Velký pátek v tehdejším socialistickém Československu žádný svátek nebyl, normálně se pracovalo. Devětatřicetiletý Evžen Plocek, věřící člověk vychovaný v katolické rodině, ale současně komunistický funkcionář a náměstek ředitele velké jihlavské továrny Motorpal, si proto vzal dovolenou. Potřeboval si ještě promyslet detaily.
Doma se nezvykle obřadně rozloučil s manželkou, která o jeho záměru nic netušila. Odešel z bytu a usedl ve vinárně Alfa, vypil na kuráž pár rumů a definitivně se rozhodl: odejde z tohoto světa, a to stejně děsivým způsobem jako studenti Jan Palach a Jan Zajíc, kteří se na začátku toho roku upálili na protest proti okupaci země vojsky Varšavské smlouvy, nemilosrdně postupující normalizaci a ospalé apatii demoralizované společnosti.
Evžen Plocek vykonal stejný čin jako oni. Nikoli však v centru Prahy, ale na jihlavském náměstí Míru, kde byla právě pouť.
Večer kolem šesté hodiny se tam polil ředidlem a než škrtl zápalkou (měl jedinou) u morového sloupu, hodil na střelnici dva papírky. Na jednom stálo: „Pravda je revoluční, napsal Antonio Gramsci.“ (Gramsci byl marxistický filozof a politik.) Na druhém pak: „Jsem pro lidskou tvář, nesnáším necit - Evžen.“
Také Plockova zápalná oběť byla obžalobou nastalých poměrů v ponížené zemi a zoufalým pokusem o vyburcování národa, který až příliš snadno zapomněl na pražské jaro. Byl to výkřik, jenž měl proříznout hlubokou noc a po kterém by se snad už nedalo usnout...
Režim se z něj snažil udělat opilce, třem promile vnuk nevěří
„V tom, že to provedl zrovna na Velký pátek, se skrývala jednoznačná symbolika, protože děda byl paradoxně jako komunista silně věřící. Netajil se tím a nestyděl se za to,“ říká o načasování činu Aleš Plocek, vnuk „živé pochodně č. 3“.
„Když viděl, co se kolem něj děje, cítil, že už nic nemá cenu a že poslední záblesk nějakého činu, jímž ještě lze něco sdělit, je poslední vzplanutí,“ dodává muž, který se narodil 16 let po dědečkově demonstrativní sebevraždě.
Evžen Plocek byl převezen do nemocnice. Utrpěl těžké popáleniny navzdory tomu, že se ho lidé kolem ihned pokusili uhasit. Podle informací ze spisu StB měl prý v krvi skoro tři promile alkoholu.
„Nedokážu si představit, že by po třech promile přecházel náměstí a ještě zanechával nějaké vzkazy a podobně. Navíc když ho ještě ten den večer v nemocnici vyslýchali dva příslušníci Veřejné bezpečnosti, tak uvedli, že děda mluvil s rozvahou, byl při vědomí a sdělil jim, že neměl jinou možnost protestu. Jsem přesvědčen o tom, že ta hladina alkoholu, o níž píše StB, je chaotický zápis vytvořený až někdy v září 1969,“ tvrdí vnuk Aleš.
Na pohřeb přišlo pět tisíc lidí, mimo Jihlavu se o něm nevědělo
Sám Evžen Plocek, jehož komunistická strana osudově zklamala, na nemocničním lůžku rodinné příslušníky zapřísahal: „Hlavně nedopusťte, aby ze mě režim udělal opilce, že jsem to udělal ve stavu opilosti či z nějakého opileckého rozmaru.“
Šanci na přežití neměl. Zemřel 9. dubna.
O tom, co se na Velký pátek stalo, v několika dnech věděla celá Jihlava. Na Plockův pohřeb přišlo pět tisíc lidí. Tříkilometrový smuteční průvod se vydal k ústřednímu hřbitovu z podniku Motorpal.
„Když první lidé přicházeli na hřbitov, konec průvodu teprve opouštěl fabriku,“ poznamenává Aleš Plocek.
Jinak zprávu o protestním sebeupálení člověka - jejich vlastního člena - komunisté úspěšně potlačili. Výsledkem tvrdé cenzury bylo, že do ostatních částí republiky se prakticky žádná informace nedostala.
Ministerstvo obrany potvrdilo, že upálení bylo politickým činem
Aleš Plocek dnes opatruje dědečkův odkaz. Shromáždil velké množství dokumentů, dopisů, fotografií, vzpomínek členů rodiny a dalších pamětníků. A bojuje za uznání, které podle něj dědovi náleží. Jméno Evžen Plocek totiž mimo Jihlavu a okolí zná stále jen minimum lidí.
I když je pravda, že ani doma nebývá nikdo prorokem: prozřivší reformní komunista Evžen Plocek se teprve předloni stal čestným občanem města Jihlavy. Povedlo se to až na druhý pokus těsnou většinou hlasujících zastupitelů.
„Všemožně se snažím o to, aby se případ mého dědy dostal lidem do povědomí i na republikové úrovni. A doufám, že letos, kdy je to už padesát let, se nějaké důstojné zmínky o něm v médiích dočkám. Minimálně jedna věc se však povedla ještě před výročím: podařilo se o dědovi natočit a v televizi odvysílat dokument (Příběh třetí lidské pochodně - pozn. red.),“ vypráví vnuk.
V rukou má i oficiální stanovisko ministerstva obrany: čin Evžena Plocka ze 4. dubna 1969 byl jednoznačně politický. Těší ho i skutečnost, že se Národní archiv chystá vytvořit Plockův archivní fond.
Prezidenta Zemana už se Aleš Plocek doprošovat nebude
Naopak u prezidenta Aleš Plocek nepochodil. Miloš Zeman dal opakovaně na srozuměnou, že Plockovi neudělí žádné státní vyznamenání. „Na rozdíl od Jana Palacha, Jana Zajíce i jiných lze s úspěchem pochybovat o jeho motivaci,“ prohlásila hlava státu například letos v lednu.
„Byl to neomalený výrok,“ kroutí hlavou Aleš Plocek. „Prezident říká, že si nechal udělat posudek nezávislých expertů. Zajímalo mě, kdo byli ti experti a historici, kteří mu to vypracovali, ale na nikoho jsem nepřišel. Vím jen, že pan Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů to nebyl,“ dodal.
Prezidenta Zemana už se o nic prosit nebude. „Uvidíme, kdo se dostane do úřadu po něm. Potom znovu pro dědu zažádáme o řád Tomáše Garrigua Masaryka,“ slíbil vnuk „třetí pochodně“.
Evžen Plocek po sobě zanechal manželku Zdenku a syna Jiřího - Alešova otce. „Z vyprávění mámy vím, že tím byl hodně traumatizovaný. Bylo mu tehdy patnáct a ve škole se na něj všichni dívali jako na chudáka, kterého je potřeba litovat: tobě se stalo něco opravdu hrozného, chlapče... Táta bral dědův čin jako zradu, byl zhrzený,“ vypráví Aleš Plocek.
Syn Evžena Plocka čin svého otce nikdy nepřijal
„Měli spolu velmi úzký vztah, a najednou milovaný tatínek nebyl. To pro něj byla obrovská rána. On ten čin nikdy nepřijal. Neviděl ten nadosobní zájem a motiv. Bral to vyloženě jen jako rodinnou tragédii,“ přibližuje Aleš Plocek.
Jinak toho o svém otci mnoho dalšího říct nemůže. „Táta na konci roku 1987, kdy mi byly necelé tři roky, utekl do Německa. Takže já na něj žádnou osobní vzpomínku v podstatě nemám. Jednou jsme ho prý v té emigraci i navštívili, na to se ale nepamatuji, byl jsem moc malý. V Německu chtěl otec získat politický azyl, dlouho tam na něj čekal. Jenže situace v Československu se pak během krátké doby změnila, přišel Listopad, a tak ho Němci poslali zpátky,“ přibližuje.
Po návratu z emigrace už se Jiří Plocek v Jihlavě neukázal. „Do dnešních dnů jsem s ním neměl možnost mluvit. Sice jsme se ho snažili několikrát kontaktovat, aby nám poskytl svědectví o dědovi, nebyli jsme však úspěšní. Vlastně o něm nic nevíme,“ dodává Aleš Plocek.
Loni si Česko připomělo 50. výročí upálení Jana Palacha:
11. září 2018 |