„Sice jsem ze soutěže přijela s vyhozenou plotýnkou a bolavými koleny, ale stálo to za to. Byl to nezapomenutelný zážitek,“ usmívá se sympatická černovláska, která za třicet let kariéry na porodním sále novoměstské nemocnice pomohla na svět téměř pěti tisícům dětí.
Ještě jste na vlně euforie ze získaného titulu?
Je to krásný a nezapomenutelný pocit. Ale i Nej sestřička musí pracovat, takže už dva dny po finále jsem se vrhla do práce a jsem zase ve všedním světě.
Jaká ta soutěž byla?
Byl to zážitek nejenom pro mě, ale i pro všechny zúčastněné a lidi v publiku. Podpořit mě jeli nejenom oba synové, ale i šestnáctičlenný tým z nemocnice včetně lékařů a porodních asistentek. Já jsem docela „stresařka“, ale díky podpoře jsem byla naprosto klidná. Cítila jsem se tam jako mezi přáteli. Také ostatní soutěžící byli naprosto skvělí. V zákulisí jsme se vzájemně podporovali. Byli jsme skvělá parta.
Která z disciplín pro vás byla nejobtížnější?
Pro mě to byl tanec. Choreografii jsme sice trénovali, ale nikdo z nás není profesionální tanečník. Jsme ženské, které jsou zvyklé na oddělení kmitat, a toto jsou úplně jiné pohyby. Jakmile jsme odtancovaly, veškerá tréma z nás spadla. Náročný byl začátek soutěže i z toho důvodu, že jsem měla číslo jedna a do všech disciplín šla jako první.
A naopak ve kterém z úkolů jste se cítila dobře?
Asi to byla módní přehlídka, při které jsme prezentovaly zdravotnický oděv. Užily jsme si to i jako ženy, protože nás profesionálové nalíčili a udělali účes.
Do soutěže vás přihlásilo vedení nemocnice. Sama byste to neudělala?
Neměla bych na to odvahu. Pořád si říkám, že jsou šikovnější a krásnější sestřičky než já. Když nominace přišla, byla jsem trochu zaražená, ale kolegyně mi hned řekly: neboj, pojedeme s tebou. Nemohla jsem zkazit zábavu a taky zklamat důvěru, kterou do mě vedení vložilo.
Jaké byly oslavy titulu?
Byla to obrovská radost pro všechny. Slavili jsme už v Náchodě po finále, měla jsem i posezení s vedením nemocnice. Ale co mě nejvíc potěšilo, byly reakce na sociálních sítích. Ozývají se mi maminky, které jsem rodila před dvaceti lety. A to jsou tak krásná slova díků, že to člověka zahřeje.
Vy jste jako jednu z cen dostala i roli sestřičky v televizním seriálu z lékařského prostředí – Modrý kód. Už víte, kdy se bude natáčet?
Zatím nevím nic bližšího. Prý v tom seriálu ještě netočili porod. Tak je možné, že si zahraji i svou profesi porodní asistentky.
Jaká byla vaše cesta k porodnictví?
Vystudovala jsem gymnázium v Novém Městě na Moravě a přihlásila se na medicínu. Tam jsem se ovšem nedostala. Nepodávala jsem si ale ani odvolání a rovnou se přihlásila na pomaturitní obor porodní asistentka. Nikdy jsem toho rozhodnutí nelitovala. Práce mě nesmírně baví a myslím, že to je nejkrásnější obor ve zdravotnictví.
Ivana LelkesováPorodní asistentka v nemocnici v Novém Městě na Moravě. Narodila se 13. srpna 1968 v Ostravě. V dětství se s rodiči přestěhovala do Žďáru nad Sázavou, kde žije dosud. Po ukončení gymnázia vystudovala specializaci porodní asistentka. V novoměstské nemocnici pracuje 30 let. Za tu dobu pomohla na svět téměř pěti tisícům dětí. Je rozvedená, má dva syny – Jakuba a Tobiase. Letos v září se stala v celostátní soutěži Nej sestřičkou roku 2018. |
Pamatujete si první porod, který jste vedla?
Samozřejmě. To se nezapomíná, i když je to už tak strašně dávno. Tenkrát jsem měla nedělní službu a přijela taková velmi temperamentní rodička. Když jsem řekla, že jdeme rodit, tak se zapřela a řekla, že rozhodně nikam nepůjde, a porodili jsme do postele. V této době jsou zcela běžné různé alternativní porody – rodí se do vody, na porodní židli i na posteli, ale tenkrát před třiceti lety to nebylo běžné a byl to pro mě docela šok. Ve výsledku ale všechno dobře dopadlo, porodili jsme krásné zdravé miminko a maminka byla také spokojená. A to je nejdůležitější.
Jak se změnilo porodnictví od chvíle, kdy jste nastupovala?
Jsou to velké změny. Podobně jako u všech dalších medicínských oborů. Asi nejznámější je přítomnost otců u porodu. Dříve tatínci na porodní sál nesměli a maminky ukazovaly děti z oken porodnice. Ale už začátkem devadesátých let jsem byla na školení v Brně, kde nám pouštěli film ze Švýcarska o porodech, u kterých jsou přítomni tatínci. Tehdy nezůstalo oko suché a já si řekla, že to musíme zavést i u nás. Ze začátku to bylo náročné, protože jsme nevěděli, jak s tatínky komunikovat, kam je pustit, co jim ukázat. I oni sami z toho byli vyjukaní. Vše jsme ale během chvilky vypilovali a tatínci jsou teď obrovskou podporou pro nastávající maminky.
Dojímáte se ještě na porodním sále?
Určitě. Tuto práci neděláte automaticky. Když se vám tatínek po porodu štěstím rozpláče, obejme maminku, dítě, i třeba vás, jsou to strašně krásné okamžiky. Akorát mě mrzí, že dnes je doba příliš přetechnizovaná. Maminka není ještě ani na lůžku a na sociálních sítích už kolují fotky miminka. Každý se chce pochlubit, ale podle mě by si rodiče měli první společné okamžiky užít v intimitě.
Moderní jsou v posledních letech i porodní plány, kdy si rodička určuje, co při porodu chce a co ne. Setkáváte se s nimi?
Samozřejmě. Ale nemám moc ráda plány, které ženy najdou někde na internetu a pak si je jenom mechanicky vytisknou, aniž by o jednotlivých bodech přemýšlely. Do plánů si někdy dávají požadavky, které jsou i takříkajíc „in“. Například byly doby, kdy si maminky přály, aby byly děti po porodu zabalené výhradně v červené osušce.
Nebo?
Nebo jsou maminky, které nechtějí mluvit o kontrakcích jako o bolestech, protože to prý vyvolává nepříjemný pocit utrpení. Takže jedna rodička například chtěla, abych kontrakce a bolesti nazývala vlnami. Prý proto, že vlny vzbuzují pocit uvolnění a dovolené. Respektovali jsme to. Ale porod zkrátka bolí a bolest k němu patří a patřit bude. Bez bolesti neporodíme. Až na vlastní kůži pak každá žena zjistí, jaká ta bolest je a jak se s ní vyrovnat. Takže nakonec i v tomto případě, když nastaly první skutečné pravidelné kontrakce, maminka začala věci nazývat pravými jmény.
Co je pro porod z pohledu nastávající matky nejdůležitější?
Pozitivně se na něj naladit. Když přijde maminka, která řekne: já to dám, já to zvládnu, tak je to třetina úspěchu. Když přijde rodička v panice s tím, že se porodu strašně bojí, tak mu nedává ve své psychice volný průběh. Porod pak nemusí postupovat, jak by měl, a to i přes intenzivní kontrakce. Pro každou maminku jsou kontrakce překvapením. Každá bolest snáší jinak. Ale když jsou na to ženy připravené, tak se pak lépe pracuje a i porod běží lépe. Porod je obrovská dřina, ale stojí za to. Bolest není marná – odměna v podobě krásného, zdravého miminka je nejúžasnější.
Je přístup porodní asistentky jiný, když má své vlastní děti a prožitky ze svých porodů?
Ano. Alespoň u mě to tak bylo. K maminkám se sice pořád chováte stejně, ale sama vnitřně víte, že porod je vlastně takový zázrak. Ženy jsem pak uměla lépe namotivovat.
Porodní sál je zpravidla místo radosti, štěstí i veselých historek. Máte jich v zásobě hodně?
Je jich hodně, ale některé se nedají zveřejnit. Ale třeba nedávno jsme měli rodičku ve sprše, a když jsem se na ni šla podívat, zjistila jsem, že je tam s ní i tatínek. V tu chvíli nevíte, co bude následovat. Jednou jsem tam totiž nachytala úplně nahého chlapa. Bylo hezké, že o svou ženu pečoval, sprchoval ji, ale vylekali jsme se tenkrát oba. Tentokrát byl partner rodičky připraven, byl oblečený do plavek a nakonec v nich zůstal i během celého porodu. Převlékl se až při odchodu domů. Bylo to úsměvné, ale na druhou stranu byl skvělou oporou své ženě. Byl to také jeden z nejlepších tatínků, které jsem na sále zažila. K porodu přistupoval aktivně, vyzařoval z něj klid a samozřejmost. Řekla bych, že to bude jeden z nejlepších tatínků.
Hodně se hovoří o porodech doma. Co vy na to? Vedla byste porod doma?
Vůbec ne. Nejsem toho zastáncem. Nerada o tom i jenom čtu. Jsou porody, které jdou dobře, přirozeně, není třeba do nich zasahovat. O přirozený průběh porodu se snažíme i my na porodních sálech. Necháváme přírodu pracovat, do ničeho maminky nenutíme. Naším cílem na porodních sálech je, aby byla spokojená maminka, abychom porodili zdravé krásné miminko. Snažíme se i prostředí dělat civilní, aby tam ženám bylo dobře. Domácí porody odsuzuji. Všechny porodní báby, které tuto profesi dělají tak dlouho jako já, ví, že můžete mít naprosto fyziologické těhotenství, porod může krásně začít, ale pak se vám může během sekundy porod změnit v boj o život matky i dítěte. V nemocnici máte u sebe léky, přístroje, operační sál, tým odborníků, kteří zakročí. Doma neuděláte vůbec nic, i když budete mít u dveří nastartovanou sanitku. Jde o minuty a sekundy.
