Chci zkusit žít úplně sám. Ochrnutý Zelenka o krizích, výzvách i odpuštění

  9:49aktualizováno  9:49
Před sedmnácti lety skončil bývalý hokejista Tomáš Zelenka po hrozivém nárazu na mantinel na vozíku. Trvalo mu dlouho, než se s ochrnutím vnitřně vyrovnal. V současné době je aktivní na několika frontách. Z domova podniká v online marketingu, angažuje se ve sledge hokeji a kromě toho ještě dělá v Olomouci doktorát.

Před sebou má obrovskou životní změnu. Nejen o ní se rozpovídal v otevřené zpovědi pro MF DNES.

Povězte, jak se vám daří?
Já to mám už od úrazu nalajnované. Přimotal jsem se ke sledge hokeji a u toho jsem pořád. I když teď už jen okrajově, už to není na celý úvazek, protože netrénuji a neřídím reprezentaci. Jsem pouze činný v asociaci. Také pomáhám sledge hokejovému klubu v Litvínově. Kromě toho díky moderním technologiím normálně pracuji, z domova dělám online marketing. Dále mě trápí nedodělané studium. Abych toho neměl málo, tak mě dost zaměstnává bývalá manželka, bohužel ale v tom špatném smyslu.

Stále studujete kinantropologii, tedy vědu, která se zabývá pohybem člověka?
Ještě ano, studuji na Fakultě tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci, stále jsem to nedodělal. Měl jsem to poslední dobou trochu složitější. Kvůli problémům se zdravím jsem dálky špatně zvládal, žiji totiž pořád v Litvínově. Od září bych měl být konečně v Brně, to by mělo být z hlediska studia logisticky lepší, snad už tedy řádně dostuduji. A následně třeba i prohloubím spolupráci s univerzitou. V Brně mám dceru, kterou málo vídám.

V čem uplatňujete obor, který studujete?
Abych řekl pravdu, tak zatím neuplatňuji. Ale doufám, že přijde doba, kdy nabyté vědomosti a zkušenosti - teoretické i praktické, zahraniční i domácí - v budoucnu prodám. Třeba v rámci aktivit u paralympijského sportu. U nás je dlouhodobě problém s paralympijským sportem obecně, zejména pak s financováním a zviditelněním sportu handicapovaných. Zdá se ale, že teď už by se konečně mělo něco dít, protože nespokojenost překročila nejvyšší hranici. Pokud se něco změní a bude-li zájem, angažoval bych se na této úrovni. Takových lidí, kteří disponují informacemi a zkušenostmi, by nemuselo být tolik.

Tomáš Zelenka

Někdejší hokejový útočník, narozen 20. listopadu 1975 v Litvínově. Hokejovou kariéru započal v rodném Litvínově. Sezonu strávil také v Olds Grizzlys v kanadské juniorské AJHL. Následně hrál rok druhou ligu v Děčíně. Od sezony 1997/1998 působil v Třebíči. Dne 22. února 2001 utrpěl vážné zranění, po faulu zezadu a sražení na mantinel při derby v Jihlavě skončil na vozíku. V současnosti žije v Litvínově, ale bude se stěhovat do Brna. Pracuje u sledge hokeje, v marketingu a stále studuje.

Co vás vedlo ke studiu kinantropologie, váš životní příběh?
Je to jednoduché. Je to proto, že mám handicap a v minulosti jsem byl sportovec. A kinantropologie je o pohybu člověka. Ani jsem tedy nepřemýšlel, že bych se vydal jiným směrem. Samotného mě to zajímá: handicap a sport dohromady. Také mě k tomu trochu vedlo i to, že jsem začal se sledge hokejem. Novodobá, teď už parahokejová reprezentace, je tak trochu moje dítě. A vlastně mě to zajímá čím dál více, ale už nejen z té praktické, ale i teoretické stránky. Kdybych disponoval informacemi, co jsem teď získal, již dřív, tak bych možná udělal i něco v kontextu parahokeje jinak.

Co například?
Vůbec práci s hráči, i s celou organizací. Zkrátka asi bych se ty informace snažil aplikovat do praxe.

Jakou formu by mohla mít vaše spolupráce s univerzitou v Olomouci?
Univerzita Palackého má obor aplikované pohybové aktivity, které se zaměřují na osoby se specifickými potřebami. Kdyby z druhé strany byl zájem, abych tam přednášel a podělil se o svoje zkušenosti z oblasti handicapu a sportu, tak bych se rozhodně nebránil. Nejprve ale musím dokončit doktorandské studium.

A to by mohlo být kdy?
Předpokládám, že snad příští rok. Za to zatím nedokončené studium vážně může ta vzdálenost. Čtyři roky jsem cestoval z Litvínova a už jsem z toho byl unavený. Byly měsíce, kdy jsem trávil skoro 100 hodin v autě. Teď přišla krize, kterou musím přežít. Snad už to ale bude od příštího školního roku lepší. Už potřebuji změnu, těším se do Brna. Jednou za pětiletku to zkrátka na mě padne, jsem unavený a mám toho plné zuby. Nějakým způsobem to ale přečkám a pak je dobře.

Více než čtyřicet handicapovaných sportovců nedávno podepsalo otevřený dopis, v němž vyzývají dva nejvyšší funkcionáře Českého paralympijského výboru k odchodu. Proč jste se k výzvě připojil?
Problém sportu handicapovaných tady je už snad od roku 2005, což není dobře. Má to vliv na celý sport handicapovaných. Lidé uvnitř Českého paralympijského výboru nejsou tím „pravým ořechovým“ a je nutná změna. Je potřeba modernější přístup. Vím, že lidé chtějí sportovat, ale podmínky k tomu nemají. Obecně z výzkumů vyplývá, že sport pro osobu s handicapem je daleko důležitější než pro zdravého člověka. Že neplní jen preventivní a zábavní funkci, ale u nás i sociální a integrační. Zvyšuje nám to kvalitu života. Proto bych chtěl, aby tady byly takové podmínky, kdy lidé s handicapem mají možnost sportovat na všech úrovních angažovanosti. Jen je potřeba, aby se o to někdo zajímal, udělal strategii a obhájil to na určitých místech.

Úvodní buly si vzal na starost Tomáš Zelenka, který vhodil puk mezi hokejky...
Do Třebíče přijeli také Tomáš Zelenka a dlouholetý hráč klubu New Jersey Devils...

V prosinci 2016 vhazoval Tomáš Zelenka buly při exhibičním hokejovém utkání v Třebíči. Nechyběli herec Martin Dejdar či hokejová legenda a třebíčský rodák Patrik Eliáš.

Co by tomu tedy prospělo?
Aby lidé ze současného vedení odešli a mohlo dojít k nutným změnám. Nechci úplně do médií říkat všechny informace, které mám, nicméně i já jsem se k dopisu připojil a doufejme, že se něco změní. Myslím si, že je spousta lidí, kteří mají zájem paralympijský sport posunout dopředu, současná struktura to prostě neumožňuje.

Není to ale také o penězích?
To jsou spojité nádoby. Když tam jsou lidé, kteří se o to ani moc nezajímají, tak ani nemají motivaci shánět více peněz pro lidi s handicapem a dělat to trochu komplexněji. Myslím si, že i sport handicapovaných může být marketingově nebo pro potencionálního diváka zajímavý. Například při poslední paralympiádě byly v televizi zápasy sledge hokeje a mělo to docela vysokou sledovanost, až sto tisíc diváků sledovalo zápas Česko - Korea, jenž se hrál v sedm ráno. To je na paralympijský sport velmi slušné. Neříkám, že jsou všechny zajímavé pro zdravé lidi, ale některé ano.

Hovořil jste o tom, že jste se v posledním roce necítil dobře zdravotně. Vrátily se vám problémy?
Před pěti lety jsem spadl z vozíku, zlomil si stehenní kost a šel na operaci. Takové úrazy mají následky i na původní handicap. Noha mě více zlobí, kvůli tomu se mi i hůře sedí na vozíku a hůře přesouvá. Také mě v poslední době začal bolet zadek. Hodně jsem zhubl a moc necvičil, protože v Litvínově nemám svoji dvorní asistentku, která je shodou okolností také v Brně. A to je i další důvod, proč jdu do Brna, potřebuji rehabilitovat. Měl jsem nedávno trochu jiné priority, byl jsem aktivní v práci a při studiu. Teď už si snad budu moct ulehčit a dát přednost jiným věcem, ale hlavně rehabilitaci. Má to obrovský vliv na mé veškeré fungování.

Jak náročné je pro tělesné postiženého uživit se?
Odvíjí se to od toho, co potřebujete. Já myslím, že toho moc nepotřebuji, proto bych řekl, že se to dá. Vzhledem k současným technologiím si myslím, že se práce dá najít. Nicméně je potřeba nejen pracovat, ale také neustále rehabilitovat, aby tělo fungovalo na maximální úrovni. Cítím sám na sobě, že jsem poslední čtyři roky pořádně necvičil. A jsem líný, pořád unavený. Snad to není věkem… To ale zjistím od září, kdy se více zapojím do rehabilitačního programu.

Je podpora tělesně postižených od státu dostatečná?
Podle mého názoru se stát o lidi s handicapem nestará špatně. Máme určité výhody, které nám ulehčují život, nicméně kritéria se stále zpřísňují. Zaplať pánbůh za organizace, které se o nás legislativně nebo komplexně starají. Řekl bych ale, že stát dělá všechno pro to, aby se lidé s handicapem měli o něco lépe než dřív. Vidím to především v normálním prostředí, kdy vnímám méně bariér, a to je pro nás jednoznačně dobře.

Tomáš Zelenka

Už se nesetkáváte s bariérami? Ani při parkování?
Takhle, problém je ten, že osvěta není velká. Pořád se mi ještě stane, že chci zaparkovat na místě pro vozíčkáře, ale je tam jiné auto. Nebo že auto zaparkuje tak těsně, že do něj nemohu nalézt. Nebo se stává, že nemůžu použít záchod, protože tam je někdo zdravý. Plyne to z nevědomosti. Lidé nevědí a ani nemůžou vědět, že když potřebuji na záchod, tak na to mám jen dvě minuty. Ale obecně se to s bariérami všeho druhu opravdu zlepšilo. Já třeba miluji nákupní centra, jsou bezbariérová, je tam parkování, dostupné záchody. Kde jsou velké bariéry, tam radši ani nejezdím. V současné době určitě existuje spousta míst, kde i vozíčkář může mít kulturní nebo třeba sportovní vyžití. V kontextu osvěty se hodně angažuje fakulta, kde studuji. Jezdíme po školách v rámci projektu Paralympijský školní den a dětem ukazujeme, jak lidé žijí na vozíku, proč potřebují určité „vymoženosti“, co všechno mohou s handicapem dělat.

Kdybyste přestal pracovat, dalo by se s penězi od státu vyžít?
Mám dvě možnosti. Buď budu v sociálním zařízení, kdy všechny příjmy, tedy důchod a příspěvek na péči, půjdou na účet ústavu, ve kterém se o mě postarají, a mně potom zůstane nějaké minimum na léky a podobně. Druhá varianta je žít sám, koupit nebo pronajmout si byt a zajistit si péči. Obě varianty nejsou na žádné velké vyskakování. Je potřeba ještě pracovat, abych mohl žít tak trochu „normální“ život.

Na vozíku jste od úrazu v roce 2001. Vrací se vám občas myšlenky na den, kdy jste ochrnul?
Nevrací. Nicméně v rámci toho projektu po školách, o němž jsem se zmínil, se děti ptají, jak se mi to stalo. Tak je vždycky odkážu na YouTube. Je tedy pravda, že mi trvalo dlouho, než jsem si zvykl na vozík a než jsem se dostal z největší krize. To byly třeba tři čtyři roky. Už je to ale za mnou. Ovšem pořád cítím, že mi něco chybí. Nejspíš asi větší pohyb, větší fyzická zátěž, pivo... Taky bych si někdy ještě rád zahrál hokej nebo parahokej. Pokud ne, tak ani golfem v budoucnu nepohrdnu. Prozatím si však musím vystačit s profesorem Vojtou a jeho cvičením.

Řekněte, co vám kdysi pomohlo dostat se z krize?
To asi nezapomenu nikdy - škola, auto a samota. Sám v domově důchodců jsem se srovnal, co vlastně chci a co vůbec můžu. Především jsem tenkrát nikoho nechtěl otravovat. Vím, že jsem byl nepříjemný, asi jsem to nebyl já. Tak jsem potřeboval být sám. Zafungovala teorie potřeb, začal jsem zvládat své fyziologické funkce, a to byl odrazový můstek. Pak jsem se také přestal za svůj stav stydět a začal ho brát jako prostředek komunikace. Dnes se nebojím oslovit cizího o pomoc, když potřebuji pomoct z auta. Je to svým způsobem osvěta a lidé jsou skvělí, když se s nimi loučím, říkám, že už jsou certifikovaní asistenti. Po republice jsem jich „vyškolil“ už stovky.

Tomáš Zelenka

Budil jste se tenkrát po nocích?
Já jsem tehdy skoro vůbec nespal. Ani jsem neusnul, jaká to byla zásadní změna. Teď už spím dobře, protože už nějaký ten pátek znám svoje nové tělo a zajel jsem si nějaký režim. Také už vím, v jakých polohách spát. Pro zajímavost, spím v jedné poloze celou noc už téměř deset let. Spal jsem mimo jiné na zemi, v autě na místě řidiče, samozřejmě na vozíku, ale to jsou vlastně spíše formy bdění.

V minulosti jste několikrát pronesl, že jste se s jihlavským hokejistou Moravou, který vám v únoru 2001 ublížil, nesetkal. Změnilo se něco od té doby, ozval se vám?
Už je to dlouho, ale jsem přesvědčený o tom, že mi napsal omluvný dopis a možná že i vyjádřil přání se potkat, ale nepotkali jsem se. A abych řekl pravdu, možná jsme se i potkali, ale já už bych ho asi nepoznal. V Jihlavě se občas pohybuji, mám tam kamarády, za kterými jezdím, tak jsem ho možná potkal, ale nedokážu ho identifikovat. Já vím jméno, ale nespojím si ho s obličejem.

Odpustil jste mu?
Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel. Svým způsobem jsem musel odpustit, abych mohl jít v životě dál, protože kdybych mu neodpustil, tak bych byl pořád naštvaný na život, a to já nejsem. Myslím, že jsem stále pozitivně naladěn, takže ano, musel jsem odpustit.

Schází vám teď něco?
To je sakra těžká otázka. Tak dobrá, v první řadě mi chybí dcera Klára, pak pohyb, sport, hokej, parahokej, studené pivo po tréninku, občasné večerní tahy, pravidelná setkání s nejlepšími kamarády... A to jsme teprve na začátku.

Zvládáte žít sám?
Momentálně žiji v rodinném domě, který jsem koupil v roce 1997 a zrekonstruoval ho, ale žiji tady dohromady se sestrou a maminkou. Já asi vždycky budu na někom závislý. Ne celý den, ale jsou určité úkony, jako třeba koupání a záchod, při kterých potřebuji asistenci. Ale já už potřebuji změnu, v Litvínově jsem dlouho a chci si právě zkusit bydlet sám. A v Brně funguje systém asistencí, že mi to umožní žít samotnému. Chci si dělat věci podle sebe, nechci se někomu neustále přizpůsobovat. Chtěl bych žít tak, abych si mohl jet autem, kdykoliv se mi zachce. Udělat si jídlo, kdy chci a co chci. Takhle to u nás nemáme zařízené, protože barák nebyl plánován úplně bezbariérově, ale v Brně si to chci zařídit, abych byl maximálně soběstačný.

To bude velká změna, viďte?
Obrovská. Poprvé bych takhle bydlel sám. Ale strašně se na to těším, beru to jako velkou výzvu, snad poslední.

Máte nějaké další plány do budoucna?
Víte, já jsem plánoval jednou v životě. V roce 2000 jsem plánoval, že pojedeme s přítelkyní po sezoně do Kanady. A víte, jak to skončilo? V roce 2001 úrazem. Moc daleko teď nekoukám, nevidím dál než do Brna v kontextu bydlení a dál než do Olomouce v kontextu školy. A to zatím stačí. Nicméně jsem typ, který rád něco dopředu ví, a vlastně při takovém handicapu, jako mám já, je to i potřeba. Nic zvláštního neplánuji, chci být hlavně v klidu, pracovat, studovat, občas se bavit, zkrátka úplně obyčejně fungovat. Tak jako všichni ostatní.

Autor:

Nejčtenější

Na Vysočině dvakrát zkolabovala D1. Kolony se rozjely po osmi hodinách

Dálnice D1 v 16 hodin (12. prosince 2018)

Přibližně hodinu před půlnocí se podařilo silničářům a policii obnovit provoz na dálnici D1 v kritickém úseku na...

Dopravu v Česku na řadě míst komplikuje sníh, na D1 na Vysočině ležel strom

Sníh na dálnici D1 u Měšína (Vysočina) - 11.12.2018

Dopravu v Česku komplikuje sněhová pokrývka. Na Vysočině jsou silnice sjízdné jen se zvýšenou opatrností, v kraji...

Hokejista, co si koupil sám sebe: Jsem hrozně rád, že jsem to udělal

Petr Šidlík (uprostřed) v dresu Vítkovic.

Nedávno rozvířil hokejové hladiny v Česku prohlášením, že se musel z Jihlavy vykoupit, přičemž Dukle zaplatil tolik,...

Za kalamitu na D1 mohou oni, ukazují na sebe dopravci a správci dálnic

Čerstvý sníh způsobil kolaps dopravy na 90. kilometru dálnice D1 u Humpolce....

Kolapsový stav na dálnici D1 jen vyostřil dlouhodobý spor mezi kamionovými dopravci a Ředitelstvím silnic a dálnic....

ANKETA: Krajská města zdobí vánoční stromy, vyberte ten nejkrásnější

Vánoční strom

Centra měst ovládla vánoční atmosféra, ke které patří i ozdobené vánoční stromy. Jako už tradičně mohou čtenáři...

Další z rubriky

Kraj Vysočina prodává zámek Těchobuz, sloužil jako ústav sociální péče

Původně barokní zámek v Těchobuzi, který od roku 2015 sloužil jako Ústav...

Zámek v Těchobuzi na Pelhřimovsku, v němž naposledy sídlil ústav sociální péče, je na prodej. Kraj Vysočina, kterému...

Víc kamionů vedle sebe na kluzké zúžené D1. Kolaps způsobí další vánice

Kolony nákladních aut na 66. km D1 (13. prosince 2018)

Hned několik příčin měl středeční kolaps D1 kolem Humpolce. Před zimou nedokončené práce v rekonstruovaném úseku a z...

Vánoční výzdoba? Trendy je růžová a mátová, neomrzí se přírodní doplňky

Floristky telčského studia Butterfly Fantasy Hana Hinterhölzová (vlevo) a Petra...

Čas před vánočními svátky je obdobím, kdy jsou floristé v jednom kole. Každý chce mít doma adventní věnec, svícen nebo...

Najdete na iDNES.cz