Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Vrchařský šampion Rybníček: Když někdo tvrdí, že se nebojí, neříká pravdu

  18:05aktualizováno  18:05
Po dvou domácích titulech ve vrchařské divizi 2 se letos automobilový závodník Marek Rybníček více zaměřuje na mistrovství Evropy. O víkendu ho však čeká prestižní start na Zámeckém vrchu v rodné Náměšti nad Oslavou.

První start s novým speciálem absolvoval Marek Rybníček v rakouském Rechbergu, kde se před dvěma týdny jel druhý podnik letošního ročníku mistrovství Evropy. Teď se s ním představí i na domácím Zámeckém vrchu. | foto: Tomáš Tichý, VT photo

Když vyrůstáte v Náměšti s příjmením Rybníček, máte velkou šanci, že vás okouzlí zvuk burácejících motorů. Chcete důkaz? Stačí se podívat do popředí výsledkových listin domácích závodů automobilů do vrchu z posledních let.

„Tím, že jsem se odmalička motal kolem motorů a pár kroků od domu měl jednu z nejznámějších českých vrchařských tratí, asi bylo dané, co bude moje životní láska,“ konstatuje Marek Rybníček, úřadující mistr republiky divize 2.

Loni na podzim vám bylo pětatřicet a stejné jubileum teď oslaví také náměšťský Zámecký vrch, tedy tradiční podnik, jehož šéfem je váš otec. To opravdu nevypadá na náhodu...
(usmívá se) Máte pravdu, u nás se vždycky žilo auty a závoděním. Když se jelo v Náměšti, nemohl jsem se dočkat, až v pátek začnou přijíždět první vozy, až půjdeme v sobotu na start, k trati... To mě hrozně bavilo. A s tátou jsme se jezdili dívat také jinam, k nám i na Slovensko.

Ale vy sám jste se na startu objevil až poměrně pozdě...
Do dvaceti let jsem o závodění jen snil, protože táta pracoval na Autoklubu v Praze a byl by to prakticky střet zájmů, kdybych soutěžil. Navíc jsem neměl ani prostředky. Až někdy v roce 2003 jsem si řekl, že bych to zkusil, sehnal jsem si sponzory a absolvoval první sezonu. A od té doby jezdím pravidelně, navíc občas přidávám i vytrvalostní závody na okruzích a odjel jsem také pár rallyesprintů.

Fotogalerie

Nicméně motory jste jako správný kluk „žhavil“ i předtím, ne?
Samozřejmě. Úplně na začátku jsem sebral mamce babettu a hrál si na motokrosaře, až jsem urazil obě šlapátka a bylo zle. (směje se) Potom jsem jezdil na simsonovi, kterého jsem dostal od dědy. A když jsem si udělal řidičák i na auto, mým prvním vozem byla Škoda 120, kterou jsem zdědil po bráchovi. Na ní se hned dělala vylepšení – dopředu do kufru se hodil velký mramorový schod, aby auto líp sedělo. Pak jsem měl favorita, Hondu CRX a potom už jsem vozy střídal... Teď jezdím služební Škodou Octavia RS.

A s čím jste vyrazil poprvé do kopců?
Závodit jsem začal s Fordem Escort RS2000, který jsem si pronajal od Petra Vojáčka, což byl v té době můj velký vzor. K němu jsem chodil i na brigády a se vším pomáhat, když se jezdilo po závodech. Postupně jsem se potom dostával k rychlejší a rychlejší technice. Měl jsem možnost vyzkoušet si i monoposty, formuli 3000... Až jsem se dostal ke speciálu WRC, čímž jsem si splnil sen.

Vrchy jsou specifická disciplína, kdy o všem rozhodují poměrně krátké jízdy. Co považujete za jejich největší kouzlo?
To je v tom, že se na zmíněnou krátkou jízdu chystáte relativně dlouhou dobu. Během víkendu najedete jen nějakých pětadvacet až třicet závodních kilometrů, ale musíte se maximálně připravit, koncentrovat a nesmíte udělat žádnou chybu. Když jedu závod na okruhu, který má dvacet nebo třicet kol a udělám něco špatně, ještě můžu všechno dohnat a vyhrát. Tady absolutně ne, u nás se chyba neodpouští. Do pár minut musíte dát všechnu pozornost a soustředění.

Jelikož můžete vše porovnávat i s okruhy, co je pro vás největší adrenalin?
Určitě kopce se silným autem. Závodí se na přírodních silnicích, kde běžná auta jezdí rychlostí 40 až 50 kilometrů za hodinu. A vy potom na stejném úseku letíte 180. Když pak znovu přesednete do civilního auta, říkáte si: Jak jsem tady mohl jet tolik...

Špičkové vrchařské speciály prý zrychlením trumfnou dokonce i formule 1...
To je pravda. Tahle auta mají přes 600 koní, zrychlení z nuly na sto kilometrů za 2,8 vteřiny a z nuly na dvě stě kolem šesti vteřin. Tomu ani formule 1 nemůže konkurovat.

Když jsme u této královské disciplíny – sledujete pravidelně přenosy z Velkých cen? Spoustě lidí připadají v posledních letech nudné...
Sleduju, samozřejmě, ale formule 1 totálně nudí už i mě, protože úplně překombinovali její pravidla. Já ji vždy srovnával s MotoGP – a když se dnes podíváte na přenos z motorek, je co do zajímavosti úplně o něčem jiném. Tam člověk odstartuje, jede závod, a jak dojede, tak dojede. Naopak formule musí vyměnit tři sady pneumatik, zajet do boxů, musí dělat to a nesmí tamto, pak se můžou předjíždět, potom zase ne... Takový způsob závodění už mi připadá uhozený.

Vždy se tradovalo, že mezi jezdci formule 1 panuje velká řevnivost. Jak je to mezi vrchaři? Jste spíš přátelé, nebo rivalové?
Rivalita určitě nějaká je, ale víceméně jsme bezkonfliktní společnost. Pozdravíme se, někdo se s někým baví víc, někdo míň... Že bychom si dělali naschvály, to rozhodně ne. Spíš si pomáháme.

Marek Rybníček

Pětatřicetiletý automobilový závodník z Náměště nad Oslavou. Vystudoval Střední průmyslovou školu v Třebíči, šestnáct let pracuje jako produktový manažer. Předloňský a loňský mistr republiky v závodech do vrchu divize 2 (speciální závodní vozy), oba tituly získal s Mitsubishi Lancer EVO 600 v barvách Liqui Moly Racing Teamu. Od nové sezony jezdí s Fordem Fiesta WRC a s cílem uspět i v evropském šampionátu. Zkušenosti má také s okruhovými závody a rallyesprinty. Je ženatý, má dva syny – brzy čtyřletého Marka a čtyřměsíčního Maxima.

I když jsou závody do vrchu tradiční disciplína a konají se už od konce 19. století, větší pozornosti se pořád těší okruhové podniky. Nemrzí vás, že nejste tolik vidět?
Sice nejsme úplně top odvětví, ale co se týká větších akcí, jsou vrchy navštěvované víc než okruhy. A jasný je i důvod. Když se půjdete podívat na běžný podnik na okruzích, tedy ne přímo na formule nebo další rychlé vozy, uvidíte z padesáti metrů auto, které jede pomaleji než my. Naopak když vyrazíte na kopec a můžete koukat jen z pěti nebo deseti metrů na auta, která jezdí po atraktivních tratích i rychlostmi hodně přes 200 kilometrů za hodinu, musí vás to nadchnout. Proto také například v rakouském Rechbergu, kde jsme závodili před týdnem, chodí běžně 30 tisíc diváků.

Přesto: neláká vás být ještě víc v kurzu? A které motoristické odvětví je tedy podle vás aktuálně nejpopulárnější?
U nás má momentálně nejvíc fanoušků určitě rallye. Jenže z mého pohledu je to v současné době tak finančně a časově náročná věc, že si ji rozhodně nemůžu dovolit. To bych se nemohl věnovat ničemu jinému a musel bych ji brát jako hlavní náplň života.

Naopak váš přechod na okruhy je mnohem reálnější, nebo se pletu?
Okruhy mě lákají, jenže se nedají s kopci skloubit. Toho už by bylo hrozně moc, kdyby chtěl člověk jezdit obojí. Takže dokud to půjde a bude se mi dařit, chci dál zůstat u kopců a okruhy si přiberu jen občas na zpestření. Ale do budoucna to možná cesta je.

Měl jste už i konkrétní nabídky?
Měl, do formulí i monopostů. Jenže mě naše auta pořád baví víc, protože jsou složitější na řízení. Nemáte aerodynamiku, přítlaky... Přitom nejsou tak nebezpečná.

Jenže i ve vašem sportu se občas stane tragická nehoda...
Ani nemusíme chodit daleko, protože loni se v Rechbergu zabil jeden z našich nejúspěšnějších vrchařů Otakar Krámský. Na těch závodech jsem byl osobně... (povzdechne si) Ono je to všechno i o štěstí. My pro bezpečnost děláme maximum – používáme nejlepší sedačky, máme jedny z nejlepších rámů, které se dají na světě vyrobit, máme špičkové šestibodové pásy, používáme systém na ochranu krku, máme nejbezpečnější přilby... Ale pokud se vám někde něco stane ve 240 nebo 250kilometrové rychlosti, kterých dosahujeme, a máte smůlu na náraz, je to blbý...

Co ještě kromě štěstí rozhoduje?
Jednoznačně psychika, což platí v jakémkoliv motoristickém sportu. Musí se jet jen to, na co má jezdec i auto. Pokud si tohle člověk neuvědomí, ztratí pud sebezáchovy a přestane se bát, je neštěstí na světě. Vždyť se říká: když přestaneš mít strach, vybouráš se.

Takže se bojíte?
Bojím se taky, samozřejmě. To jinak nejde. Musíte mít něco, co vás maličko hlídá, přibrzdí nebo co vám řekne, že tohle už ne.

To ostatně platí i v běžném provozu, že?
Určitě. Já ročně najezdím kolem 60 nebo 70 tisíc kilometrů – a rozhodně ne jako blázen. Respekt je potřeba, protože na silnicích je to občas nebezpečnější než na závodech. Stačí jet z Třebíče do Jihlavy a cestou potkáte dva blázny, kteří předjíždí, i když někdo zrovna jede v protisměru. Proto mám v běžném provozu respekt spíš z ostatních řidičů. Ale abych to shrnul: když někdo tvrdí, že se za volantem nebojí, myslím, že neříká pravdu. Jenom je potřeba dodat, že není dobré být ani příliš nervózní. Z toho taky kouká průšvih.

Jak tedy nervozitu před startem zaháníte?
Nejraději jsem sám, proto ani nejezdím na závody s rodinou. Když za mnou potom někdo přijde, zvlášť doma v Náměšti, rád ses ním pozdravím. Ale jinak chci být sám, abych se mohl soustředit pouze na sebe, koncentrovat se a přemýšlet už jen nad jízdou. Nedokážu se s nikým moc bavit ani myslet na něco, co jsem měl, nebo neměl udělat včera.

Když jsme se bavili o běžném provozu a neukázněných řidičích. Platíte někdy pokuty a přicházíte o body?
Musím to zaklepat, ale tady v Česku mi zatím ještě nesebrali ani bod. Paradoxně na Slovensku zase platím pokutu vždycky. Loni během dvou měsíců jsem tam vyjel čtyřikrát a za čtyři návštěvy mě to stálo 400 eur.

Co jste provedl?
Jel jsem rychle, ale tam je to opravdu hodně přísné. Jedete o třicet kilometrů za hodinu víc a platíte 200 nebo 300 eur. Nevím, jestli tady mám víc štěstí, i když já v provozu nikdy nejezdím moc rychle. Ani nevidím důvod.

Život se vám hodně točí kolem motorů, vždyť i civilní profesí k nim máte blízko. Dokážete se od nich vůbec někdy oprostit?
S mými dvěma syny – to je pro mě nejlepší relax. A baví mě i jít jen tak na procházku do přírody, rád si užiju chvíli v klidu. Dřív jsem chodil také na ryby, ale už jsem se na ně dlouho nedostal. Bylo by fajn zase vyrazit. Život není jen o motorech, autech. Člověk se musí věnovat také jiným věcem.

Staršího syna už učíte, jak správně točit volantem?
Za dva měsíce bude mít čtyři roky a volantem už točit umí. Jezdí na takovém elektrickém autíčku. Byl bych rád, kdyby se aspoň jeden z kluků potatil. Ale nikdy je nebudu nutit násilím. Záleží na nich – když je budou bavit auta, bránit jim rozhodně nebudu. Jenže to platí o čemkoliv, ať budou chtít hrát fotbal, hokej, nebo dělat úplně jiný sport. Hlavně aby jen neseděli u počítače nebo televize.

Když se ještě vrátíme k vrchařským závodům, pro letošní sezonu jste si vytyčil novou metu – prosadit se s čerstvě postaveným speciálem Ford Fiesta WRC v evropském šampionátu. Jaké jsou tedy po premiéře v Rechbergu vaše konkrétní cíle?
Pořád platí, co jsem říkal už před ní, tedy že se chci v mistrovství Evropy postupně dostat i na pódium. Teď v Rechbergu jsme sice měli menší problém s výkonem motoru a v poslední jízdě mě prasklá hadice od servo řízení donutila odstoupit, ale získali jsme hodně poznatků pro ty další. Auto už je opravené a budu postupně zrychlovat, i když ještě nepůjde jet na 100 procent jako s loňským vozem, který jsem měl delší dobu.

Nové auto jste dával dohromady až těsně před sezonou a překvapil jste mě zmínkou, že před úvodním závodem s ním najedete jen nějakých třicet testovacích kilometrů. Je takový postup běžný?
Většinou je. Tím, že auto má tak velký výkon, životnost jeho motoru i všeho ostatního je krátká. Proto s ním nejde najet dopředu stovky kilometrů. A ladění na poslední chvíli není žádný problém i s ohledem na naše poznatky z dřívějších staveb aut. Nejsme už žádní nováčci.

Na konci týdne se představíte divákům na domácí trati, tedy na Zámeckém vrchu. Je to váš nejoblíbenější závod roku, nebo vás – jak jste naznačil – až příliš rozptyluje všechno kolem?
Právě spíš nejneoblíbenější. Sejde se spousta domácích fanoušků, pomáhám i s některými organizačními věcmi, mám pozvané partnery... Takže je potřeba, aby se člověk všem věnoval a zároveň se soustředil i na jízdu. Proto je tenhle víkend vždycky extrémně náročný. Ale zase mám velkou výhodu, že dokonale znám trať, mohl bych ji jet snad i poslepu.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Společnost Optokon, v jejímž čele stojí už od roku 1991 Jiří Štefl, vyvinula i...
Jihlavská firma vytvořila neviditelný plot, mohl by třeba hlídat hranice

Jiří Štefl stál před více než čtvrt stoletím u vzniku Optokonu. Firma nyní dává v Jihlavě práci více než stovce lidí. Ačkoliv společnost, jejíž výrobky využívá...  celý článek

Jakmile zazní poplach, musí se v šatně hasiči ustrojit do zásahového obleku. V...
Poplach! A stanice se vylidní. Strávili jsme den s brodskými hasiči

Je půl deváté, když se rozezní gong a z reproduktoru se ozve ženský hlas. Oznamuje, že je třeba technická pomoc v Šachotíně. I když nejde o život, je to...  celý článek

Na humpolecké autobusové nádraží budou lidé ještě nějaký čas chodit. Výstavba...
Integrovaný dopravní systém naplánovaný krajem budí ve městech nevoli

Zatím v bolestech se rodí integrovaný dopravní systém Vysočiny. Proti jeho návrhu, jak jej hejtmanství prezentovalo, se ozývá řada kritických hlasů. „V tak...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.