Cenu měl jako činžovní dům ve velkém městě a za čtyři roky provozu se do něj v rámci údržby nastrkalo tolik peněz, že se to rovnalo vstupní investici.
„Ano, to byl v Evropě automobil počátku 20. století. Velký výkřik techniky, mnohými odsuzovaný jako zbytečný luxus, který šlechta rychle přijala za svůj a stala se jeho propagátorem,“ řekl spoluautor sezonní výstavy na jaroměřickém zámku Jiří Křížek. Pracuje v libereckém muzeu, v nedávné minulosti se podílel na tematicky shodné výstavě na zámku Sychrov.
„Ta jaroměřická výstava se ale v řadě exponátů liší. Paní kastelánce Janě Petrové a jejím spolupracovníkům se podařilo dát dohromady zas trochu jiný obrázek toho, jaká byla realita v automobilismu před sto i více lety,“ podotkl Křížek.
Návštěvníci mají možnost vidět mnoho fotografií s výmluvnými popisky či dobové řidičské průkazy, kterým se říkalo vůdčí listy. A taky třeba módu. Na jedné z fotek z přelomu 19. a 20. století je dáma ve velkém klobouku a se speciální péřovou maskou, která jí chrání obličej před povětrnostními vlivy.
Zvětšené snímky z rodinných alb, nalezené v různých zámeckých archivech, dávají divákovi možnost vplout do světa, který už dávno zmizel. I proto, že po druhé světové válce zmizela šlechta, lépe řečeno tehdejší velkostatkáři, bankéři či průmyslníci. Tato vrstva společnosti po válce či roce 1948 často utíkala přes hranice právě ve svých krásných automobilech.
Evropa auta moc nechtěla, v Americe to už byla nezbytnost
„Když jsme se probírali archiváliemi, došlo nám, jak propastný rozdíl byl před sto lety ve vnímání automobilu v Evropě a ve Spojených státech amerických,“ zmínil Křížek.
Kdo je záhadná Tony za volantem? Když dávali autoři výstavy dohromady doprovodnou publikaci, jedním z prvních, kdo jí listoval, byl Karel Schwarzenberg. Zastavil se u fotografie s trochu ukrytou dámou za volantem Tatry 54 (na svou dobu žena správně seděla vpravo). U snímku byl přitom jen stručný popisek „Tony“ s tím, že se nepodařilo určit přesné jméno šlechtičny. Zámek v pozadí dával tušit, že jsou to Čimelice. „Tony máte správně,“ pronesl Schwarzenberg. „Mojí mamince Antonii se tak říkalo,“ upřesnil, kdo je ona řidička ve stínu. A prozradil, že paní Antonie Schwarzenbergová ještě po osmdesátce ráda v Rakousku řídila vůz. A celý život měla v oblibě značku Tatra. |
V USA měl podle jeho slov „fordku“ snad každý druhý černoch jako životní nezbytnost. Kdežto na starém kontinentě i v Anglii se na automobil navalila hora byrokratických překážek, které měly znesnadnit jeho pořízení. Vozidlo bylo přijímáno jako zbytečnost. „Přičemž v samých počátcích bylo auto lépe vnímáno na území Rakouska-Uherska než třeba v Anglii,“ uvedl.
Součástí výstavy je třeba snímek, který zachycuje šlechtice Jana Lichtensteina s rodinou u jakési pohraniční dřevěné celnice. „Tento Lichtenstein měl rozsáhlé majetky, kvůli nimž často překračoval hranice. Byrokracie kvůli tomu byla tak rozsáhlá, že si na to šlechtic platil speciálního úředníka,“ podotkl Křížek.
Ještě před stoletím se o to, kdo pojede po prašné cestě, prali automobilisté s kočími na povozech. Nezřídka byly vidět scény, kdy kočí bičem zmrskal řidiče za to, že mu plaší koně.
Nejčastěji jsou ovšem vyfoceny výměny kola kdesi v terénu. Šlechtici si s sebou vozili fotoaparát a cesty rádi dokumentovali.
Krom výměny pneumatiky, jejíž pořízení nebylo nic levného, byly s auty ale i další lapálie. „Moc jich shořelo, protože motory měly netěsnosti a zároveň se svítilo otevřeným ohněm v lampách. Časté byly i autonehody. Už méně jsme při shromažďování materiálu naráželi na krádeže aut. Byly spíš výjimečné,“ doplnil spoluautor nové jaroměřické výstavy.
Vůz hraběte se mohl řítit stotřicítkou po prašné cestě
Jak už bylo řečeno, vlastnit automobil bylo jako mít velký dům. A býval tento obrovský majetek zaparkován v zámecké garáži? Kupodivu ne vždy, nezřídka auto stálo v obyčejné prkenné boudě.
Vraťme se ale opět k fotografiím. Na jednom ze snímků je zachycen telčský hrabě Leopold Podstatzky Lichtenstein, kterak se v létě 1936 sklání nad motorem svého nadupaného sporťáku Wanderer W 25K. „To auto bylo schopné jet klidně 130 kilometrů v hodině. A cesty přitom byly pouze prašné, někde dlážděné. Asfalt se začal využívat až v 50. letech,“ podotkl Křížek.
Z jiné momentky z roku 1912 zase nepřehlédnutelně sálá „chemie přitažlivosti“ mezi dvěma lidmi. Podařilo se zjistit, že jde o jízdu Alpami. Habsburk a budoucí císař Karel I. kyne z davu manželce Zitě. A je jasné, že se potkávají zamilovaní.
Zůstávají ale i jisté otazníky. Kastelánka Jana Petrová kupříkladu zatím marně pátrala, jakým autem jezdila poslední urozená majitelka jaroměřického zámku bavorská princezna Elvíra, provdaná za bohatého a pohledného hraběte Wrbnu.
„Zato máme spoustu dochovaných účtenek, které dokladují, že automobil tu byl a polykal hodně peněz. Na jedné účtence je generálka motoru za 535 korun, na další je suma 1 979 korun. Přitom měsíční plat státního úředníka za první republiky činil 800 korun,“ připomněla Petrová.
