Před týdnem se dozvěděl, že by od 8. června mohlo Horácké divadlo zase začít fungovat naplno. Nadšení z této informace však zatím ředitel jediného profesionálního divadla na Vysočině Ondrej Remiáš spíš tlumí. „Je to pro nás v tuhle chvíli jen zpráva,“ reagoval jednačtyřicetiletý rodák z Nových Zámků. „Pořád totiž nevíme, za jakých okolností budeme moci divadlo otevřít,“ dodal.
Nicméně je to už alespoň nějaké světlo na konci tunelu. Nebo to tak nevnímáte?
Asi ano, ale to světlo je zatím ještě dost matné. Nikdo nám přesně neřekl, zda můžeme na velkou scénu, jestli bude omezen počet diváků, nebo zda se bude hrát jen venku. Pořád zůstává hodně otazníků.
Ondrej Remiáš
|
Nějaký plán už ale určitě chystáte...
Samozřejmě, že jsme nachystaní na obě varianty. Tedy jak na vnitřní, tak na venkovní produkci. Každopádně dramaturgie letošní sezony byla narušena natolik, že i když se 8. června otevře, budeme dohrávat v podstatě jen na volnou kasu. Na žádnou novou premiéru nedojde. A ty, které jsme měli připravené, přesuneme do další sezony.
Za normálních okolností jsou od začátku července do půlky srpna v divadle prázdniny, jak to bude letos?
Tím, co se stalo, je letošní sezona výjimečná, tudíž se chystáme na alternativu, že budeme hrát i v letních měsících.
Takže Horácké divadlo bude otevřené i přes prázdniny?
Spíš to vidíme tak, že bychom hráli někde na zámcích. A také máme dohodnutá představení v jihlavské zoo. Tam půjde hlavně o pohádky. Je jasné, že nebudeme hrát každý den, ale fungovat můžeme, protože herci si v období karantény vyčerpali dovolenou i studijní volno.
Na kterých zámcích se s vámi diváci budou moci potkat?
V první řadě na těch, které jsou pod správou Kraje Vysočina. Konkrétně se můžeme bavit o Roštejně, Třebíči a zámku Kámen. Ale všechno je pořád nejisté, protože situace kolem postupného uvolňování se neustále mění.
Mluvil jste o tom, že zbytek letošní sezony dojedete na volnou kasu, ale co předplatitelé?
Předplatné zahrnovalo celkem šest premiér, z nichž dvě budeme muset přesunout až na další sezonu. Dále tady pro některé předplatitele zbývají inscenace – Švejk, Podivný pár a Tak šel čas jihlavskou ulicí. Ideální by bylo, pokud bychom stihli odehrát těchto deset představení, protože jinak by musely být rovněž přesunuty do další sezony.
Jak vlastně funguje denní chod Horáckého divadla v době nouzového stavu?
Je jasné, že jsme se museli přizpůsobit dění. Co se týká dílen, tak ty jely na sto procent, protože práce na nových inscenacích je dost. A například krejčovské dílny se přesměrovaly na šití roušek. Ať už pro nemocnice, či pro policii a hasiče. Prostě kde bylo potřeba, tam jsme se snažili pomoci. Bavíme se přitom o rouškách v řádu tisíců.
A herci, předpokládám, zkoušeli. Tedy pokud si nevybírali volno, jak jste zmiňoval...
Přesně, zkoušelo se a zkouší se na červen i příští sezonu.
Vy jste si také vybíral dovolenou, nebo ředitele se volno netýkalo?
(usmívá se) Popravdě řečeno, moc ho nebylo. Změna, která nastala, se mojí pozice dotkla tak, že byla spousta jiné práce. Ať už to byla komunikace s ministerstvem kultury, případně vyplňování dotazníků ohledně dopadů na divadlo a finanční plány. Aby na nás výpadky v rozpočtu, teď mám na mysli příjmovou část ze vstupného, neměly likvidační dopad.
Můžete nastínit, o jakou částku ze vstupného se jedná?
Bavíme se o milionu až milionu a půl korun. Tudíž je jasné, že jsme museli najít takovou náhradní cestu, abychom nemuseli například propouštět.
A našli jste ji?
Tím, že pořád fungujeme, tak ano. Prostě jsme museli odložit některé výdaje. V plánu byl například nákup okružní pily do dílny nebo pořízení zvukové aparatury. Naštěstí nás tyhle věci zase až tak nepálily.
Některé sportovní kluby se dohodly s hráči na snížení platu. Tuto možnost jste nezvažovali?
Naštěstí jsme k tomu nebyli nuceni. To pro nás bylo až úplně to nejkrajnější řešení.
Vy pocházíte ze Slovenska, kam se teď ovšem cestovat nemůže. Kdy naposledy jste byl za rodinou?
Už je to skoro dva měsíce. Manželka sem přijela se synem v poslední možný termín.
A s rodiči a zbytkem rodiny jste v kontaktu alespoň po telefonu?
Ano, je fajn, že existují technologie jako Viber a podobně, takže si každý večer voláme. Větší komplikaci vidím v tom, že čekáme v červnu přírůstek, a pokud se hranice neuvolní, bude chod domácnosti výhradně na mně, protože manželka bude v porodnici.
Už jste přijal Jihlavu, potažmo Vysočinu za svou?
Přiznám se, že jsem si zvykal trochu hůř. Nicméně teď už jsme se s manželkou několikrát přistihli, že na Slovensku říkáme, že pojedeme domů. Tedy do Jihlavy. Trvalo to sice trochu déle, ale kořeny už jsme tady zapustili.
V létě už to bude pět let, co jste se stal ředitelem Horáckého divadla. Jaké to byly roky?
To by bylo povídání na dlouho, každopádně utekly hrozně rychle. A já jsem rád, že se nemáme za co stydět. Že v určitých věcech v České republice udáváme tempo. O našem divadle se mluví. Už to není jen nějaké místo na Vysočině.
Dovedete si představit, že ve své funkci ředitele vydržíte třeba ještě dalších pět let?
Pro mě to byla především výzva, a ta je vždycky o tom, že ji chcete naplnit. A až bude úplně naplněná, je potřeba se posunout dál. Každopádně já si myslím, že tady ještě pár let práce bude.
