Vicemistr světa přiblížil v rozhovoru pro MF DNES svou netradiční disciplínu, ke které je potřeba mít rychlé nohy, ale i mozek. "Hlava musí ukočírovat nohy správným směrem, aby se závodník dostal k cíli," dodal s úsměvem Venhoda.
Co znamená kategorie M40, ve které závodíte a získal jste v ní stříbro na šampionátu v Norsku?
Je to kategorie od 40 let výš.
A jak jsou kategorie rozděleny?
V podstatě je to tak, že od 35 let po pětiletých intervalech jsou vypisovány veteránské kategorie až vlastně do 85 let.
Je tato placka vaším největším úspěchem?
Dalo by se říct, že z poslední doby je to můj největší úspěch. Ovšem ve vzdálenější historii byly analogické výsledky, kdy jsem byl několikrát na mistrovství světa dospělých, objel jsem řadu světových pohárů. Což je ale deset let a víc zpátky.
Oddíl orientačních běžců JihlavaÚspěšný závodník Milan Venhoda je členem výboru jihlavského oddílu orientačního běhu OK Jihlava, který je největším podobným klubem na Vysočině. Má více jak čtyřicetiletou tradici, kulaté jubileum slavil před dvěma roky. Dříve jihlavský oddíl spadal pod hlavičku TJ Spartak, začátkem devadesátých let se však osamostatnil a založil občanské sdružení. Více informací o oddíle naleznete na okjihlava.com. |
Jaký byl vlastně norský šampionát?
Co se týče počasí tak byl v podstatě dobrý. Bylo sice proměnlivé, ale sněhu bylo dost. Ještě do poloviny ledna tam nebyl skoro žádný sníh, ale pak jim tam napadlo půl metru a během závodu ještě nějakých patnáct centimetrů připadlo.
Sněhové podmínky tak byly úplně ideální a bylo nějakých minus pět stupňů.
A jaká byla organizace?
Norové se snažili připravit závody na velmi dobré úrovni, hlavně po sportovní stránce. S tím si vyhráli opravdu velmi pečlivě. Bylo vidět, že na tom hodně pracovali. Z počátku mi přišlo, že ostatní věci malinko zanedbávali, když to zjednoduším. Ovšem nic závažného to nebylo.
Co konkrétně?
Jednoduché stupně vítězů, zázemí. Ono to ale souvisí s tou skandinávskou skromností a jednoduchostí. Takže to byla přirozená reakce Norů.
Já osobně jsem v tomto sportovním odvětví absolutní laik. Můžete mi přiblížit pravidla zimního orientačního běhu? Je podobný jako klasický letní?
Samozřejmě to není úplně totéž, ale ten princip je podobný. To znamená, že základem je trať, která je zakreslená na mapě. Tu závodník dostane na startu. Trať je buď o deseti, dvanácti nebo dvaceti kontrolách. Ty musí v daném pořadí absolvovat co nejrychleji. To je základní princip. V zimě se to samozřejmě absolvuje na lyžích a pořadatelem je připravená síť stop.
Takže se na lyžích proplétáte i v lese mezi stromky?
Mezi stromky se běhá úplně v pohodě. Ten les nemůže být tedy moc hustý. V lese se hodně využívá síť cest nebo cestiček, které jsou projeté. Třeba v Norsku to mají trochu jednodušší. Závodní prostor byl někde mezi sedmi sty a devíti sty metry nad mořem. To znamená, že se tam už pomalu blížila horní hranice lesa, takže částečně se běhalo v lese, částečně na volných prostranstvích a částečně na takových polootevřených prostranstvích - sem tam nějaký stromek, bažina, která byla zamrzlá a zasněžená, nebo rašeliniště.
Pro orientační běh se používají klasické běžky, nebo jsou to nějak zvlášť upravené lyže?
Jsou to klasické závodní běžky s dobrou skluznicí. Lyžařský orienťák se jezdí bruslením, takže to jsou skejtové lyže. Obvykle se tedy používají malinko kratší a dostatečně tvrdé.
Říkal jste, že závodník musí absolvovat všechna stanoviště. Co se stane, když nějaké vynechá?
Tak je diskvalifikován.
Teď mě tak napadá otázka. Ztratil jste se někdy?
Ztratil. Ono je ale ztratit se a ztratit se. Může to být na chvíli, nebo na půl hodiny. V počátcích se samozřejmě člověk ztrácí víc. Teď v poslední době méně. Ovšem stát se to může, pak jde jen o to se co nejrychleji najít a znovu pokračovat v rozběhnutém závodu. Chybu samozřejmě člověk udělá, zvlášť když je terén složitý. Pak si myslí, že je někde, a nakonec zjistí, že je z druhé strany kopce.
A stalo se někdy, že se někdo ztratil tak, že nenašel cestu zpátky? Je třeba možnost se nějak spojit s pořadateli?
Telefon nebo jiné komunikační prostředky jsou podle pravidel zakázané, takže tohle možné není. Že by se někdo fakt úplně ztratil, tak to se stává většinou malým dětem, když začínají. Pořadatelé pak jdou do lesa hledat. Nebo se dostanou třeba po třech hodinách někam na kraj a do centra závodu se dokážou dostat vlastními silami. Stává se to, ale není to vůbec častá záležitost.
Já mám orientační běh spojený s buzolou, se kterou jsem si nikdy nepotykala. Počítám, že vy jste s ní kamarád.
Samozřejmě s ní umím. Je to základ.
A používá se při lyžařských závodech?
Používá, i když v nich poměrně méně než v létě při pěších. Je důležité, aby mapa byla zorientovaná na sever, a podle toho se závodník řídí. Je fakt, že v jednodušších terénech nebo v lyžařských závodech se mapa dá zorientovat i podle okolí - kopce, stopy a tak dál. Takže buzola slouží při lyžařských závodech jako nouzová pomůcka.
Základem je ovšem mapa. Musí být hodně podrobná, že?
Přesně tak. Naše mapa je daleko podrobnější než běžná turistická mapa. Bývají v poměru 1:10 000 nebo 1:15 000. Klasické mapy jsou 1:50 000. Takže je třikrát až čtyřikrát podrobnější. Jsou tam všechny kopce včetně vrstevnic, poznáte, jestli je to les, nebo paseka, je tam zakreslená skála nebo posed...
Takže i z tohoto důvodu se málokdy někdo ztratí, protože se většinou dá najít nějaký záchytný bod. Je to tak?
Většinou to tak bývá. A když se člověk nenajde hned, tak popojde několik set metrů a většinou se chytá něčeho výrazného.
A jak je to s tratěmi při zimním orienťáku? Jsou spíše rovné, nebo se točí "dokola"?
Je to různé. Poměrně často to bývá tak, že start a cíl je buď na stejném místě nebo poblíž. Může být start někde, pak je smyčka a jede se do cíle, ale úplně rovně to nikdy nebývá. Když, tak je to velmi, velmi vzácné. Spíš to je tak, že ty tratě nejsou jednoduché kolečko, většinou se různě kříží.
Jak jste se vůbec k této disciplíně dostal?
No, už jako žák jsem se dostal do jihlavského orientačního oddílu.
A kdo vás tam přivedl, rodiče?
Kamarádi a rodiče.
Talent pro orienťák jste zdědil? Dělal ho někdo z rodiny?
Ne.
Vy jste i členem jihlavského oddílu. Najde se mezi závodníky nějaký budoucí mistr světa?
To se u mládežníků velmi těžko posuzuje. Za ty roky se může hodně věcí změnit. Mě osobně by třeba v dorostu nenapadlo, že se mohu dostat takhle daleko. A třeba to může být i obráceně. Nějaký malý talent může zapadnout. Jihlavský oddíl má poměrně širokou základnu. Je nás asi sto od dětí až po veterány, ale dětí je obecně méně, než bývalo před lety, ale to je problém všech sportů. Máme některé méně talentované a některé hodně talentované děti. Těžko říct, jestli se nějaký světový šampion mezi nimi objeví. Bylo by to jen dobře, ale těžko se to odhaduje.
Takže se ten talent rozpoznává hůře než třeba ve fotbale?
Je to trochu jiné. Hrají v něm roli jednak rychlé nohy, ale také trochu chytrá hlava, aby nohy ukočírovala tím správným směrem podle mapy, a postupně nasbírané zkušenosti.
Čekají vás ještě nějaké významnější akce v letošní zimně?
Tohle byla nejvýznamnější akce letošní sezony. Teď už to nebude tak velké. Chystám se ještě na Šumavský skimaraton a to je asi vše, protože měl být závod českého poháru ve Třech Studních u Nového Města, ale kvůli špatným sněhovým podmínkám si myslím, že nebude.
Takže se budete už pomalu směrovat na letní sezonu?
Když jsem se vracel z Norska a viděl, jak svítí sluníčko a pomalu zelená tráva, tak by to k tomu směřovalo. Ale uvidíme. Letní příprava většinou začíná až někdy v březnu.
