Před čtyřmi roky založil charitativní cyklojízdu Na kole dětem Žďárskými vrchy. Z jejího výtěžku organizátoři obdarovávají nadační fond Krtek pomáhající onkologicky nemocným dětem a také dětská oddělení novoměstské a jihlavské nemocnice.
„Ani po amputaci život nekončí, i když to nejsou jednoduché chvíle. Člověk si může najít variantu, jak dál sportovat,“ říká třiatřicetiletý otec dvou dětí.
Kam jste se od uspořádání prvního ročníku posunuli?
Moc se toho nemění. Naše akce se ustálila na stejné trase ze Žďáru přes Svratku, Sněžné a Nové Město na Moravě, z výtěžku podporujeme stejné organizace. Chtěli jsme se stát zavedenou značkou, a to se asi podařilo. Zájem firem i lidí je znát.
Co vám dosavadních pět ročníků dalo do života?
Myslím, že jsem pokornější. Ale to asi souvisí s mojí nemocí. Jsem klidnější při organizaci, všechno je zaběhlé, tým funguje skoro až samozřejmě. A když se zeptám, co za to? Nic! Dělají to pro dobrý pocit. I firmy dobře reagují. Těší mě, že lidé sami chtějí. A samotná organizace musí bavit. Pokud bych to bral z povinnosti, je to začátek konce. Za předchozí čtyři roky jsme vybrali zhruba milion korun. Na finance se nevážu: i kdyby se vybralo jen deset tisíc, má to smysl. Peníze přispěly na vylepšení pokojů na dětských odděleních. A prostředí a vybavení je strašně důležité. Když už se dítě dostane do takové situace a musí být třeba i několik měsíců v nemocnici, jako jsem byl já, tak ať se cítí díky prostředí lépe, skoro jako doma.
Podpořit vás od prvního ročníku jezdí i Josef Zimovčák na svém vysokém kole.
Ano. Má svoji republikovou akci Na kole dětem, která mě na začátku myšlenkově i svými principy inspirovala. Letos se Pepa při svojí tour dvakrát opravdu hodně vysekal. Jednou skončil na jipce, měl pak být podle lékařů minimálně tři měsíce v klidu. Ale je to nezmar, za čtrnáct dní po nehodě už se mnou seděl na kole při akci Na kole dětem Toulavou. Loni v listopadu se mi totiž ozval člověk, jehož malý syn onemocněl leukémií. Když se dozvěděl, co dělám, tak se rozhodl uspořádat něco podobného ve Středočeském kraji.
Jako vás před pár lety inspiroval Josef Zimovčák, tak vy jste inspiroval někoho dalšího?
Ano. Našel se další blázen. (směje se) Přesně to jsem si říkal, že by se mohlo povést. Letošní cyklojízdu s námi jel i můj kamarád, který má také jen jednu nohu. On mě naučil sjezdovat na lyžích, já jeho zase trošku motivuji do cyklistiky.
Takže jste se, co se týká pohybových limitů a možností, zase posunul o kus dál?
Ano. Chyběl mi totiž sport na zimu a lyžování mě chytilo. Bazén je přes zimu sice super kompenzace na záda, protože při chůzi se trošku kroutím, ale moc mě to nebaví. Tak jsem se naučil s pomocí stabilizačních holí lyžovat na jedné noze, jezdíme do Krkonoš. Takových magorů, jako jsme my dva, u nás asi moc není. Přišel jsem do obchodu a ptal jsem se, zda jim tam třeba z nějaké reklamace nezůstala jedna bota a lyže. Koukali na mě nechápavě, protože když chodím s protézou, tak to není na první pohled úplně znát.
Takových historek máte asi víc, že?
To ano. Dělal jsem dříve instruktora spinningu (cvičení na speciálním kole – pozn. red.). Po amputaci jsem chodil jezdit sám bez lidí a po tréninku mě potkala paní uklízečka, která mě znala, a ptala se: Co se vám stalo, že kulháte? Než jsem jí odpověděl, tak řekla něco v duchu: Nebojte, mladý kosti dobře rostou. V té době už jsem byl bez nohy. (směje se)
Aleš Wasserbauer (33)
|
S čím jste se po amputaci nejhůř vyrovnával?
Asi se situacemi, kdy mě lidé poprvé viděli s jednou nohou. Sžít se s tím, že to tak je. Děti reagují úplně specificky, pro ně jsem robocop. Znám pár lidí s amputací a jsou to největší borci. Většinou to mají srovnané a umí si ze sebe dělat srandu.
Je to jiné, když si člověk zaviní amputaci vlastní vinou, třeba při autonehodě? Vy jste byl asi vděčný, že jste vůbec přežil.
To asi ano, je to jiné. I závodění po úrazu je jiné než po nemoci. Tělu vyčerpanému léčbou nemůžete tolik naložit.
Nedostal jste chuť po pauze znovu závodit na kole?
To ne. Myslím, že právě kvůli závodění v reprezentaci se mi tehdy nemoc znovu vrátila. Člověk jde při enormní zátěži na hranu – nebo někdy až za hranu – tělo se překyselí, a to není úplně dobře. Zjistil jsem, že tudy cesta nevede, a přestal jsem závodit. Nemoc se mi vrátila celkem dvakrát. Už to stačilo.
Kolik teď našlapete ročně kilometrů?
Dříve to byly tisíce, teď už jen stovky. Kvůli rodině, práci nebo dalším koníčkům nemám tolik času, i když mě kolo pořád baví. Ve firmě jsem vyhecoval pár lidí a jezdíme na pravidelné vyjížďky. Oblíbil jsem si taky koloběžku.
Máte takové motto: pomáhat lidem, kteří neměli v životě tolik štěstí. Povězte, co vás k tomu vedlo?
Vzniklo to už při pobytu v nemocnici. Vnímal jsem, jak personál dělá první poslední pro to, aby děti prošly nemocí co nejlépe. Vnímal jsem to asi trošku jinak, byl jsem tam v jednadvaceti letech jeden z těch starších.
Co se vám obvykle honí hlavou na startu, když vyrážíte s davem cyklistů na bezmála sedmdesátikilometrovou trasu?
Na kolikátém kilometru přijdou křeče. (směje se) Jak se noha sekne, už to nejde. Ale z kola bych nechtěl slézt. Dám si magnezium a ve Sněžném buchty a škvarkovou pomazánku. Je skvělé, že nám města a obce, kde zastavujeme, na svoje náklady nachystají občerstvení pro celý peloton. Taky se těším, až se ve stržanovském kopci otočím a uvidím celý ten dav cyklistů za sebou. Většina přijde kvůli té myšlence, což je super. A jsem rád, že do toho s námi jde Pepa Zimovčák, který na tom vysokém kole musí strašně trpět. Pak je fajn přijet zpátky do Žďáru a říci si, že to má smysl.
