S hokejovou Duklou se Podhorský probil v úvodní éře její historie z druhé nejvyšší soutěže až k mistrovskému titulu - a o pár let později už místo zimních stadionů trávil pracovní dobu v kabině stavebního stroje.
Brankář Miloš Podhorský patřil k hlavním postavám hokejové Dukly Jihlava v první dekádě její úspěšné historie. Na archivním snímku je po boku obránců Svojšeho a Masopusta.
„Když jsem ukončil hokejovou kariéru, začal jsem dělat s cikánama ve výkopu. Až později jsem si udělal státní zkoušky na bagr a jezdil na něm dalších osmnáct let. Ale musím říct, že cokoli jsem v životě dělal, to mě taky bavilo,“ zmínil Podhorský, který se pak stejně „zamiloval“ i do své další dlouholeté práce - masáží.
Proč opustil jihlavské mužstvo hned po jeho prvním triumfu v tehdejší československé lize a zamířil do Třince, nikdy příliš nerozebíral. „Chtěli tady asi mít mladší lidi. O tom se mi blbě mluví. Ale vzpomínky mám na Duklu jenom ty nejhezčí. Vždyť jsem zažil vlastně celý její vývoj až k prvnímu titulu. A od začátku tady bylo moc dobře,“ pochvaloval si své nejlepší hokejové období.
Na začátku byl konec tří armádních klubů
Dukla, jež se díky dvanácti mistrovským titulům může stále chlubit nálepkou nejúspěšnějšího týmu tuzemské hokejové historie, se přitom vůbec nerodila snadno. Když byly v roce 1956 zrušeny kluby ATK Praha, Křídla vlasti Olomouc a Tankista Praha, armáda jako jejich zřizovatel vytvořila na troskách tří oddílů jeden nový - Duklu Olomouc. A mezi osmi hráči, kterými tehdy rodící se mužstvo disponovalo, byl i Podhorský.
„Duklu jsme vlastně dávali dohromady, protože jsme se báli, že bychom jinak museli jít k bojovému útvaru. Nejdřív jsme sehnali trenéra a pak jsme se teprve začali ohlížet po klukách, kteří šli na vojnu. Jeden důstojník, co nás měl na starosti, nám dával vypisovat povolávací rozkazy a my je posílali jednotlivým hráčům. Třeba Kepákovi do Brna. Sehnali jsme celkem osm lidí. Dohromady nás tak bylo šestnáct a začali jsme hrát druhou ligu,“ popsal Podhorský začátky armádního klubu.
Když fanoušci seděli i na namrzlých stromech
Hráči Dukly se pak ve svém premiérovém ročníku pořádně nacestovali: bydleli totiž v Praze, trénovali na Kladně a zápasy hráli na nově postaveném Horáckém zimním stadionu v Jihlavě. Z druhé ligy se i přes náročné cestování bleskově vyšvihli mezi elitu.
Kdo vybojoval s Jihlavou její první mistrovský titulBrankáři: Hovora, Podhorský, Jursa Obránci: J. Suchý, Šmíd, Trachta, Neubauer, Panchártek Útočníci: J. Klapáč, Jaroslav Holík, Jiří Holík, Hrbatý, Kochta, Vorlíček, Neveselý, Balun, J. Augusta, Vrabec, Štrojza, P. Suchý, M. Klapáč, Všianský Trenéři: Pitner, Neveselý |
A strmý vzestup pokračoval také po změně názvu na Duklu Jihlava: z devátého místa v první sezoně v konkurenci Rudé hvězdy Brno, Spartaku Plzeň či Slovanu Bratislava bylo další rok sedmé, na konci ročníku 1961/62 už si dukláci dokonce vysloužili bronzové medaile a o čtyři roky později stříbrné. Dalším stupínkem bylo zlato z roku 1967 a triumfální návrat do Jihlavy po závěrečném zápase v Ostravě.
„To byla krása. Vraceli jsme se po staré brněnské silnici a už za městem na nás čekaly davy lidí. Museli jsme jet krokem až na náměstí,“ připomněl si okamžiky slávy Podhorský. „Celkově byl zájem o nás obrovský, vždyť tady kromě hokeje taky nic jiného nebylo. Chodilo na nás tolik lidí, že museli sedět na stromech kolem stadionu. Když někdy zapršelo a namrzalo to, nemohli potom ani slézt dolů,“ přidal úsměvnou vzpomínku.
Hokej je pro něj velká radost také dnes - na zápasech Dukly se stále setkává s dlouholetými kamarády. „Chodím pravidelně, jen v poslední době jsem musel párkrát vynechat, protože mám velké problémy se zády. To víte, sport se někde musel projevit, ale ty bolesti teď byly opravdu hrozné... Naštěstí už je mi o něco líp, prášky a injekce zabraly, tak bych na příští utkání zase rád šel,“ konstatoval Podhorský, jehož na konci letošního května čeká oslava osmdesátých narozenin. „Jednu udělám doma a druhou na chatě, kterou mám kousek od Jihlavy,“ naplánoval si legendární brankář.
