Donedávna se v Jihlavě mohl při své práci setkat s funkčními výtahy, které byly jen o dva roky mladší než on sám.
„Výtahy z roku 1956 jezdily ve městě na sídlišti Kollárova donedávna. Ještě starší výtahy byly v Tolstého ulici. V Husově ulici pamatuju i výtahy z třicátých let. Ty ale už v provozu nebyly. Nyní jsou ti nejstarší veteráni dávno nahrazeni novými,“ vzpomíná Havel.
Dnes dělá výtahář s mnoholetou praxí obchodního zástupce u společnosti Výtahy Vaněrka. Jeho kolegové z firmy nedávno demontovali v jednom z bytových domů v Sokolovské ulici výtah vyrobený v dubnu 1962, tedy v době, kdy se tamní jihlavské sídliště stavělo. I tento výtah patřil k nejstarším dosud sloužícím v Jihlavě.
Výtaháři museli vyjít vstříc platným normám. Jedna z nich už například nedovoluje ve výtahu na přepravu lidí šachtu s drátěným pletivem, jakou měl zmíněný výtah z roku 1962.
Výhodou pletiva je nízká hmotnost, ale současně je tu nebezpečí: to kdyby třeba někoho napadlo prostrčit pletivem do dráhy výtahu nějaký předmět – deštník nebo hůl.
Výtahové normy se proto postupně snaží vyloučit jakékoli představitelné riziko.
Tak tomu ale bylo podle pamětníka Havla vždy, co jeho paměť sahá.
„Když vidím v katastrofickém filmu scénu s padajícím výtahem, musím se tomu smát. Chápu, že režiséři musí ty filmy nějak okořenit. I staré výtahy byly bezpečné. Lidi mi kolikrát říkali, že mají strach, že s nimi kabina výtahu spadne dolů… A já jim říkal, větší riziko je, že spadnete nahoru,“ usmívá se Havel.
Na rozdíl od pádu kabiny dolů do šachty totiž pád či spíše let kabiny nahoru Havel zažil. Byla to také nejhorší havárie výtahu, kterou ze své praxe pamatuje. I ta se ale obešla bez zranění.
Stalo se to na jihlavském sídlišti Kollárova na přelomu osmdesátých a devadesátých let. „Praskla tam hřídel trakčního kotouče výtahu. Jak paní vystoupila z kabiny, tak se kabina odlehčila. Jak ji táhlo protizávaží, kabina vyletěla šachtou nahoru a tam se rozbila o strop. Příčina té havárie byla podle mého mínění v nevhodně opravené hřídeli,“ míní Havel.
Rizikem byly dveře do šachty
V pádu výtahové kabiny dolů brání takzvaný omezovač rychlosti, který při náhlém zvýšení rychlosti kabiny zastaví kolo, jež kabinou pohybuje, a zatáhne za páku, která uvede do chodu zachycovače. Ty na takzvaných vodítkách výtah zastaví.
„Díky zachycovačům kabina nikdy nespadne. Největším rizikem u výtahů byly vždycky dveře do šachty. Když byly špatně zajištěné, mohl jste udělat krok a do šachty spadnout. Vím, že to se stalo třeba v Brně v nemocnici. Někdo z personálu nesl v náruči prádlo, viděl, že výtah svítí – zřejmě byla ale rozsvícená šachta – vzal za dveře, udělal krok a spadl do šachty. Proto se dnes třeba u těch dveří dělají několikanásobná jištění, aby se to nemohlo stát,“ líčí Havel.
V Československu podle něj platily už v padesátých letech jedny z nejpřísnějších evropských norem na provoz výtahů.
„Tehdy musely výtahy mít i kabinové dveře. Jenže přišla 60. léta, začaly úspory a povinnost kabinových dveří se zrušila. Jenže tam pak z kabiny vidíte stěnu šachty a bylo riziko, že se vám na ní může zachytit třeba šátek. Pak začaly platit evropské normy, které jasně řekly, že kabinové dveře být musí. Další úsporné opatření dovolilo menší šrouby na zpevnění protiváhy. Jenže když ty slabší šrouby začaly praskat, tak se šrouby začaly zase zesilovat.“
V současnosti například platí, že kabina nesmí být z hořlavého materiálu, musí mít zajištění proti pádu nahoru i dolů a venkovní dveře musí být odjistitelné pouze tak, že toto odjištění nemůže provést pouze jeden člověk. Výtah nesmí mít azbestové obložení brzd, další opatření jsou k zajištění bezpečnosti mechaniků při opravách výtahů.
Dnes se výtahy zpravidla ovládají tlačítky. Havel zažil za svou kariéru u tehdy nejstarších výtahů z třicátých let v Tolstého ulici ještě i ovládání dřevěnými kolíčky.
„Výtahy měly dřevěnou desku, ve které byly navrtané dírky, za kterými byla napsaná čísla poschodí. Vy jste zapíchl kolíček do té dírky, kam jste chtěl jet. Jak to jelo, tak v patře pak kolíček zavadil o spínač a výtah se zastavil. Na svou dobu to bylo chytré řešení. Výtahy v továrnách se zase ovládaly nahnutím páky do jedné či druhé strany, což bylo zvolené technické řešení kvůli rozdílným hmotnostem nákladů těchto výtahů,“ vzpomíná Havel.
Paternostery – tedy výtahy, které neustále ve smyčce jezdí nahoru a dolů – v Jihlavě nikdy nebyly. Nejbližší jsou v Brně.
„Byli jsme i na exkurzi v Maďarsku, kde je vyrábějí. Jsou to obrovské kolosy. Pamatuju, že mladí kluci si z toho dřív dělali legraci, že když sjížděla kabinka dolů, tak udělali stojku, jako že jedou vzhůru nohama. Paternostery byly jeden čas dokonce zakázané, protože jejich kabina sice pomalu, ale pořád jede a vy musíte stihnout nastoupit a vystoupit. Jsou tam ale bezpečnostní prvky, že vás to nesevře stropem. Když jede kabina nahoru, celá střecha se vyklopí a výtah se zastaví. Pak ale cestující v mezipatře koukají někde do stěny,“ popisuje Havel.
Nemoc z povolání
Po desetiletích strávených u výtahů už přiznává profesní deformaci. „Když nastoupím do výtahu a jedu nahoru, tak poslouchám zvuk výtahu. Podle něj poznám, jestli je poškozené radiální nebo axiální ložisko. Roky jsem dělal revizního technika, takže to už je fakt nemoc z povolání,“ směje se Havel.
Kvalifikovaných výtahářů je podle něj málo.
„Dříve se výtaháři učili na specializovaném učilišti ve Velkém Meziříčí. Dneska ale v té profesi nejsou lidi, na ulici výtaháře nenajdete. Až nyní se znovu zakládají výtahářská učiliště. Já jsem výuční list z toho učiliště získal, ale rozhodující byla i tehdy jednoznačně praxe. Výtahář musí rozumět silnoproudé i slaboproudé elektrotechnice, znát hydrauliku, rozumět elektromotorům a být i fyzicky zdatný, protože pracuje se součástmi, které váží i sto kilogramů,“ uzavírá Jan Havel.
Paternoster v Baťově mrakodrapu ve Zlíně oslavil nedávno 80 let:
4. února 2019 |
