Devětatřicetiletou mezzosopranistku a držitelku řady hudebních ocenění zná především zahraniční publikum z jejího účinkování například v německém Mnichově, francouzském Dijonu, ve španělské Seville či v rakouském Linci.
V loňském roce se však Hebelková poprvé objevila na českém operním jevišti. Hraje ve Stavovském divadle v Praze hlavní roli Popelky ve stejnojmenné Rossiniho opeře a letos naskočila do slavné Bizetovy opery Carmen, kde na prknech Národního divadla ztvárnila titulní roli krásné a lehkomyslné cikánské dívky. „Účinkováním v Národním divadle se mi splnil sen. Obrečela jsem to. Tím, jak člověk žije v zahraničí, cení si toho asi daleko víc,“ říká pěvkyně.
Kdo je Kateřina HebelkováDevětatřicetiletá mezzosopranistka, rodačka z Jihlavy. Trvale žije v rakouském Linci. Má dvě děti. Aktuálně ji lze spatřit v roli Popelky a Carmen v Národním divadle v Praze. Studovala na Konzervatoři v Praze a od roku 1998 na mnichovské Hochschule für Musik und Theatre. Působila v operních rolích v Mnichově, Linci, Dijonu či Freiburgu. Získala řadu mezinárodních ocenění, například první cenu v Mezinárodní pěvecké soutěži v Aténách či Bavorskou kulturní cenu. |
Povězte, kdy jste v sobě objevila talent pro zpěv?
Asi nejvíc mě ke zpěvu vedl a podporoval můj děda, který sám zpíval v jihlavském pěveckém sboru Foerster. Chodila jsem i do lidové školy umění. Ale zlom nastal až po základní škole, když jsem dělala přijímací zkoušky na Střední pedagogickou školu ve Znojmě. Slyšel mě zpívat tehdejší sbormistr a už tam říkal, že mám talent. Během roku mě naučil teorii a připravil mě ještě s jedním profesorem na přijímací zkoušky na konzervatoř. Do té doby jsem si ani já nebyla jistá tím, co chci dělat.
Byla jste už v tom věku šestnácti sedmnácti let oddaná opeře? Minulo vás období diskoték a pop music?
Kdepak, já jsem na diskotéky chodila. Mám staršího bratra, který mě ochraňoval, a s ním mě rodiče pouštěli na diskotéky do Batelova, Třeště a Jihlavy. Pak mi to pedagogové zakázali, protože bych si ničila hlas, a vlastně už jsem na to ani neměla čas.
Nelitovala jste někdy, že jste se vydala na profesní dráhu operní pěvkyně?
Nelitovala jsem nikdy, ale pochybnosti byly a jsou. Říkáte si třeba, zda bude práce... Navíc jak máte děti, nechce se vám od nich pryč. Jsem na volné noze, a když jsem dlouhou dobu od nich, je mi smutno.
Konkurenci a řevnivost v umělecké branži vnímáte?
Není to tak strašné. Člověk se v tom naučí plavat. Ta konkurence není ani tak v kolegyních, že by snad mohly za to, že nedostanu nějakou roli. Ale představy režisérů nebo vedení divadla o té či oné postavě bývají jiné. Moje profesorka mi vždy říkala: „Najdi si cíl a za ním si jdi. Nehleď napravo ani nalevo.“ Ne vždy je to sice možné, ale tohle jsem se naučila.
Vy jste v roce 1998 odešla studovat do Mnichova a od té doby žijete v zahraničí. Je studium v zahraničí pro rozjezd kariéry lepší?
Líp se dostanete do povědomí profesionálů. I kontakt se světovými hvězdami je lepší v zahraničí než v Praze. Například mě učil na univerzitě v Mnichově Helmut Deutsch, což je kapacita na německou píseň, dále Julia Banse, světově známá sopranistka, nebo Andrej Kucharský, který mě zase učil slovanskou píseň. Předávali mi to, co se sami naučili na světových scénách. Tady u nás v té době nic takového nebylo možné. Specializovala jsem se také v jednotlivých oborech zpěvu. To, co bylo tehdy na té škole nabízeno, bylo naprosto unikátní. Když jsem nastoupila do školy, myslela jsem si, že přijdu, otevřu pusu a budu zpívat. Ale že každý styl má své zákonitosti, to byla pro mě španělská vesnice. Našla jsem si v Mnichově také skvělou kantorku na operní zpěv Daphne Evangelatos, kterou bych tady v Česku také nenašla. Když se pak setkáváte na jevišti s velkými osobnostmi, tak přece jenom tak nějak víte proč. A to vás posiluje jako studenta dál.
Máte pořád svého pedagoga, za kterým dojíždíte?
Ano, je to právě Daphne Evangelatos. Od té doby, co jsem začala studovat, za ní jezdím. Ale pracuji i s dirigenty, kteří mě učí hudebnost a styly. Když jdu do nových věcí, které neznám, jako je Verdi nebo Wagner, konzultuji to s kolegy, kteří to mají nastudované. I po těch letech praxe stále potřebuji zpětnou vazbu.
Vy jste v jednom rozhovoru řekla, že máte ráda výzvy a jdete do všeho po hlavě. Jak jste to myslela?
Já jsem zařazená jako mezzosopranistka a mám hlasovou kapacitu několika oktáv. Ale třeba Goldmark napsal Královnu ze Sáby, kde je vysoké C. Člověk ho musí umět zazpívat, ale nepoužívá ho u mezzosopránu tak často jako sopranistky. To je třeba jedna výzva, kterou jsem přijala. Podobné to bylo u Janáčka. Agentura přišla s tím, že bych mohla dělat Věc Makropulos, což je sopránová role. Ale já jsem mezzosoprán. Když vidím takovou partituru, je to, jako kdybyste do teď zvedali činku s 200 kilogramy, a ta výzva je na 250 kilogramů. Zvládla jsem to. Dosahuji tím svého maxima. Je to i potvrzení toho, že výzvy jsou správné. Najednou zjišťuji, že můj hlas má i jiné dimenze. Že i když mám určitý věk, pořád se mi otevírají další okénka a zjišťuji, že to jde ještě dál.
Co na to hlasivky?
Samozřejmě někde ta hranice je. Vše konzultuji s pedagogy, protože si nechci zničit hlas. Ta výzva je v tom, že člověk uvnitř cítí, že na to má, ale chybí jistota, zda to zvládne. Zda výsledek po šesti týdnech zkoušení bude takový, jaký se ode mě očekává.
Čekají vás teď nějaké takové výzvy?
Budu zpívat Kleopatru, kde jsou vysoká D. To už je pro mezzosoprán za hranicí. Když jsem si to párkrát zkusila, řekla jsem si ano, můj hlas to zvládne. Je to výzva, kterou jsem přijala a budu se na ni pečlivě připravovat. Bude to další můj skok po hlavě dolů.
Kdy vás v té roli uvidíme?
To je novinka, kterou budu dělat v roce 2019 v Dánsku. Výzvou pro mne je pak rovněž role Kundry ve Wagnerově Parsifalovi, kterou budu zkoušet už příští rok v Chemnitzu.
Máte nějakou vysněnou roli?
Já mám spíš role, které jsem už ztvárnila a které bych si chtěla zopakovat. Rolí, které bych chtěla dělat, je řada, ale k roli pro mě patří i režisér a dirigent. Mám spíš vysněné režiséry a dirigenty, se kterými bych chtěla spolupracovat. Mám moc ráda například Oliviera Tambosiho.
A jsou role, na které se necítíte nebo máte pocit, že je k nim ještě třeba dozrát?
Že bych se necítila na určitou roli, to asi ne. Mám spíš role, které bych už nechtěla dělat. Takové ty „kalhotkové role“, kdy žena zpívá mladé patnáctileté muže, bych už ráda přenechala mladším kolegyním. To je třeba role Cherubína ve Figarově svatbě. Někdo říká, že to není dobře, ale já si myslím, že by člověk měl dospět k názoru, kdy řekne ne. Podle mě by tohle měly dělat mladé holky, které se na tom vyzpívají, podobně jako jsem to dělala kdysi já za mladých let. V mém věku bychom se měly věnovat Verdimu, Wagnerovi a nezapomenout jít dál. Ten postup by tam měl být. Také hlas se mění, stejně jako se každý mění fyzicky a stárne.
Rozumím.
Stejně tak se mi nelíbí, když mladá holka zpívá starou ženu jenom proto, že je pro divadlo levná. To je bohužel současný trend. Já si myslím, že to je špatně. Starší dámy zpívají výborně a měly by zpívat tyto role, a ne tam obsadit mladou dvacetiletou holku. Je to slyšet.
Vy jste byla dlouho v angažmá v Linci, od roku 2008 do roku 2014. Teď jste na volné noze. Je to výhoda?
Má to výhody i nevýhody. Do loňského roku to bylo skvělé. Ale jak má člověk děti, nevýhodou je, že je moc nevidíte. Tři měsíce jste třeba mimo a musíte se dohodnout s režisérem, jestli vás pustí alespoň na víkendy domů.
Změnilo vás mateřství?
Určitě. Hlavně po psychické stránce. Najednou ta kariéra není to primární. Ambice pořád mám, ale už to není ta euforie. Na prvním místě jsou děti. Když je opouštím, tak je to s těžkým srdcem.
Změnil se vám hlas po porodu nebo během těhotenství?
Samozřejmě, hormony pracují, ale nebylo to u mě nijak enormní. Ale už jenom ten věk je změna. Jak stárne tělo, vyvíjí se i hlas. Nezastavíte to. Jak říká můj foniatr: „Hlasivky jsou sval, který stárne.“ Usain Bolt také už nemůže běhat to, co dříve.
Jak pečujete o své hlasivky?
Nejsem zrovna moc pečovatelský typ. Myslím, že všeho moc škodí. Chráním se víc zvenku, takže nosím šály, teplejší oblečení, abych neprochladla. V létě pro změnu zase nemohu moc na sluníčko. Je to i o vnitřní disciplíně, takže nepiji alkohol, nechodím do zakouřeného prostředí.
Nikdy nezhřešíte?
Když mám volno třeba čtrnáct dní, což nebývá moc často, vím, že se můžu trochu víc uvolnit. Třeba se s dětmi vykřičet u táboráku. Ale pořád tam mám někde toho bubáka, který mi říká pozor, máš ještě nastudovat roli. Každý musí vědět, kde jsou jeho hranice.
Zdědily po vás děti pěvecké vlohy?
Dcera hezky zpívá, hraje na klavír a kytaru. I syn zpívá pěkně. Chodí do sboru, ale že by se tomu profesně věnovali, to asi ne. Mají i jiné vlohy, třeba syn hraje hokej. Nechávám tomu volný průběh, k ničemu je nenutím.
Byla byste spíš ta maminka, která by děti od profese, již zná, spíš odrazovala?
Pokud budu vidět, že talent mají, tak je od toho odrazovat nebudu. Děti se samy musí najít, stejně jako jsem to musela udělat já. Pokud to budou chtít dělat, podpořím je maximálně.
Na vašem facebookovém profilu jsem objevila fotografii, kde jste v pracovních montérkách, s kotoučem v ruce… A vypadalo to, že si to docela užíváte. Je fyzická práce pro vás relax, kdy úplně vypnete?
Ano. Jsem spíš dříč. Nejsem princezna, co zdobí. To mi nikdy moc nešlo. Mám ráda tvrdou práci, kdy je vidět výsledek. Ráda jedu třeba do lesa na dříví. Člověk tam na sto procent vypne.
