Jeho soubor snímků jelenů získal 2. cenu v soutěži Zlatý jelen Slávy Štochla a v roce 2003 mu byla udělena Umělecká cena Českomoravské myslivecké jednoty.
Fotografie od Antonína Havláta už také zdobily nejednu výstavu, knižní publikace, kalendáře či časopisy o zvěři, myslivosti i přírodě. Do 29. prosince si zájemci mohou některé jeho snímky prohlédnout ve velkomeziříčském muzeu na výstavě Kouzlo myslivosti.
Jaké byly vaše fotografické začátky? Kdy jste této vášni propadl?
Když nepočítám nějaké pokusy z dětství, tak to bylo v době, kdy jsem studoval lesnickou fakultu. Už tam někteří mí spolužáci vlastnili foťáky s teleobjektivem, což tehdy nebyla běžná záležitost, peněz bylo pomálu. Já jsem měl jen jeden z nejlacinějších přístrojů, dvouokou zrcadlovku Ljubitěla. I s ní už ale bylo možné dělat slušné fotky – na tehdejší dobu, ač její možnosti byly omezené. Jezdili jsme třeba do Tater na kamzíky. A zatímco kamarádi fotili kamzíky, tak já spíš kamarády, jak fotí. (smích) S mým foťákem to tehdy nešlo, pokud by tedy kamzík nestál dva metry ode mě.
 |
Jak to bylo s vaším koníčkem dál, po ukončení studia?
Po škole jsem si koupil jednookou zrcadlovku Zenit, což byl vcelku slušný fotoaparát, a k němu objektiv. Po vojně jsem pak začal pracovat ve Velkém Meziříčí na lesním závodě. Později jsem se také zapojil do místního Fotoklubu Vysočina, který tu fungoval a byl na velmi dobré úrovni. Vedl ho výborný fotograf Zdeněk Procházka, s nímž jsem se spřátelil. Chodil fotit zvěř do místní obory u Petrávče a já jsem tam začal chodit s ním. To byl zhruba rok 1974 až 1975 a mě to focení zvěře opravdu hodně chytlo – a vlastně už nepustilo.
Ve Fotoklubu Vysočina jste působil dlouhá léta. Jak takový klub vlastně fungoval?
Fungoval stejně jako třeba kroužek divadelní, filmový či loutkový, pod Jednotným klubem pracujících, a byl tedy dotovaný z příspěvků od větších podniků. Díky tomu jsme měli k dispozici i dost kvalitního vybavení – širokoúhlé objektivy, kvalitní teleobjektivy, vybavenou fotokomoru. Kdo měl zájem, mohl se focení věnovat, i když třeba na vlastní výbavu neměl peníze. Pořádali jsme například i fotosoutěž Cena Vysočiny, což byla docela prestižní akce. V porotě jsme měli špičkové odborníky ze Svazu českých fotografů (SČF). V rámci soutěže jsme vždy dělali také výstavu, aby viděli, co tady my – lidi z Velkého Meziříčí a okolí – umíme. A výstavy se líbily, díky čemuž jsme získali i nejvyšší ocenění – Zlatý odznak SČF. Po revoluci ale činnost tohoto klubu skončila.
Vy jste však na sdružování fotografických nadšenců nezanevřel, že? Co vám spolková činnost při focení dává?
Po revoluci jsem se stal členem Klubu fotografů přírody (KFP) při Českomoravské myslivecké jednotě, který v roce 2020 slavil už 30 let od svého vzniku. Ideu jeho založení měl především Sláva Štochl, nestor fotografů přírody. Díky klubu jsem poznal spoustu zajímavých lidí a výborných fotografů. Vzájemně si vyměňujeme zkušenosti nebo si pomáháme. V každém koutě republiky žije trochu jiná zvěř, i prostředí je tam jiné, a já je mohu díky svým přátelům poznat a zachycovat na fotkách, což funguje samozřejmě oboustranně. Děláme i výstavy, workshopy, vyrážíme na fotovýlety. Věkový průměr členů je ale dost vysoký. Mladí sice docela fotí, ale sdružovat se moc nechtějí. Navíc si dnes dost lidí myslí, že fotografem se lze stát snadno – stačí mít výbavu, která je dnes mnohem dostupnější než dřív.
Antonín Havlát (73)* Pochází z Třebíče, ale od dětství žije ve Velkém Meziříčí. * Je absolventem Lesnické fakulty MZLU v Brně. Většinu života pracoval v lesnických profesích, několik let učil na lesnické fakultě. * Od roku 1980 do roku 1991 působil ve Fotoklubu Vysočina, je i zakládajícím členem Klubu fotografů přírody při Českomoravské myslivecké jednotě. * Jeho snímky se dostaly do mnoha knih i časopisů (Myslivost, Lesnická práce, Naše příroda) a k vidění byly na desítkách výstav v tuzemsku i zahraničí – například v Německu, Švédsku, Finsku či Anglii. * Je spoluautorem putovní fotografické výstavy států visegrádské čtyřky. Ta nyní probíhá v Česku, Maďarsku a Slovensku. Je ale plánovaná v 17 zemích Evropy, Asie, Jižní Ameriky a Austrálie. * Za soubor Jeleni v kališti získal v roce 1989 druhou cenu v soutěži Zlatý jelen Slávy Štochla. * V roce 2003 mu byla udělena Umělecká cena Českomoravské myslivecké jednoty. * Je ženatý, má dvě děti, čtyři vnoučata. * Od roku 1975 je členem Mysliveckého sdružení Netín. |
Dejme tomu, že si pořídím kvalitní vybavení. Jaké další vlastnosti musím mít, abych mohla být dobrou fotografkou přírody?
Fotograf by měl mít určité zkušenosti a také znalosti o motivu, který chce fotit. A je jedno, zda jde o jelena, ptáka, nebo krajinu. I krajinář by měl vědět něco o světle, jak se během dne mění. A fotograf zvěře musí mít zase povědomí o tom, kde se které zvíře zdržuje, jaké má zvyky, jak se k němu lze bezpečně přiblížit. Další zásadní vlastností fotografa přírody je určitě trpělivost. Bez ní by to nešlo, většinu dobrých fotek si prostě musíte vyčekat, i když náhoda a štěstí také můžou pomoci.
Jak takové čekání na objekt vašeho zájmu probíhá? Kde jste schovaný?
Kryt jsem si vyrobil sám z laminátu, jen svrchní plachtu mi dělala firma. Je to poměrně těžká věc, vláčet ji po lese není snadné, ale zase je člověk dobře ukrytý. Používám ho hlavně na fotografování ptáků, u zvěře je spíš potřeba řešit správný vítr, aby vás neucítila. A když najdete vhodné místo, zvolené právě na základě zmíněných znalostí a zkušeností, už je na řadě právě to čekání. Sedíte na stoličce a strávíte tak třeba i čtyři pět hodin. Nejhorší je to samozřejmě v chladu, to když se pak souká člověk z krytu ven, má problém se vůbec narovnat a rozhýbat.
Plejáda zvířat na vašich fotkách je velmi pestrá – od velkých savců přes ptáky až po drobný hmyz. Máte nějaké oblíbence, na něž se zaměřujete?
Ani ne, mně se líbí příroda jako celek. Každé zvíře má něco do sebe a s jejich focením se pojí obvykle pěkné zážitky. Úžasní jsou třeba jeřábi popelaví, které jezdím, stejně jako jeleny, fotit do Lužických hor. Nebo tetřívci, dnes rychle mizející druh. Za nimi jsme mířili na Šumavu. Když jsme tam vyráželi první rok, bylo jich devět, druhý rok čtyři a třetí rok dva, které jsme ani nevyfotili, jen jsme je slyšeli. Z Bavorského lesa, německé strany Šumavy, zase pocházejí moje snímky rysů, vlků a medvědů.
Na aktuální myslivecké výstavě v meziříčském muzeu je k vidění i vaše unikátní dokumentace hnízdění orla mořského poblíž Netína. Jak tyto snímky vznikaly?
Orli mořští hnízdí na Velkomeziříčsku již delší dobu, není to jen jeden pár. A je to dobře – orel je nádherný, majestátní pták, oživení naší přírody. Najít konkrétní hnízdo a pak i místo, odkud jej lze dobře fotit, ale není vždy snadné. Letos se navíc pár usídlil v kalamitním lese, na osamělém modřínu. Skoro jsem nevěřil, že na takovém otevřeném a dostupném místě může být hnízdění úspěšné. Ale naštěstí bylo, pár vyvedl dvě mláďata. Když samice seděla na hnízdě, tak vždy, když šel někdo okolo, se skrčila tak, že nebyla v podstatě vidět.
Jak se vám povedlo život orlí rodiny zachytit?
Poblíž má naštěstí Myslivecké sdružení Netín, jehož jsem členem, boudu na seno a obilí. Je sice od stromu vzdálena asi o 50 metrů dál, než by bylo pro focení ideální, ale zase to bylo poměrně pohodlné. Vlezl jsem si na půdičku, oddělal si jednu tašku ze střechy, sedl si na židličku a čekal s připraveným foťákem mnoho hodin na zajímavý záběr. Bylo úžasné sledovat, jak mláďata bojovala třeba o rybu, kterou jim rodiče donesli. Hnízdo bylo samozřejmě i pod kontrolou ochranářů. Když samice seděla na hnízdě, v okolí se nesměly provádět lesnické práce a podobně.
Měl jste při svých foceních i nějaký nebezpečný zážitek?
Kdysi nás na výjezdu s KFP honili zubři ve slovenských Topoľčiankách, kde je zubří obora. Byla to ale naše hloupost, byť jsme se chyby dopustili nevědomky. Špatně jsme se pochopili s místním strážcem, co se týče počtu obor a plotů v nich. A když jsme si pak chtěli zkrátit cestu, mysleli jsme, že procházíme prázdnou sekcí. To byl ale omyl. Když jsme byli uvnitř, zubři nás hned zpozorovali. Strážce na nás okamžitě začal křičet a snažil se odlákat ta obrovská zvířata na kýble potravy, na něž byla zvyklá. Musím říct, že k plotu z lan jsme doběhli tak rychle, že by se i Zátopek divil. Stejně tak rychle jsme ho pak i přelezli.
Máte ještě nějaký fotografický sen? Třeba zvíře, co se vám nepovedlo zatím zvěčnit?
Z naší běžné zvěře mám, snad kromě losa, zachyceno asi vše. Dlouho jsem například toužil nafotit vlhy pestré, což jsou úžasní ptáci, kteří se tady u nás na Vysočině nevyskytují. To se mi ale splnilo loni u kamaráda v Židlochovicích. Musím ale říct, že mě vůbec neláká jet třeba na safari do Afriky. Samozřejmě, ty záběry divočiny vypadají úžasně, jsou krásné. Ale když člověk vidí, jak ty fotky vznikají… Autem vás dovezou ke smečce lvů, aut tam stojí třeba deset, a vy si nafotíte, co je vám takto předloženo. A mě neláká jen výsledek.
Dá se říct, kterého svého snímku si vážíte nejvíce?
Asi svých fotek jelenů, zvláště pak souboru Jeleni v kališti, který jsem v roce 1989 nafotil na jihu Moravy. Byla tehdy šílená vedra a já se po dlouhém a úmorném čekání a bloudění vyprahlou krajinou plnou komárů dočkal svých životních snímků jelenů, kteří se přišli svlažit do polovyschlého kaliště.
Několik desetiletí jste také myslivcem. Dominuje dnes u vás lov se zbraní, nebo s fotoaparátem?
Bývaly doby, kdy dominovala flinta. Svého času jsem vláčel na posedy dokonce obojí, flintu i fotografickou výbavu. Dnes už dávám přednost hlavně lovu beze zbraní.
Fotografování je časově náročný koníček. Zbývá vám čas na nějaké další zájmy? Třeba právě na myslivost?
Když děláme hony nebo třeba kynologické zkoušky, tak se samozřejmě zapojuji, ale na nějaké velké akce už to není, hlavně kvůli zdraví. Mým dalším koníčkem je ale hudba. Hrával jsem na harmoniku v takové malé dechovce, stejně jako můj syn. Pořád jsem si ale říkal, že k těm dvěma harmonikám by to chtělo ještě nějaký hezký hudební podklad. Tak dlouho jsem o tom vykládal, až jsem dostal pod stromeček tubu. Takže jsem se v pětašedesáti začal učit hrát na tubu. Navštěvoval jsem s malými dětmi místní základní uměleckou školu, měl jsem stejně jako ony deníček a rozvrh hodin. Docela se mi dařilo, takže mě už po půl roce můj učitel nasměroval rovnou do žákovského orchestru.
