Těšil se na to, že se představí při evropském šampionátu domácímu publiku. Už dlouho dopředu zval český reprezentant David Pulkrábek na svém facebookovém profilu fanoušky do Prahy na květnový judistický svátek.
Jenže.
Vláda vyhlásila v polovině března nouzový stav kvůli šíření koronaviru v zemi a bylo jasné, že mistrovství Evropy se bude muset posunout. Další termín zněl 19. až 21. června.
„Ani ten se však určitě nestihne. Pořadatelská země totiž musí umožnit všem státům, aby se mohly zúčastnit, a to si myslím, že neprojde. Takže podle posledních zpráv se bude šampionát přesouvat až na listopad,“ prozrazuje šestadvacetiletý Pulkrábek, který vyrůstal ve Žďáře nad Sázavou a nyní žije v Březí nad Oslavou.
Zrušené závody, přerušená soustředění, nucená domácí karanténa, jak to všechno zvládáte? Už netrpělivě vyhlížíte návrat k normálu?
Možná to bude znít divně, ale já jsem možná nejšťastnější sportovec v karanténě. (usmívá se) Opravdu si nemůžu na nic stěžovat.
To zní skoro až neuvěřitelně…
Ale je to fakt. Běhám po lese a doma trénuju s činkami. Je to takové oprášení toho, když jsem kdysi začínal. Navíc jsme vytvořili spolu s dalšími judisty takovou malinkou skupinku a chodili jsme trénovat do kulturáku v jedné vesničce.
Teď už ale zase trénujete v Praze, nebo ne?
Ano, od minulého týdne. Poté, co se začala opatření rozvolňovat, jsem dostal zprávu, abych ve středu přijel na trénink do Prahy. Tak jsem se sebral a vyrazil. Už zase trénujeme s trenérem a na tatami. Jen pořád nikdo moc netuší, kdy budou nějaké závody.
Ví se zatím pouze to, že letní olympijské hry budou až za rok…
Ale není jasné, kdo na ně pojede, protože olympijské body zamrzly. Proto chci vidět, jaké budou turnaje z hlediska toho, aby vše bylo fair play. Ten, kdo se chce zúčastnit olympiády, musí mít možnost bojovat o body. Jenže pokud současný stav nedovolí vycestovat, tak mi není jasné, jak se to bude dělat.
Byl jste zvyklý hodně cestovat. Ať už na závody, turnaje nebo na soustředění, což teď není možné. Kam jste naposledy vyrazil mimo republiku?
Do Německa. A po návratu jsem se v Nymburku chystal na závody do Maroka, jenže mi řekli, že Maroko zrušili. Týden nato jsem měl jet do Ruska a do Japonska, ale taky tohle padlo. No a potom se rušilo úplně všechno a začala karanténa. Ale popravdě řečeno, já vlastně ani nevím, jak už ta omezení dlouho trvají. Případně, jak dlouho ještě potrvají, protože televizi nesleduju.
Vás nezajímá aktuální dění?
Jasně, že zajímá, ale však v televizi je pořád to samé. Kolik nakažených přibylo, kolik se vyléčilo... Ony se ty informace k člověku nakonec vždycky nějak dostanou, nepotřebuju být masírovaný televizí. Já mám tolik práce, že na to ani nemám čas. Kdybych ji sledoval pravidelně, tak už bych z toho byl asi blázen, měl bych ruce v klíně a jenom bych nadával. (směje se)
Což si já rozhodně u vás skoro neumím představit. Naopak, zdá se mi, že máte pořád dobrou náladu…
V jednom rozhovoru jsem dostal otázku, jak si ji udržuju, ale já vlastně ani nevím. Možná to, že jsem na začátku svého života měl hodně negace, že jsem prožil šikanu a srážku autem, tak se mi všechno otočilo. Prostě jsem si řekl, že si život užiju a budu ho mít rád.
David PulkrábekČeský reprezentant v judu se narodil 30. října 1993 v Novém Městě na Moravě. Vyrůstal ovšem ve Žďáře nad Sázavou, kde v šesti letech začal s judem. Hlavně proto, aby se uměl bránit. Coby žák prvního stupně na základní škole byl totiž šikanovaný. Je držitelem zlaté medaile na olympijských hrách mládeže v Singapuru. Závodí v hmotnostní kategorii do 60 kilogramů. Žije v Březí nad Oslavou, kde provozuje malou hospůdku. |
A máte?
Jasně, že není jednoduché být pořád dobře naladěný. Jsem normální člověk, taky se mi občas nedaří. Ale snažím se. Nesázím jenom na jednu kartu. Právě proto, abych, když přijde nějaký vir, se z toho nezhroutil. Vybudoval jsem si třeba doma ve vesnici hospůdku a teď jsem si podal přihlášku na další studium na policejní akademii.
Třeba z vás jednou bude policejní prezident?
(směje se) Nebo komisař Rex.
Proč ne, všimla jsem si, že fenku doma máte...
Jo, jenže bych musel štěkat za ni. (směje se) Každopádně, ta je taky moc ráda, že jsem teď víc doma.
Když už byla řeč o vaší hospůdce, tu jste teď musel zavřít z nařízení vlády. Vám to nevadí?
Vždycky říkám, že štěstí přeje připraveným, takže, když se tohle stalo, zaměřil jsem se na to, že některé věci zlepším. Měl jsem na to konečně čas. Jenom nevím, jak to bude fungovat poté, až zase budu moct otevřít. Jak budeme dodržovat dvoumetrové odstupy. A co když někdo bude muset na WC? Copak u nás na vesnici to nebude až takový problém, lidé si odskočí ke stromu, ale nechtěl bych to vidět někde na Václaváku v Praze. Některé věci mi přijdou nedomyšlené.
Já se ještě vrátím k vaší dobré náladě. Všimla jsem si, že jste na svém facebookovém profilu zveřejnil dvě instruktážní videa, jak cvičit doma v karanténě. Na jednom jste si pomazal nohy olejem a držením za linku simuloval na dlažbě běh na trenažéru. A na druhém byl potom podobný scénář s plaváním…
Někde mě nařkli, že jsem tyhle nápady okoukal, ale já to fakt nikde neviděl. Prostě jsem se jen snažil pobavit lidi, protože pozitivní přístup pomáhá a smích léčí. A asi to mělo úspěch, protože se mi ozvali i lidé z olympijského výboru. Líbilo se jim to.
Co bude příště, jízda na bobech?
Nějaký nápad jsem měl, ale uskutečním ho, jen když budu mít čas. Nemám to nastavené tak, že musím.
Zarazila mě nedávno také vaše poznámka o tom, že vás kdysi srazilo auto. O tom, že jste byl jako kluk šikanovaný, vím, ale toto jste myslím zatím nezmiňoval…
Bylo mi tehdy nějakých dvanáct nebo třináct let. Běžel jsem se svým psem a zezadu mě srazila dodávka. Ani nevím, jak se to celé stalo, protože si to jednoduše nepamatuju. Prý jsem měl velké štěstí, že jsem nespadl na silnici pod auto. Každopádně pro mě to tehdy vlastně byl zlom.
V jakém smyslu?
V nemocnici jsem se dostal ke knížce, kterou bych doporučil všem. Jmenuje se Tajemství a je od Rhondy Byrneové. Změnila mi život. Píše se v ní o sebepoznávání, pozitivním přístupu k životu a jak si správně věci přát. Samozřejmě neříkám, že jsem si ji přečetl a můj život byl najednou báječný, ale začal jsem víc přemýšlet a pracovat na svém životě. Celkově rád čtu.
Tak schválně, co máte rozečteného teď aktuálně?
Knížka se jmenuje Spánek a je od Nicka Littlehalese. A už ji čtu fakt dlouho. Je to úžasná kniha. Její autor si nestěžuje, když u ní usnete, takže já ji momentálně víc prožívám v praxi než teoreticky. Vždycky si ji vedle sebe položím na postel a hned spím. Ani nevím, jestli ji někdy dočtu. (směje se)
