Je to už vetchý, křehký exponát. Jeho hlavní hodnota však spočívá hlavně v připomínce historické události. Na očích veřejnosti opět bude poslední ulovený vlk na Vysočině. I když, abychom byli přesní...
Je to vlastně vlčice a jde o „vycpaninu“ z depozitáře náměšťského zámku.
Právě tento exponát bude součástí nové sezonní výstavy na státním zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou, která se věnuje tématu šlechta a lov. Už ji zde pilně chystají, zpřístupněná bude počátkem května.
„Tentokrát to bude vlastně výstava na dvě návštěvnické sezony. I proto, že mi řada návštěvníků říká: my se k vám nestihneme dostat. Takže, když už budeme mít pěkné exponáty, ukážeme je až do podzimu příštího roku,“ vysvětluje kastelánka jaroměřického zámku Jana Petrová.
Poslední vlk padl k zemi u Krokočína nedaleko Náměště nad Oslavou 28. března 1861. Dodnes je na tom místě obelisk, který událost připomíná.
Zvláštností je, že podobné pomníky jsou na Vysočině dva. Druhý je u Roženeckých pasek ve Žďárských vrších. Podle něho byl poslední vlk zastřelen právě tady 2. ledna 1830.
Poslední vlk před kamerou na hausbótu s Miloušem
Krokočínský vlk se ale po své smrti proslavil mnohem víc. Třeba i proto, že právě tento exponát uloveného a vycpaného zvířete si zahrál například ve filmové adaptaci Jirotkova Saturnina z roku 1994.
„Byl na hausbótu spolu s dalším exponátem, který jsme teď do Jaroměřic zapůjčili - s vycpaným medvědem. Oba exempláře jsou v Saturninovi v záběru, když vstupuje Milouš s tetou Kateřinou na plavidlo,“ připomíná náměšťský kastelán Marek Buš.
V Náměšti na zámku tohoto vlka nevystavují, protože nezapadá do konceptu prohlídkových tras. Naopak v Jaroměřicích do konceptu sezonní výstavy Šlechta a lov zapadne náramně. Výstava bude nainstalovaná na prohlídkové trase B i v zámecké kuchyni.
„Lov byla zábava, která šla napříč vším. Ukážeme lovecké zbraně, obrazy, oblečení, ceny pro nejlepšího lovce a různé drobnosti,“ vyjmenovala jaroměřická kastelánka Jana Petrová.
Největším lovcem Jaroměřic byla krásná a rozmařilá hraběnka
Téma pro expozici ji napadlo, když pracovně navštívila kvůli jiné záležitosti depozitáře na hradě Bítov. Všimla si tam uložené zajímavé sedací soupravy loveckého nábytku. A myšlenka byla na světě!
Sedací soupravu pak pro svou výstavu získala do zápůjčky.
„U nás na zámku v Jaroměřicích v době baroka byla největším lovcem, nebo chcete-li lovkyní, Marie Antonie hraběnka z Fridberku a Scheeru, první manželka Jana Adama z Questenberka. Krásná, rozmařilá, mondénní dáma. S velkým nadšením se věnovala zábavě, kterou byl i lov. V době barokní se to začalo víc týkat právě aristokratek,“ vysvětlila Petrová.
Přímo po Marii Antonii bohužel v depozitářích nic s upomínkou na lov nezůstalo. Hezké by bylo ukázat třeba její oblečení, to se však nedochovalo.
„Máme ovšem na výstavu přislíbeno ze schwarzenberských sbírek z Českého Krumlova barokní oblečení naháněčů a služebníků přítomných na lovu. Oblečení, to je osobní dotek minulosti. Jde o velké vzácnosti, protože textil obecně podléhá zkáze. Vždycky říkám, že schwarzenberská sbírka je světový unikát,“ podotkla kastelánka.
Cenný byl jelen, zvířata s anomáliemi nebo krokodýl z Afriky
Podle jejích slov bylo v historii zajímavé, jak se jednotlivé oblasti v Evropě lišily, pokud jde o přístup k organizaci lovů.
„Poutavé jsou různé střípky poznatků. Třeba, že Anglie v době barokní neudávala módní tón. Nebo že při francouzském lovu ze zvířete nezůstalo nic. Habsburkové z rakouské monarchie zase byli pověstní svou šetrností, hospodárností. Což se podle mě projevilo i na přístupu k lovu,“ zmínila Petrová. Z ulovené zvěře se zpracovalo všechno. Byl to přínos pro kuchyni šlechticů. Zvěřina byla velmi ceněnou součástí jídelníčku.
„V rakouské monarchii se lovilo tak, aby bylo zvíře co nejméně poraněno. Psi byli na slovo odvolatelní od kořisti. Byla úcta k lovenému zvířeti. Vrcholem lovu byl krásný jelen. Lovec si zakládal i na tom, dostat nějakou raritu, jak je patrné z rytin. Ceněné byly anomálie jako třeba zvířata bez jedné končetiny či ucha a podobně,“ uvedla Petrová.
Takový úlovek se nechával přesně vyobrazit včetně data, místa a jména lovce.
Samostatnou kapitolou byl od 19. století aristokratický lov v Africe. Každý správný šlechtic měl doma kůži ze lva či krokodýla. To bývalo spojené s vyprávěním nevšedních historek o záchraně holého života v daleké africké divočině.
Smečka jaroměřických psů pocházela přímo z Anglie
Jednotlivé místnosti na prohlídkové trase v Jaroměřicích budou vyzdobeny vždy v duchu konkrétního tématu. Jedna bude věnovaná právě lovu v Africe, jiná se zase zaměří na staré lovecké zbraně či terče.
Určitě budou v některých detailech připomenuty i lovecké zájmy Questenberků, za nichž jaroměřický zámek získal svou současnou podobu.
„Zcela jistě i Jan Adam z Questenberka byl lovec. Na našem zámku existuje řada portrétů, kde je vypodobněn se svým loveckým psem. Těch měl celou smečku. A je zajímavé, jak je získal,“ upozornila kastelánka.
Questenberk si totiž pro psy zajel přímo do Anglie, což v cestovatelských podmínkách počátku 18. století znamenalo několikaměsíční anabázi. Smečku se mu ale podařilo zdárně dopravit do Jaroměřic.
Své psy opravdu miloval. Když pobýval kvůli povinnostem ve Vídni u dvora, v dopisech se neustále dotazoval, jak se daří jeho čtyřnohým přátelům.
