Od tradice povinného sušení bylin se ve školách postupně upustilo už v první polovině 90. let.
A přestože sběr bylin dělaly děti spíše z povinnosti než z ušlechtilého důvodu, byly to pro výkupny bylinek zlaté doby.
Nyní prý už o sběr bylin mezi veřejností takový zájem není. Svědčí o tom i fakt, že na Vysočině jsou pouhé dvě výkupny. Jedna je v Rynárci na Pelhřimovsku, kterou zajišťuje firma Fytonap, druhá v Havlíčkově Brodě. Ta je detašovanou sběrnou značky Leros. Obě fungují vždy jeden den v týdnu.
„Sběračů je každým rokem míň a míň. Důchodci, kteří mají k bylinkám nějaký vztah a dělali to rádi, umírají a mladí lidé se do toho nehrnou,“ lakonicky zhodnotil aktuální situaci Josef Nápravník, zakladatel rodinné firmy Fytonap.
K sušení je nejvhodnější půda nebo kůlna
Mezi sběrači tak převažují stálí klienti, kteří do výkupen dojíždějí pravidelně rok co rok. „Za ta léta už se dobře známe. My máme takovýchto sběračů asi dvacet. Přivážejí zboží ve velkých pytlích na kárách za autem,“ líčí Nápravník a dodává: „No a pak k nám občas přijíždějí náhodně jednotlivci, kteří přivezou třeba půlkilové pytlíky.“
Bývaly doby, kdy si sběrači některé z bylin sami pěstovali. „Takových lidí je už dnes moc málo. Momentálně nemáme na Vysočině ani jednoho. Dříve mívali nasázená celá políčka třeba měsíčku nebo slézu maorského,“ vzpomíná Nápravník.
Přitom šikovný sběrač si může podle Nápravníka na sběru bylin i pěkně přivydělat. „Musí se chtít a také musí mít kde sbírat a sušit. K sušení je nejvhodnější půda nebo kůlna, ovšem bez přístupu zvířat a myší,“ připomíná.
Nejvyšší výkupní cenu má hluchavka bílá
Podle aktuálního ceníku společnosti Fytonap je nejvyšší výkupní cena za kilogram sušeného květu hluchavky bílé. Je to 2 400 korun. Vyšší ceny jsou pak například 340 korun za kilogram květu slézu maorského, 400 korun za květ prvosenky jarní nebo 200 korun za lipový květ. Například za oblíbenou pomerančovou kůru bývá výkupní cena 20 korun za kilogram, za list kopřivy je to 40 korun.
Ale nasbírat byť jen jeden kilogram usušeného květu hluchavky bílé není nic jednoduchého. Sběrači totiž musí myslet na takzvaný sesychací poměr. Ten vyjadřuje poměr váhy určitého množství čerstvé suroviny k váze byliny získané po usušení. „Z pěti kil čerstvých naťovin vám po usušení zůstane kilo. U hluchavky je to ještě mnohem míň,“ poznamenal Josef Nápravník s tím, že nejnižší sesychací poměr vykazují kůry.
Hlavní část sezony mají výkupny za sebou
Zavedení sběrači prý nejčastěji do výkupny přivážejí sušené naťoviny. „Především je to třezalka, řebříček, kopřiva a tužebník,“ vypočítává Nápravník s tím, že kvalita sušených bylin se poprvé kontroluje už ve výkupně.
Hlavní sezona tam začíná na jaře. „Je to zhruba v době, jakmile začínají kvést první bylinky, stromy a keře. Nejdříve nám dovážejí květy trnek. Srpen ještě není v polovině a hlavní část sezony už máme za sebou. Na podzim pak bývají plody šípku,“ připomíná Nápravník.
Sběr žáků pomáhá školám financovat sešity
Škol, které se do sběru bylin zapojují, je podle Nápravníka méně a méně. Přesto se ale najdou.
Za utrženou finanční odměnu některé školy financují nákup školních potřeb nebo třeba akce pro děti.
Pravidelný sběr bylinek provádějí podle webových stránek například na základní škole v Budkově na Třebíčsku. „Peníze získané tímto způsobem, stejně jako výtěžek ze sběru starého papíru a hliníku, slouží k nákupu sešitů a výtvarných potřeb do vyučování a kroužků. Pokud žák byliny nepřinese, zaplatí náhradní částku – 100 korun žák prvního stupně, 200 korun žák druhého stupně. Pokud přinese pouze část požadované hmotnosti, zaplatí poměrnou část náhradní částky,“ uvádí ředitelka školy Eva Šidelková na webových stránkách školy.
Je tam i zveřejněno množství bylin, které žáci na jednotlivém stupni musí odevzdat. Například na prvním stupni je to jeden kilogram sušené kopřivy, na druhém už dva kilogramy. Vybírat si mohou ze šesti druhů sbíraných bylin.
Pomerančovou kůru sbírá ve škole například i čtvrťačka Bára z Jihlavy. „Která třída nasbírá nejvíc kůry, dostává sladkou odměnu. Letos jsme vyhráli, takže jsme měli obrovskou radost,“ vypráví žačka. Kůru doma také suší. „Ale moc jí nemívám. Pomeranče totiž u nás jí jenom mamka a brácha,“ směje se.
