Tuto prodejnu lahůdek a rychlého občerstvení znají strávníci daleko za hranicemi Žďáru nad Sázavou.
„To jsou ceny z kterého roku? Tam se zastavil čas? Cože, chlebíček ze deset korun?“ bývají nejčastější překvapené reakce místa neznalých, když na Facebooku sdílí ceník jídel.
Zájem lidí o „mlíčňák“ během let neslábne. Ve špičce se tu běžně u pultů tvoří fronty, v nejexponovanější dny kolem Vánoc nebo Silvestra se štrúdl lidí táhne třeba až k sousednímu domu dětí a mládeže.
Když se objednáte na reportáž pár dní před svátky, zažijete ve výrobě neuvěřitelný mumraj. „Takhle to tu v prosinci bývá pořád,“ špitne jedna ze zaměstnankyň.
„Před Vánocemi lidé blázní, ale po Novém roce nikdo nepřijde. To už budou lidé chodit zase jen běžně na jídlo,“ míní majitel Miloš Raudenský, který co chvíli odbíhá do své kanceláře zvedat telefony a vyřizovat objednávky.
Podle něj bývá před svátky největší zájem o saláty, pomazánky a chlebíčky či smažené řízečky.
Začalo to „mlíčňákem“
Vesna vznikla jako mléčný bar pod křídly státního podniku Potraviny. Raudenského rodina získala provozovnu v malé privatizaci.
„Mlíčňák se kolaudoval v roce 1974. A my jsme tady loni oslavili už pětadvacet let fungování,“ připomíná Raudenský. „Dělávaly se tu i mléčné koktejly. Když jsme podnik koupili, nebyl o ně zájem,“ vysvětluje, proč už nabídka neodpovídá zažitému názvu.
Hotová jídla se tu dají pořídit od třiceti do šedesáti korun. Například sekaná s bramborovým salátem za 39 korun, koprová omáčka s vejcem a knedlíkem stojí 41 korun, řízek s bramborovým salátem padesát, ale seženete i takové domácí klasiky jako nudle s mákem nebo tvarohem.
„Nejvíc se prodá asi řízků, to je pořád stejné. A oblíbený je také smažák,“ zmiňuje Miloš Raudenský.
Kdepak, tady poučky renomovaných šéfkuchařů neplatí. Zdá se, že se chutě lidí nemění. „Přes veškerá varování,“ říká s úsměvem majitel.
Přesná čísla z prodeje prozradit nechce, mluví zhruba o tisícovce zákazníků denně. Někdo si vezme jen chlebíček nebo tvarohový dezert, někdo si dá hlavní jídlo i se svačinou a ještě nakoupí domů.
Ve studené kuchyni potkáváme ženu, která připravuje jogurty s želatinou a tvarohové krémy s polevou. Kolik typických vroubkovaných kelímků (které se lžičkou tak špatně vyškrabují) připraví za směnu? Snad stovky? „To spíš tisíce,“ ujišťuje.
Dezerty a jogurty zaváží Vesna i do nejrůznějších podnikových kantýn a malých obchodů na Žďársku. A boduje, i když konkurence nespí a snaží se lahůdky napodobit nebo nabídnout něco podobného.
„To ano, napodobují nás, do jednoho žďárského pekařství odešla zrovna jedna zaměstnankyně, která tady tvarohové krémy dělávala,“ zmiňuje Raudenský.
Že by s ní ke konkurenci uniklo výrobní tajemství? „Žádné není, takový ochucený tvaroh si každý může udělat doma,“ dodává se smíchem šéf Vesny.
Jiná zaměstnankyně zatím spěchá k pultu s tácem čerstvých chlebíčků, skladník naváží přes chodbu jednu paletu mouky za druhou.
Jedna místnost je skladová, druhá pro přípravu zeleniny, v další se dělá těsto na knedlíky, jinde se připravují teplá jídla.
Vesna se prosazuje bez jakékoliv reklamy, na webu je dostupná pouze pasivní stránka s kontakty, o marketing se nesnaží ani na sociálních sítích.
Počet zákazníků se podle majitele přece jen mění a nejde jej předvídat. „Kdo přijde na teorii davu, určitě dostane Nobelovu cenu,“ glosuje Raudenský.
Rodinný podnik
Dokonce se tu nedávno uskutečnila jedna svérázná oslava. Prsty v tom měl žďárský starosta Zdeněk Navrátil.
„Náš kamarád slavil čtyřicetiny. Překvapili jsme ho a svolali jsme ranní poradu v půl osmé ráno do Vesny, kde už čekal prostřený stůl se všemi těmi dobrotami, jako jsou grilované kuřecí čtvrtky, chlebíčky, limonády a podobně. Smála se i obsluha, byla to taková milá recese,“ prozradil Navrátil.
I on mluví o Vesně jako o fenoménu. „Nejsem původem Žďárák, ale Bystřičák. Už jako děcko jsem měl jako největší odměnu, když jsem se dostal do mlíčňáku. Mám s tím Žďár spojený, stejně jako si pamatuji cvakání lístků v MHD, kterou jsme v Bystřici také neměli,“ přidává vzpomínky z dětství.
Majitel Vesny už měl nabídky, aby stejný provoz otevřel i ve Velkém Meziříčí nebo Třebíči. Nepřesvědčili ho. „Za úspěch vděčíme hlavně našim zaměstnancům,“ ujišťuje Raudenský.
„Je nás tu dvacet včetně nás,“ říká jeho matka. Má tu snachu i vnuka. Sama připravuje dárkové koše. „Mám makačku, za prosinec se jich prodá kolem pěti set,“ dodává.
