jednou za jeden až dva roky, pokaždé aspoň na tři týdny. Natrvalo se zatím vrátit nechystá. „I když hlavně mamka by byla ráda, kdybych už zůstal... Ideální by bylo, kdyby šlo všechno skloubit tak, abych byl v době, kdy je v Austrálii hezky, tam, a na léto přijel zase sem,“ plánuje si. Ohled už při „rýsování“ budoucnosti musí brát i na svou přítelkyni. „Ale jí by nevadilo, kdybychom žili v Evropě. Je z hodně mezinárodní rodiny: její mamka pochází z Francie, táta zase z Nového Zélandu. Teď si dokonce koupila učebnici češtiny, že se začne učit,“ usmívá se.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Místní referendum se konalo v oddělených místnostech oproti volbám. „Zabloudil“...
Referendum platí, závazné není. O Náměstí v Meziříčí rozhodnou politici

Většina lidí, kteří ve Velkém Meziříčí hlasovali v místním referendu o budoucí podobě Náměstí, si přeje, aby zastupitelstvo postupovalo podle výsledků...  celý článek

Na zlaté slunce na fasádě Staré radnice se obyvatelé Brodu dívají se smíšenými...
Na radnici září „zlaté slunce Inků“. Brod nová malba rozděluje i baví

Říší, nad níž slunce nezapadá, bývalo svého času Španělsko, které ovládlo i říši Inků. Městem, nad nímž se slunce už ani na chvilku neschová, je nově Havlíčkův...  celý článek

Režisér a rodák z Humpolce Jindřich Honzl (vlevo) na snímku z roku 1934 s...
Před 90 lety začala éra Voskovce, Wericha a humpoleckého rodáka Honzla

Letos je to 90 let, co začali spolupracovat a společně se proslavili Jiří Voskovec a Jan Werich s režisérem a humpoleckým rodákem Jindřichem Honzlem. Přímo ve...  celý článek

Avokádové quacamole
Avokádové quacamole

Rychlovka, kterou zvládne a miluje každý.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.