Ta technika není vůbec jednoduchá, svého času se ji však musely naučit i malé děti. Za první republiky se síťkováním a síťováním živily nebo si jimi alespoň přivydělávaly stovky rodin na Žďársku.
Nová výstava žďárského Regionálního muzea s názvem Necovaný svět, která potrvá do 24. března, připomíná činnost Vavřína Krčila. Ten se proslavil především jako vynálezce tašky síťovky. Právě před sto lety začal organizovat podomáckou výrobu ručně síťkovaných, lidově řečeno necovaných (z německého Netz - síť, pozn. red.) věcí.
„Vavřín Krčil se musel v jedenácti naučit síťkovat, aby mohl pomáhat živit rodinu výrobou síťkovaných čepců. Denně jich musel vytvořit půl tuctu za odměnu pět krejcarů,“ líčí spoluautor výstavy Stanislav Mikule s tím, že kilogram chleba tehdy stál půl krejcaru.
Slibnou kariéru u dechové hudby 23. pěšího pluku v Budapešti, kam jej dostal matčin bratr a kde hrál na fagot, však zhatila krční nemoc, která zanechala trvalé následky.
Neměl peníze na patent, a tak i při výrobě tašek měl konkurenci
„Po první světové válce se vrátil a zřídil si živnost na prodej galanterního, střižního a soukaného zboží, vlasových sítěk a osvětlovacích prostředků,“ popisuje Mikule další z životních zvratů.
Vavřín Krčil prodával i do zahraničí. Jelikož organizoval podomáckou výrobu, měl pod sebou až pět set osob. V chudém zemědělském regionu síťkovaly ženy, děti a občas také muži. „Za tucet sítěk platil 25 korun,“ zmiňuje historik.
Jenže ouha, móda krátkých sestřihů a také levná japonská konkurence ochromily celé odvětví, v Československu značně rozšířené.
Krčil však kolem roku 1926 přišel se spásným nápadem zaměřit se na lehké, skladné tašky, zvané trhovky či síťovky. Jejich ucha tkali na speciálním stávku, který Krčil vymyslel, později si nechal techniku zhotovení ucha i patentovat. Žďárské síťovky se prodávaly i do Kanady, alpských zemí, ale i do severní Afriky.
I v této kategorii však brzy našel velkou konkurenci, protože neměl peníze na mezinárodní patent.
Ve své době nechyběla síťovka snad v žádné domácnosti v Československu. Objevila se i ve známém seriálu Arabela nebo v britské sérii Mr. Bean. Nakonec přežila i éru igelitových tašek a vyrábí se, i když už ne výhradně ručně, dodnes. Město Žďár ji před třemi roky zařadilo mezi svoje propagační předměty.
Jedno očko musí být jako druhé, žádné chyby se neodpouští
Když budete mít to štěstí jako autor tohoto článku a natrefíte v budově žďárské Tvrze na Jarmilu Krejčovou, která ve čtvrtek a v pátek výstavou provází, ukáže vám základy síťkování. S pomocí dřevěného válečku, jehož velikost předurčuje velikost ok, a jehlice s navinutým materiálem, jde zručným síťkařkám práce rychle od ruky.
Síťování, nebo síťkování?Výroba sítěk vzešla z oboru, kterému se běžně říká síťování. „Sám Vavřín Krčil ale vždy rozlišoval síťování od síťkování a sítování. Posledním termínem se označuje zhotovování výpletů do sít z koňských žíní nebo z drátů,“ vysvětluje historik Stanislav Mikule. Síťování se týkalo zhotovování sítí na chytání ryb, ptáků, zvěře, později například sítí pro míčové sporty nebo dopravu, to byly například sítě do autobusů či letadel. „Síťkování, tedy vázání malých ok z jemného materiálu, je technikou uplatňovanou v oděvnictví. Od síťování se lišila menšími rozměry nástrojů a na rozdíl od něj nikdy nebyla průmyslovou výrobou,“ upřesňuje terminologii spoluautor výstavy. |
„Pro mě je těžké utahovat uzlík a postupně vytahovat prsty, malík naposledy. Ze všech stran musí být materiál napnutý, než jej utáhnete, aby byla všechna očka stejná. Každá chyba se projeví na pravidelnosti,“ upozorňuje průvodkyně.
Chyby se totiž těžko napravují. „Očka jdou velice špatně párat, zatímco u příbuzných technik, jako je pletení, háčkování, trhání, paličkování, se dá snadněji vrátit zpět,“ srovnává Jarmila Krejčová.
Dekorativní výrobky jsou ještě složitější, na základní síť se dodatečně vyšívá druhá vrstva. Tak vznikl například i impozantní závěs s názvem Horácká svatba, který je v muzeu také vystavený. Zabírá plochu 10 metrů čtverečních.
„Zhotovila ji Krčilova manželka Marie. Na jednom metru plochy je 22 500 ručně vázaných uzlů, zhotovení obrazu trvalo 650 hodin,“ ohromuje čísly Mikule.
V 50. letech si hotel Pupp objednal síťoviny za milion a čtvrt
Ve své době bylo síťkované nebo síťované kdeco. Například přehoz na kanape, výplet kočárku, záclony do oken, rukavičky nebo sítě pro míčové sporty.
V luxusních hotelech a lázních se v 50. letech prosadily prémiové záclony. „Například karlovarský Pupp, tehdy Grandhotel Moskva, si objednal věci v hodnotě 1,2 milionu korun,“ zmiňuje Mikule.
To už měl Vavřín Krčil za sebou znárodnění svého majetku a také věznění ve Valdicích. Totalitní režim jej coby živnostníka cíleně likvidoval. Zemřel v roce 1968.
Jeho nástupce, třetí syn Oldřich, jej přežil pouze o sedm let. Tím se úplně rozpadla organizovaná výroba pod hlavičkou Ústředí lidové a umělecké výroby a státního podniku Konopa.
Technika však přežila další desetiletí díky zručným „necařkám“. „Ráda bych se ještě přiučila grify od jedné paní, která síťovala záclony,“ svěřuje se Jarmila Krejčová.
