Josef Stejskal v sedle koně Faiter Royal Bonanza nahání tele při soutěži ve westernovém městečku. | foto: Petr Lemberk, MAFRA

Kvůli rodeu kovboj občas přetrpí i odřenou půlku těla

  • 0
Telata poklidně přecházejí v rohu arény. V tu chvíli vjíždí tři kovbojové na koních a snaží se ze stáda oddělit vybrané kusy. Ve westernovém městečku Šiklův mlýn na Žďársku to během velké rodeo soutěže v dobytkářských, rychlostních a lasařských disciplínách vypadalo jako na Divokém západě.

„Disciplíny vycházejí z klasické rančerské práce, kdy kovbojové potřebovali telata na velkých rozlehlých amerických pláních shromáždit a někam je nahnat. Nebo v případě potřeby separovat nemocné kusy,“ vysvětluje podstatu rodeových soutěží Josef Stejskal ze spolupořádajícího Rodeo Corral – WI a zároveň i jeden z účastníků klání.

Kopyta osedlaných koní buší do prachu arény. Honáci podnikají na koních ostré manévry i rychlé výpady. Zatímco někteří si pomáhají při nahánění telat hlasitými výkřiky, Stejskal patří spíš k těm klidnějším jezdcům.

„Pracuji jako manažer a trochu mi vždycky trvá, než se od své psychicky náročné práce odpoutám,“ přiznává čtyřicetiletý jezdec, jenž osedlal koně Faiter Royal Bonanza. „Navíc nejsem z těch, který jezdí úplně na krev, ale spíš u toho přemýšlím. Vše je o zkušenostech, tréninku a o tom naučit se dobře číst chování dobytka,“ připomíná, co je pro jezdce zásadní.

K westernovému ježdění a honáckým disciplínám ho přivedla před deseti lety jeho bývalá přítelkyně. „Na základě toho jsem si koupil svého prvního koně. Teď jich mám už deset. Aktivně závodím sedm let,“ říká muž v nezbytném kovbojském klobouku a s ostruhami na kožených jezdeckých botách.

Koně nesmí být příliš horkokrevní

Právě výběr vhodného zvířete je pro jezdce, kteří chtějí jezdit rodeové soutěže, zásadní. „Jsou to koně většinou amerických plemen, chovaní k tomu, aby měli výdrž, rychlost, ale zároveň nebyli příliš horkokrevní. Musí umět přemýšlet, zatáčet, vnímat najednou jezdce i dobytek. Většinou mají rádi pohyb dobytka, rádi ho sledují a nenudí je to.“

K tomuto sportu Stejskala poutá láska ke koním a partě lidí, která se kolem rodea pohybuje. Přitom je to koníček, který občas i hodně bolí. „Už jsem měl pár zlomenin a také odřenou celou půlku těla včetně obličeje.“

Pokaždé se však znovu vyhoupl do westernového sedla. „Už bych bez toho asi nemohl být,“ přiznává a připomíná i jeden svůj velký sen: „Podívat se na rodeo v Americe, kde je kolébka tohoto sportu.“