Transporty do Terezína si v neděli lidé připomněli v třebíčské Zadní synagoze.

Transporty do Terezína si v neděli lidé připomněli v třebíčské Zadní synagoze. | foto: Tomáš Blažek, MAFRA

Už měl číslo na transport do Osvětimi. Nakonec byl jedním z přeživších

  • 0
Před 73 lety z Třebíčska odjely dva transporty do koncentračního tábora v Terezíně. Odvezly celkem 1 371 Židů. Byl mezi nimi i tehdy ani ne dvanáctiletý Pavel Fried. V neděli si i on připomněl události z roku 1942. Stal se jedním z pouhých 63 z Třebíčska transportovaných lidí, kteří válku přežili.

Byla to záchrana takřka na poslední chvíli. Pavel Fried, tehdy zhruba dvanáctiletý kluk z Třebíče, už měl přiřazené číslo a čekal na transport z Terezína do Osvětimi. „Rozhodla vyšší moc a celá řada náhod,“ říká letos pětaosmdesátiletý muž.

Pavel Fried byl jedním z 1 371 Židů, kteří 18. a 22. května 1942 odjeli transporty z Třebíče do Terezína. Transporty do Terezína si v neděli lidé připomněli v třebíčské Zadní synagoze.

Pavel Fried se v Třebíči narodil. Prožil zde poslední předválečné roky i začátek německé okupace. Ještě mu nebylo ani 12 let a jeho rodina obdržela předvolání. Shromáždili se v budově gymnázia a spolu s ostatními je odvedli na nádraží.

V Třebíči žili Židé po staletí

Židovské osídlení Třebíče se řadí mezi nejvýznamnější a nejstarší na Moravě. Židé se zde usazovali pravděpodobně již v době vzniku tržiště při benediktinském klášteře na počátku 12. století, více než 200 let před povýšením Třebíče na město.

Na území Protektorátu Čechy a Morava se shromaždiště, odkud byly vypravovány transporty do Terezína, nacházela v 15 městech. Židé zde byli soustředěni několik dní před nástupem do transportu. V Třebíči se shromaždiště nacházelo v budově gymnázia na dnešním Masarykově náměstí.

Z Třebíče byly vypraveny dva velké transporty do Terezína s označením Av a Aw. Bylo jimi deportováno celkem 1 371 Židů z města a okolí. Konce války se dožilo jen 63 z nich.

Řekli jim, že pojedou do pracovního tábora. „Nikdo nevěděl, na jak dlouho. Každý měl dovoleno vzít si 50 kilogramů věcí. Ale to nikdo neměl, každý se vzal jen to, co potřeboval k životu,“ vzpomíná. Vše ostatní zůstalo v bytech a Němci to postupně zabavili či prodali.

Tehdy se ještě podobné transporty vozily osobními vlaky. Ten rodinu Pavla Frieda odvezl do Terezína. „Němci tábor začali budovat teprve na podzim 1941, my přijeli v květnu 1942. Tenkrát tam ještě nic nebylo,“ vypráví.

Spolu s ostatními je zprvu zavřeli v kasárnách. „Dali nám slamníky a slámu, spali jsme na zemi,“ popisuje. V okolních domech ještě bydleli původní obyvatelé Terezína. Teprve později Němci blok ohradili a začali rozšiřovat pracovní tábor.

Až krátce na to vystěhovali původní obyvatele a začaly se budovat ubikace s třípatrovými postelemi. „Nás pak soustředili v bývalé škole. Ve třídě, kde jsme i bydleli, nás bylo 42. Za dobu, co jsem tam byl, třídou prošlo 72 kluků. Po válce se jich vrátilo jen dvanáct,“ dodal.

V každé třídě byl jeden starší hoch. „Ze začátku se pokoušel nás ze svých vědomostí něco naučit. Ale nebyly lavice, ani tužky nebo papíry. Jak postupně odjížděly transporty do vyhlazovacích táborů, ti co zůstali, šli dělat do provozů. Třeba vyráběli slídu nebo montovali různé věci do tanků,“ líčí Pavel Fried.

O přežití rozhodla série náhod

Řada náhod, která mu pomohla přežít, začala tím, že jeho rodiče dostali v Terezíně důležitější práci. Otec se staral o provoz budov, měl na starosti drobné opravy. Matka pracovala v textilní dílně, kde bělila uniformy pro německé vojáky. Světlý odstín byl třeba na zimní ruskou frontu.

Transporty do vyhlazovacích táborů se jich tak zprvu netýkaly. Až později se začala situace stále více zostřovat. A nakonec i na Friedovy přišla řada. „Už jsme měli přidělené čísla a čekali jsme jen, kdy nás odvezou. Tehdy se za nás ale postavil vedoucí mé matky,“ vzpomíná Fried.

Stěžoval si u nadřízených, že přijde o zaučenou pracovní sílu. „Nějaký vrchní esesman si nás prohlédl a z transportu nás vyřadil,“ konstatoval Fried.

V Terezíně tak rodina vydržela do konce války. Měla štěstí. Pavel Fried byl jedním z pouhých 63 lidí, kteří se po odvozu z Třebíčska dočkali konce války a jedním z pouhých deseti Źidů přímo z Třebíče, kteří válku přežili. Němci během ní odvezli celkem 281 Židů a celou jejich čtvrť vylidnili.

„V Třebíči byla židovská komunita po staletí, jejich soužití s křesťany tu bylo idylické. Zanechali tu výraznou kulturní a společenskou stopu,“ prohlásil při nedělní vzpomínkové akci třebíčský starosta Pavel Janata.

Součástí vzpomínky byla i hebrejská modlitba za oběti holocaustu brněnského rabína Štěpána Menáše Klimenta. „Náš vztah k minulosti ukazuje to, jak se budeme chovat do budoucnosti,“ pronesl.