Byl by omyl domnívat se, že šlechticové v minulosti budovali svá sídla a celoročně si je užívali. Opak je pravdou. Zastavili se doma na měsíc, na dva a zbytek času trávili na cestách.
„Měli své povinnosti u císařského dvora, správcovali zpravidla hned několik panství najednou vzdálených od sebe i stovky kilometrů. Někdy v rámci diplomacie museli zajíždět k jiným evropským dvorům. Kvůli chorobám se mířilo na zotavenou do lázní. To všechno v podmínkách, které si dnes jen těžko umíme představit,“ uvedla kastelánka Státního zámku Jaroměřice nad Rokytnou Jana Petrová.
Téma Šlechtic na cestách bude letos námětem tamní sezonní výstavy, stane se součástí prohlídkové trasy „B“. Začne na konci dubna, potrvá do října.
„Zaměříme se na období od konce 17. do 19. století. Návštěvníci se dozvědí spoustu věcí ze zákulisí. Jak logisticky složité bylo pro služebnictvo vypravit svého pána na cestu. Že si s sebou vezl v malém vlastně celou domácnost včetně záchodu a lékárny. Tedy spousty zavazadel, která taky ukážeme,“ říká Petrová.
Pas Adama z Questenberka byl bez fotky, postavu popisoval
Nosnou postavou, na níž v Jaroměřicích chtějí návštěvníkům ilustrovat složitosti i neobvyklé stránky cestování dané doby, bude zdejší nejvýraznější majitel, hrabě Jan Adam z Questenberka. Budou tu ale i detaily z pozdějších časů. „Jezdíme po zámcích a domlouváme zápůjčky. Aby to bylo atraktivní a poučné,“ podotkla kastelánka.
Podle ní bude půvabným kamínkem do mozaiky ukázka Questenberkova pasu. „Jan Adam se jako mladý šlechtic vydal na takzvanou kavalírskou cestu. Tak se tehdy jezdívalo. Šlechticové několik roků objížděli důležitá místa a dvory panovníků v celé Evropě. Získávali zásadní kontakty, ze kterých těžili celý život. Učili se dobrému chování, studovali. Domů se vraceli jako dospělé osobnosti, schopné dobře pracovat na svém majetku i ve službách císaře,“ podotkla.
V té době by je ale bez zaplacení přechodu hranic a bez řádného pasu celní úředníci nepustili. Protože neexistovaly fotografie, byl v pase důkladný popis osoby, jež ho vlastnila. „A tak se dozvídáme, že Jan Adam měl oči opravdu tmavé, byť na některých portrétech ho z neznámých důvodů malíři spodobňovali s očima světlýma.“
Návštěva hostince často končila střevními obtížemi
Mladý Questenberk při své kavalírské cestě učinil nejdůležitější zastávku v Paříži. Ohromil ho palác ve Versailles. Protože byl vynikající hudebník, zejména loutnista, složil menuet pro francouzského krále Ludvíka XIV. a také mu ho sám zahrál. A v Paříži si koupil plánek královského paláce. Později mu posloužil jako velká inspirace při přestavbě jaroměřického panství. Na jihu Moravy vytvořil barokní dům, jakých v Evropě té doby moc nebylo. Co do rozsahu i do krásy.
Když šlechtic cestoval se svou družinou, urazili denně v kočárech tažených koňmi maximálně desítky kilometrů. Pendlovali mezi zájezdními hostinci, které byly častým místem zločinů a kde se na hygienu příliš nehledělo. Byla sice vytipovaná lepší, spolehlivější místa, ovšem když přišla sněhová vánice nebo bouřka, posádka kočárů vzala za vděk kdečím.
„Hrabě vystoupil, služebnictvo mu v hostinci prostřelo na jeho ubruse hraběcí nádobí včetně příboru. Jen jídlo se jedlo to, které navařil hostinský. Z toho plynuly i komplikace, časté střevní obtíže. K vykonání hraběcí potřeby sloužil vlastní mobilní záchod, což byla bedýnka s otvorem a lavórkem.“
Jet oslavit syna do Paříže šlechtici moc nechtěli, bylo tam draze
Do kodrcavého, byť na první pohled krásného kočáru, se oblékaly lehčí a odolnější verze parádního oblečení. Samozřejmostí byl cestovní plášť.
V 18. století bylo in jezdit učit se malovat do Itálie. V 19. století byly módní výpravy do Afriky. A domů se vozily suvenýry. V Jaroměřicích se z generace na generaci dědily zkumavky s fragmenty afrického jídla.
V rámci služby císaři šlechticové často plnili role v mezinárodní diplomacii. „Když se například ve Vídni narodil císařský potomek, muselo se to na patřičné společenské úrovni oznámit u jiných panovnických dvorů. U šlechticů šlo o čestnou funkci, vykonávanou na vlastní náklady. Nejneoblíbenější tak byla Paříž, protože tam byl život u dvora zdaleka nejnákladnější,“ podotkla kastelánka.
Podle jejích slov hezky dokladuje cestování šlechticů například Babička Boženy Němcové. „Rodiče Barunky jezdívali jako doprovod, děti pak dlouhé měsíce čekávaly na maminku a tatínka, až se vrátí.“
Změna nastala s rozmachem železniční dopravy a sítě hotelů. Ale to už je jiná kapitola.
