S trochou nadsázky lze klidně říct, že zhruba dvacítka chlapů před dvanácti lety pobláznila celou Jihlavu. O hokeji a místní Dukle se totiž v březnu 2004 mluvilo doslova na každém kroku...
Děti se na ulicích či v trolejbusech překřikovaly, kdo že je tím nejlepším jihlavským hokejistou, chlapi v hospodě probírali šance Dukly v baráži ze všech stran, a dokonce i babičky v cukrárně si povídaly o famózní formě brankáře Jaroslava Suchana.
„Je pravda, že všichni jsme tehdy vnímali tu neskutečnou atmosféru ve městě. Lidé nás zastavovali na ulicích a přáli nám hodně štěstí,“ usmívá se při vzpomínce na dvanáct let starý úspěch obránce Jan Šmarda.
Však i do Českých Budějovic vyrážela Dukla ve středu 17. března s pořádnou fanouškovskou podporou v zádech. A také s vizitkou vítěze první ligy, který ve finále porazil Beroun.
Zdravě nažhavený tým trenérské dvojice Petr Vlk, Petr Fiala odjížděl s dobrou náladou, bez větší nervozity. Proč taky ne, vždyť jasný favorit byl tehdy na druhé straně.
„Je to tak, my neměli žádné přehnané postupové ambice. A nikdo z nás taky nečekal, že po dvou zápasech povedeme 2:0,“ přiznává tehdejší útočník Dukly Roman Hlouch.
Lídr, který nemluvil. Stačilo, aby se podívalZ tehdejší sestavy měl jednoznačně nejvíce zkušeností, které pak na ledě bezezbytku prodával. Tehdy pětatřicetiletý jihlavský útočník Petr Kaňkovský s přehledem vyhrál kanadské bodování týmu v základní části a hru Dukly následně režíroval i v úspěšné baráži proti Českým Budějovicím. „Nebyli jsme žádné hvězdy, teda až právě na Petra. Měl dar od Boha a já jsem moc rád, že jsem s ním mohl hrát,“ prohlásil na adresu jednoho z historicky nejproduktivnějších hráčů Dukly obránce Jan Šmarda. A s podobnými hodnoceními se přidávali i další. „Už před play-off si mě vzal Petr bokem a upozorňoval mě na všechno, co mohlo přijít,“ zavzpomínal například brankář Jaroslav Suchan. „On a ještě Olda Bakus, to byly dvě osobnosti, které každý tým potřebuje. Navzájem se oba doplňovali, nesoupeřili spolu. Baky třeba víc mluvil, Kani ani mluvit nemusel. Tomu stačilo se podívat a hned všichni věděli. Byl to ohromně inteligentní hráč,“ dodal. S Kaňkovským v jedné formaci nastupovali v sezoně 2003/04 mladíci Tomáš Čachotský a Vladimír Říha. „Vždycky nám řekl, co po nás chce, a šli jsme na to. Byl to jasný vůdce. V tom měl ten náš tým tehdy velké štěstí,“ nechal se slyšet Říha. Sám Kaňkovský toho ovšem nikdy moc nenamluvil, novinářům se vyhýbal, jak jen to šlo. Po zmiňované vítězné baráži ale přeci jen udělal výjimku. „Když jsem se do Jihlavy vracel, měl jsem přání, abych se s ní ještě někdy dostal zpátky do extraligy. A jsem rád, že to vyšlo,“ usmíval se tehdy spokojený lídr, který ve čtyřech barážových zápasech vstřelil dva góly a přidal tři asistence. V současné době pracuje Petr Kaňkovský jako trenér mládeže v Německu. |
A viditelně to nečekali ani Jihočeši. Už po prvním jihlavském vítězství byla atmosféra v obou táborech diametrálně rozdílná. Zatímco na tréninku českobudějovického týmu by se napětí skoro dalo krájet a hráči po ledě bruslili přesně podle pokynů svých koučů, Dukla se při svém rozbruslení viditelně bavila. Smích a vzájemné pošťuchování se ozývaly ze všech stran.
„Podle mě u toho tehdy stálo něco vyššího,“ zamýšlí se Šmarda. „Každopádně jedno je jisté, bez skvělé party, kterou jsme měli, bychom České Budějovice nikdy neporazili,“ má jasno.
Do Jihlavy se ve čtvrtek 18. března vraceli hokejisté Dukly se dvěma výhrami jako hrdinové a bylo jasné, že Horácký zimní stadion čeká pořádná zatěžkávací zkouška.
Už na finále s Berounem bylo vyprodáno, ovšem co se dělo v baráži, šlo popsat jedním slovem – šílenství. „I teď po těch letech to pořád jasně vidím: narvaný stadion k prasknutí, lidé stáli i na zábradlí a všichni nás pořád ujišťovali, že to zvládneme,“ vypráví Hlouch.
A přesvědčení fanoušků v kombinaci s formou, nadšením a odhodláním týmu nakonec přineslo vysněný postup. Nejprve zvýšila Jihlava svůj náskok v sérii po výhře 3:2 na nájezdy a ve čtvrtém duelu pak zvítězila 3:0. S poslední vteřinou zápasu pak nastala totální euforie a chaos.
Hospodští v Jihlavě měli ten večer rekordní tržby. „V kabině se bouchlo šampaňské a pak jsme se přesunuli do hospody Hranatá Koule. A co vím, podepsaný dres z té doby tam snad visí pořád,“ říká brankář Jaroslav Suchan, největší hrdina památné baráže.
Škoda jen, že tehdejší vedení klubu nedokázalo hokejové šílenství lépe využít. Kdyby se například začaly hned druhý den po postupu prodávat permanentky na další sezonu, byly by nejspíš okamžitě rozebrané.
