Když se skok povede a letíte daleko, je to krása, říká mistryně Evropy

Jihlavská vodní lyžařka Kateřina Švecová si nejvíc cení zlata z mistrovství Evropy i svého skokanského výkonu. Před časem však začala tahle mladá sportovkyně také s kaskadérstvím a po maturitě hodlá studovat na univerzitě v Louisianě.

Kdyby se vydala na Vysočině obvyklou cestou a věnovala se klasickému lyžování, nejspíš by zrovna proklínala další nepovedenou zimu. Jenže Kateřinu Švecovou před lety okouzlila jízda po vodní hladině.

„Na sněhu jsem samozřejmě lyžovala odmalička, ale když jsem si to poprvé vyzkoušela na vodě, nový pocit mě okamžitě pohltil,“ říká devatenáctiletá vodní lyžařka, ve své věkové kategorii úřadující mistryně Evropy v jízdě za vlekem.

Alespoň vás nemusí trápit zimy bez sněhu, které se v posledních letech stávají pravidlem...
Mně osobně nevadí vůbec. (usmívá se) Sice ráda jezdím i na sjezdovkách a snowboardu, ale jinak zimu moc nemusím. A jelikož jsem před Vánocemi měla možnost vyřádit se v Alpách, už nedočkavě čekám na léto.

Jak se dívka z Vysočiny, kterou baví sport, dostane k vodním lyžím? Člověk by čekal spíš běžky, zvlášť když vaše maminka pochází z Nového Města na Moravě.
Pravdou je, že vodní lyžování není v Česku a celé střední Evropě zrovna tradiční sport. A klubů, kde by se mu věnovali, tady tím pádem moc není. Ale já se k němu dostala zhruba v šesti přes maminčinu kamarádku, jejíž rodiče lyžovali v Kostelci u Jihlavy. Znali se i se zakladateli klubu a nabídli nám, ať si to přijedeme zkusit – jen tak pro zábavu. A mě začaly vodní lyže hned bavit.

Už předtím jste se věnovala atletice a sportovní gymnastice. Co rozhodlo o tom, kterým směrem se vydáte?
Hodně důležitá pro mě byla hlavně gymnastika. Nejdřív jsem ani nevěděla, jestli si zvolím vodní lyžování, nebo ji. Zlom potom přišel v nějakých jedenácti dvanácti letech. A jelikož tady v Jihlavě nebyly pro gymnastiku úplně nejlepší podmínky a navíc je to velká dřina, vybrala jsem si vodní lyžování. Zvlášť když mi v té době i líp šlo. Ale základy z dětství mi pomáhají dodnes, gymnastika a atletika jsou výborná průprava pro jakýkoliv sport.

Kolik lidí se v Česku vodnímu lyžování věnuje? A kde ve světě má váš sport nejlepší zvuk?
Celkem je nás asi čtyřicet nebo padesát, i když na závodech se v takovém počtu nikdy nesejdeme. Někteří na ně jezdí třeba jen třikrát ročně, dělají to vyloženě pro radost. A nejpopulárnější jsou vodní lyže v Americe, z evropských zemí pak ve Španělsku, Francii nebo i v Německu.

Co vás vůbec žene dopředu, když se nejedná o olympijský sport a spousta lidí ho zná – když to zlehčím – spíš z animovaného seriálu Jen počkej, zajíci!?
(usmívá se) Sama popravdě nevím, do jaké míry je v něm budoucnost. Proto se ho pořád, i když se mi daří a mám úspěchy, snažím brát hlavně jako zábavu. A říkám si, že když už jsem do něj dala tolik síly a došla tak daleko, stojí za to bojovat dál. Kvůli tomu chci také letos jít studovat na univerzitu do americké Louisiany, kde mají lyžařský tým a kde se budu moct dál zlepšovat.

Evropský titul jste loni na podzim získala v jízdě za vlekem, ale výborně zvládáte i druhé odvětví – jízdu za člunem. Jak byste je pro laiky popsala a porovnala?
Disciplíny jsou u obou stejné – slalom, skoky a triky, ale závody jsou oddělené. Je zvlášť mistrovství Evropy za člunem a zvlášť mistrovství Evropy za vlekem, trošku jiná jsou i pravidla a věkové kategorie. Ale z laického pohledu je to víceméně stejné a ani výsledky ve skoku nebo slalomu se nijak výrazně neliší.

Kateřina Švecová

Devatenáctiletá vodní lyžařka, studentka jihlavského gymnázia. Odmala se věnovala sportovní gymnastice a atletice, v šesti si poprvé vyzkoušela také vodní lyže. Jako členka KVL Slavoj Kostelec u Jihlavy už získala řadu úspěchů na republikových i mezinárodních závodech. Loni na podzim se v Polsku stala mistryní Evropy do 19 let v kombinaci v jízdě za vlekem. Věnuje se také kaskadérství, spolupracuje s agenturou Filmka. Její o tři roky mladší bratr Jan závodí ve skoku o tyči – zdolat už dokázal 460 cm a je halovým mistrem republiky v kategorii dorostu.

Co je bližší vám osobně – člun, nebo vlek?
Jelikož tady v Kostelci jezdím za člunem, vždycky jsem za ním trénovala a vlek u nás ani není častý, preferuju hlavně člunové závody. Ale co se člověk naučí v jednom, dokáže převést i do druhého. Takže já si odjedu své za člunem a pak bez problémů přejdu na vlek. Třeba skoky mě baví u obou stejně, triky možná víc za člunem, kde je vlna a líp se dělají salta. To je možná největší rozdíl.

A kterou disciplínu máte nejraději? Vždycky se vám dařilo ve skoku, jestli se nepletu...
Skok a triky mám raději, asi i proto, že mi jdou. Ale kdybychom měli lepší podmínky a především kvalitnější vodu také na slalom, možná by mě bavil úplně stejně. Takhle mě berou zbylé dvě disciplíny – i podle toho, jak se mi zrovna v jedné nebo druhé daří a jakou mám náladu... Někdy mám skvělý pocit ze skoků: když se některý hodně povede a letíte daleko, je to opravdu krása. Triky mám zase ráda kvůli saltům. Akrobacie a salta, to bylo vždycky moje.

Už zmíněný evropský titul v kategorii do 19 let je zatím váš největší úspěch?
Určitě jeden z největších. Jenže já to neberu jenom z pohledu umístění, ale i z pohledu konkurence a svého pocitu. Jestli jsem sama s výkonem spokojená, nebo ne.

Kdy tedy byl váš pocit zatím nejlepší?
Asi když jsem zdolala čtyřicetimetrovou hranici ve skoku, toho si moc vážím. Doufám, že v dohledné době zvládnu také 43,5 metru, což je aktuální český rekord. Chtěla bych ho překonat v horizontu dvou let.

Nezávidíte skokanům na lyžích, že oni na mamutích můstcích létají i daleko za hranici 200 metrů, zatímco vy jen čtyřicet?
Když jsem začínala, maličko jsem těm klukům záviděla. Skoky i lety mě fascinovaly a říkala jsem si, že tenhle sport by mě opravdu bavil. Jenže tady na Vysočině jsou můstky jen v Novém Městě. A abych se naučila skákat pořádně, musela bych žít někde, kde se tomu věnují intenzivně. A ideálně odmalička.

Nikdy jste se ani nepokoušela vyzkoušet si, jaké to je, připnout si skočky a spustit se z můstku?
Ne, zůstalo jen u myšlenek.

Bála byste se sedět nahoře na věži a čekat na správný vítr?
Právě kvůli tomu je potřeba, aby to člověk dělal od dětství a na tyhle pocity si zvykl. Myslím, že je to tak ve všem, ať už skáčete z výšek, z letadla, do vody... Musíte si zvyknout na ten pohled, přestat se bát základních věcí. Je to potom mnohem jednodušší, než se pro to rozhodnout až v patnácti nebo dvaceti letech.

Navíc je těžké porovnávat, jestli jsou nebezpečnější skoky na lyžích, nebo vodní lyžování. Ostatně jizvy na vaší levé noze jsou důkazem, že ani na vodě nejsou vážné úrazy ničím výjimečným.
Těch už jsem měla opravdu hodně. Ale vy máte asi na mysli ten nejhorší, zlomenou stehenní kost. Možná to většině lidí přijde zvláštní, zlomit si při vodním lyžování největší kost v těle, ale rozhodně nejsem první, komu se to stalo. A nejen při těžkých tricích, jako se to tenkrát přihodilo mně. Než jsem se vrátila úplně zpátky a byla zase schopná dělat cokoliv, trvalo to pět nebo šest měsíců. Ostatní problémy, třeba natržený vaz v koleni nebo úpon v boku, to byly záležitosti kolem měsíce.

Jak dívka ve vašem věku snáší, že má na noze takovou památku?
Tím, že by to vypadalo špatně, se rozhodně netrápím. Stalo se, nevrátím to. A když se mě lidi ptají, co se mi přihodilo, že noha vypadá jako prostřílená, prostě jenom odpovím. Dál nic neřeším. (usmívá se)

Když se vrátíme k vaší budoucnosti – prioritou je pro vás nyní studium v zámoří?
To mě teď láká asi nejvíc – jak z pohledu vodního lyžování, tak z pohledu školy a zkušeností. Beru to jako velkou příležitost. Už jsem úspěšně složila všechny potřebné zkoušky a teď čekám pouze na přijetí. Jinak cíle vyloženě určené nemám. Chtěla bych lyžovat, dokud mě to bude bavit, a dostat se na přední příčky na mistrovství světa nebo se někdy zúčastnit Masters, kam vybírají nejlepší lyžaře z celého světa.

Co v životě, už máte jasno, čemu byste se jednou chtěla věnovat?
Ráda bych zůstala u sportu. Lákaly by mě obory, jako je fyzioterapie. Na univerzitě, kam chci jít, je zrovna velký obor kineziologie. Člověk si může vybírat, jak bude se sportovci později pracovat, jestli v rehabilitačním centru, nemocnici, nebo půjde do fitness. A nemusí se přesně rozhodnout okamžitě, ze začátku může studium pojmout obecně.

Rodiče už se smířili s vizí, že vás nejspíš delší čas neuvidí?
Možná by byli raději, kdybych šla na školu do Prahy, ale na druhou stranu to taky vidí jako velkou příležitost pro mě. Vždycky mě ve vodním lyžování podporovali a hodně tomu obětovali, tak jim to snad tolik vadit nebude. Ještě uvidíme, jak budeme všechno zvládat finančně. Částečné stipendium sice dostanu, ale pořád to bude něco stát.

Teď vás však ještě čeká dokončení čtvrtého ročníku na gymnáziu a maturita. Jak se vám daří kombinovat sport se školou?
Chvílemi je toho hodně. Třeba na začátku čtvrťáku jsem byla měsíc pryč, což bylo znát. Přes zimu naštěstí máme s vodním lyžováním pauzu a času je víc. I když já zase začala jezdit na natáčení, protože zkouším také filmové kaskadérství. Ale teď dojíždím jen každou středu na tréninky, protože v tomhle ročním období se moc filmů netočí.

Předmaturitní nervozita už vás občas pohltí? A z čeho budete „zkoušku z dospělosti“ skládat?
Maturuju ze státní češtiny a angličtiny plus mám ještě školní profilovou matiku a psychologii. A nervózní už pomalu být začínám, i když doufám, že to nějak zvládnu.

Sportovní úspěchy sbírá také váš mladší bratr Jan, který se poslední dobou zaměřil na skok o tyči. Hádáte se spolu, kdo je lepší a kdo si vybral lepší sport?
Já mám hlavně velkou radost, že se bráchovi daří. Dřív jsem to byla většinou já jako starší, kdo vozil medaile, on se navíc v té době ještě věnoval všem disciplínám. Teď se specializoval, je i v dorostenecké reprezentaci a osobní rekord už má 460 centimetrů. A já to beru tak, že je momentálně stejně dobrý nebo ještě lepší než já. Přece jenom v atletice je strašně těžké se prosadit. Proto jsem na něj fakt pyšná a doufám, že se na olympiádu podívá aspoň on.

Kaskadérský sen? Zahrát si v bondovkách

Její jméno na předních příčkách výsledkových listin už není ničím novým, ale časem se možná Kateřina Švecová objeví i v titulcích velkofilmů. Loni na podzim si totiž jihlavská gymnazistka přibrala ke svým aktivitám kaskadérství – a spolupracovat začala hned s nejznámější českou agenturou v oboru, Filmkou.
Průpravu měla skvělou ze sportovní gymnastiky, atletiky i parkuru, tedy zdolávání překážek, kterému se také věnuje. „Jelikož je kaskadérek obecně málo a vždycky to byl můj sen, poslali jsme moje parkurové video na agenturu. Asi rok se nikdo neozval, ale potom mě pozvali na casting a nakonec řekli, že by mě brali. A že mám přijet na natáčení reklamy, kde bude právě skákání, akrobacie a běh, tedy věci, k nimž mám blízko,“ popsala Švecová zrod své další akční zábavy.
Hned při prvním kontaktu s prací před kamerou jí bylo jasné, že nepůjde o nic snadného. „Byl to záhul, ale nakonec jsem všechno zvládla. Po natáčení mi pak bylo řečeno, že pokud chci s nimi dál spolupracovat, měla bych začít chodit na tréninky a naučit se i něco jiného než akrobacii. Že je potřeba umět bojovat, správně reagovat, padat... Prostě všechno, co je k filmu potřeba,“ podotkla.
Teď už má za sebou natáčení tří zahraničních snímků – dvou německých a jednoho indického. A dál se intenzivně věnuje kaskadérské přípravě. „Touhle dobou se moc filmů netočí, proto dojíždím do Prahy jen každou středu, kdy trénujeme vše, co potřebuje kaskadér umět,“ přiblížila Švecová, jaký má ve Filmce aktuálně program.
Filmový svět ovšem brzy zase opustí. Po maturitě hodlá začít studovat na americké univerzitě, kde má i možnost naplno se věnovat svému sportu číslo jedna, vodnímu lyžování. „Ale pokud bych se po škole mohla ke kaskadérství zase vrátit, bylo by to super. Ráda bych jednou točila víc. Třeba i velkofilmy, jako je James Bond nebo Avengers,“ zasnila se.