I když něco málo ze sídla vlastně přetrvalo dodnes. Jeden kus základu. „A spousta nadrcené stavební suti. Kam v zahrádce kopneme, tam ji nacházíme,“ říká Milada Heralecká.
S manželem v 70. letech přišli z jiného konce Třebíčska za prací na umístěnku do Biskupic. On jako zootechnik, ona coby učitelka ve školce. Původně předpokládali, že budou žít v bytě. Nakonec se jim ale zalíbila myšlenka postavit si vlastní bydlení na parcele po zámku.
„Vzpomínám si, když ho bourali. Byl v tristním stavu. Čelní stěna našeho baráku je založená na pozůstatku základu zámku. Se zakládáním stavby jsme vůbec měli problém. Zámek měl sklepy, ty se zavážely. Terén nebyl hutný jako běžná hlína,“ vybavuje si paní Heralecká.
Duchy majitelé nepotkali. Jen se jim propadla zahrada do sklepa
Stará sídla mívají podle pověstí duchy, manželé se ale s ničím nadpřirozeným nesetkali. „Vzpomenu si na dvě podivnosti, které nás překvapily, s nadpřirozenem však neměly nic společného,“ vypráví Milada Heralecká.
Tam, kde dnes před domem mají živý plot, stála řada letitých kaštanů. Byly už duté, když je káceli. Ten první nejblíž kostelu byl plný projektilů. Za války ho zřejmě pořádně prostříleli. A vzadu za domem se jednou Heraleckým propadl kousek zahrady. To o sobě daly vědět historické sklepy v místě, kam myslivci pro zámeckou spotřebu ukládali ulovenou zvěř.
„Byla to vlastně ledovna, jak jsme se dozvěděli od pamětníků. Led se do ní v zimě dodával z blízké Rokytné. Mimochodem – na ní se ledovalo ještě v 70. letech pro potřebu jedné hospody v Biskupicích,“ přidala vzpomínku Heralecká.
Budova s věžičkou stála na terase nad řekou
Historie biskupického zámku se začala psát počátkem 17. století, kdy byla v těch místech zbudována už druhá tvrz, vzápětí přestavěná právě na zámek.
„Stavba je poprvé písemně doložená roku 1679. Zámecké sídlo vytvořil držitel lenního statku Zikmund Volf Jankovský z Vlašimi. Jednalo se o obdélnou budovu, uprostřed se nacházela cibulová vížka. Sídlo bylo situováno na terase levého břehu řeky Rokytné, západně od kostela a v jihovýchodním cípu hospodářského dvora,“ uvádí se v brožuře o historii Biskupic, kterou sepsala zdejší místostarostka Soňa Kazderová.
Prošla různé archivy i ručně psanou kroniku obce. Vytvořila ucelený obrázek o životě lidí v tomto místě napříč staletími.
A zámek, jenž spadal do velkostatku, jeho majitelé i půda, která k němu patřila, to vše hrálo poměrně výraznou roli ve vztazích místních - zejména ve 20. století. Projevilo se to v době po roce 1948 po konfiskaci majetku posledních majitelů, rodiny Rosenbaumových.
Baron se zamiloval do ženy svého správce
Zámek byl původně renesanční. Od svého vzniku často měnil vlastníky. Například na přelomu 18. a 19. století patřil svobodnému pánu Františku Xaveru z Pillersdorfu. Žil ve Vídni a do Biskupic přijížděl s manželkou a dvěma dětmi pouze v době žní. Zůstal zde obyčejně do poloviny října, kdy se sem za ním stavovali vídeňští hosté. To se konaly slavnosti, koncerty a tancovačky.
Nejvýznačnější bývaly dožínky. Po obědě se podávalo obyvatelům Biskupic na zámeckém nádvoří víno, sýry, pečené maso a chléb. Popíjelo se na zdraví vrchnosti a hostů, tančilo se, hrály se karty a bylo tradičně hodně veselo.
Paní měla v Biskupicích komornou, která pocházela ze Slezska. Baron se do ní zamiloval. „Jak to obyčejně bývalo, určil ji za manželku tehdejšímu svému správci. Ale manželé spolu dlouho nežili, správce nesnesl důvěrné přátelství své ženy s pánem. Vyvolával hádky, pak dal výpověď a odešel,“ zjistila v archivních materiálech Kazderová.
Původně komorná v Biskupicích zůstala a povýšila na post správcové zámku. Baron Pillersdorf pro ni vystavěl dům přiléhající ke kancelářské budově a daroval jí ho. Ona si ale „dupla“ a nakonec žila na zámku.
Velkostatkáři rozpůlila rozbitá mlátička hlavu
Dalšími majiteli byli Daunové. Roku 1831 uskutečnili na sídle menší pseudogotické úpravy. Roku 1841 nechali šindel na střeše nahradit pálenou taškou. Tehdejší správce velkostatku se dočkal zvětšení bytu o dva pokoje, k hospodářským budovám přibyl ovčín.
Po roce 1904 byl zámek přestavěn do novogotického slohu. To se jeho majiteli stali Haugwitzové, kteří velkostatek pronajali rodině Rosenbaumových, jimž ho nakonec v roce 1923 prodali.
K 11. prosinci 1912 se váže velké neštěstí. Tragicky zemřel nájemce velkostatku František Rosenbaum. Toho dne se mlátilo obilí. Stroj náhle přestal pracovat, Rosenbaum proto chtěl zjistit, proč se zastavil. Jakmile se podíval do útrob mlátičky, dal se stroj zase do chodu a rozpůlil Rosenbaumovi hlavu. „Jeho tragická smrt obyvatele Biskupic zasáhla, jelikož měl dobré srdce,“ uvádějí dobové materiály.
V roce 1920 byla provedena na zdejším velkostatku pozemková reforma a v její souvislosti získal sídlo zbytkový velkostatkář Bohumír Rosenbaum.
Po válce se stal majitel panství terčem pomsty
Jak se píše v místní kronice, po druhé světové válce se stal terčem pomsty, která byla podle kronikáře zřejmě nespravedlivá. Rosenbaum prý udal úřadu práce dělníky, kteří se u něho za války ukryli před nuceným nasazením do Německa a nechodili ani pracovat.
„Bylo na něj podáno 16 stížností, aby byl potrestán za činy, kterých se nejspíš ani nedopustil. Bylo mu tak odepřeno vydání národní a státní spolehlivosti, aby se nemohl bránit,“ píše se v kronice.
Bohumíru Rosenbaumovi byl zámek znárodněn v roce 1948, o rok později ho odvezla SNB. Rodina z Biskupic odešla.
Po žních v roce 1948 se v obci začalo s rozměřováním půdy, ovšem způsobem, který zapříčinil nespokojenost drobných uchazečů o velkostatkářské pozemky. Nejlepší půda byla totiž přidělena členům rolnické komise. Mezi zájemci o pole začaly rozbroje. A pole sama novým majitelům moc štěstí nepřinesla.
K družstevničení se místní neměli
Majetky původního velkostatku totiž později spadly do nově utvářeného JZD. Jenže jeho vznik nebyl hladký. Místní se k družstevničení zpočátku stavěli vlažně. Moc nepomohl ani organizovaný Pochod míru na jaře roku 1951.
O rok později do vsi přišla agitační komise, která promítala filmy o socializaci vesnice a přesvědčovala lidi ke vstupu do JZD. Marně. Zlom přišel roku 1954. To už Biskupičtí zažili šikanu ze strany okresního národního výboru, který jim odepřel příděly cukru a ošacení a zakázal domácí porážky.
Zámek, v té době státní majetek, spravovala obec. Z obdélné dvoupatrové budovy s valbovou střechou, která měla na delším průčelí šest oken a na kratším okna čtyři, se staly sociální byty.
Jenže obec stavbu neudržovala. Místní národní výbor schválil odstranění historického objektu roku 1973, bourací práce trvaly do následujícího roku.
Duté stěny vytápěl kouř. Při demolici všude létal popel
Jedním z těch, kteří na zámku v 60. letech bydleli, byl František Procházka. Tehdy jeho rodina žila na samotě za Biskupicemi, potřebovala spravit dům, a tak se na dva roky nastěhovala do třípokojového bytu na zámku. Byli tak mezi posledními, kdo tam žil před demolicí. Do historického objektu už zatékalo a byl značně omšelý.
„Na našem patře bydlela ještě stará Hrnčířová, Juránkovi, o patro níž Jelínek. Záchod a koupelna byly společné na chodbě. V místnostech byly i při té zchátralosti pěkné modřínové podlahy, měli jsme balkon a topili jsme v kachlových kamnech,“ vzpomíná dnes pětašedesátiletý Procházka.
Vybavuje si také rozsáhlé sklepy i jednu místnost vyčleněnou jako cvičnou kuchyň místní školy.
„Ale původně se v zámku topilo jinak. Byl tam obří válec, do kterého se házely celé kusy kmenů. Vnitřní příčky zámku byly duté a kouř z válce je důmyslným způsobem vyhříval. Pracoval jsem pak jako člen demoliční čety, bylo to neuvěřitelné množství sazí, co šlo z těch bouraných stěn,“ přidal další perličku. Dlouho prý trvalo, než se podařilo sutí zahrnout rozsáhlé sklepy.
Po roce 1989 původní rodina zrestituovala to, co z majetku velkostatku zbylo. František Procházka si pamatuje, že její členové byli z Ústí nad Labem i z Brna. „Lesy nakonec prodali Rakušákům,“ dodal Procházka.
