Ne, Kateřina neměla jednoduché dospívání. Ačkoli si za to může i sama. Byla závislá na drogách, opakovaně ve vězení. Kvůli tomu ani nedodělala střední školu se sociálně-správním zaměřením a má jen základní vzdělání.
Brzy otěhotněla a ve dvaadvaceti letech se jí narodil syn. To byl důvod s drogami přestat. Tedy alespoň na chvíli. I s dítětem však do marastu spadla znova.
Před pěti lety s ní došla justici trpělivost. Za opakující se krádeže dostala mladá žena trest na dlouhých dvanáct let. „Pořád s tím nejsem smířená, je to moc dlouho,“ říká i po letech.
Ve světelské věznici se jí život začíná obracet. Snad k lepšímu, věří. Přihlásila se ke studiu. Stala se jednou z dvaatřiceti vězeňkyň, kterým před dvěma roky začal učební obor šití a provozní služby. Přímo ve věznici ji zajišťuje jedno pražské učiliště.
„Ženy zde po dvouletém studiu dosáhnou na výuční list, na němž mají razítko školy. Nikdo z něho nepozná, že studovaly ve vězení. Získají tím nejnižší možné středoškolské vzdělání,“ vysvětlila Kateřinina třídní učitelka Jiřina Michálková.
Kateřina je nyní nadšená. A po letech je na sebe znovu pyšná. Říká, že podruhé v životě dokázala něco, co má smysl. Poprvé se tak cítila, když se jí narodil syn. „Dosáhla jsem cíle, který jsem si určila. Řekla jsem si, že to udělám. A dokázala jsem to. Už nemám jen základní vzdělání,“ rozplývala se.
Nechyběla ani čeština či matematika
Aby na výuční list dosáhla, musela po dva roky klasicky chodit do školy. Den co den, dopoledne a občas i odpoledne, celkem 21 hodin týdně. Učila se nejen odborné předměty, jako je například oděvní materiál či konstrukce střihu, ale také třeba češtinu a matematiku. A osvojit si musela i praní a žehlení. Ne každá odsouzená, která studium začala, ho také dokončila.
„S výučním listem by odsouzené mohly najít uplatnění jako pomocné síly například v oděvních dílnách, ale i nemocnicích, domovech pro seniory, v kuchyních, nebo by mohly dělat pokojské v hotelích,“ vyjmenovává uplatnění svých studentek Michálková.
„Mamka mi doma už šicí stroj koupila. Těším se, že budu moci něco jednoduchého ušít, budu umět si oblečení třeba i upravit,“ říká Kateřina.
Než se ale dostane domů, ještě možná uplyne spousta času. Před sebou má pořád sedm let pobytu za mřížemi. „Příští rok můžu zkusit požádat o předčasné propuštění. Udělám to,“ říká rozhodně.
Domů se těší za synem. Je to právě on, kdo jí takříkajíc drží nad vodou. I pro něj chce doma něco ušít. Během praktické výuky na něj myslela velice často. Vězeňkyně totiž vyráběly především jednoduché dětské oblečení. „Když jsem viděla hotový výrobek, který jsem sama dělala, a věděla, že míří k dětem, cítila jsem obrovské štěstí,“ vypráví Kateřina.
Ušít část oděvu bylo i jedním ze závěrečných úkolů absolventek učebního oboru. Kromě toho skládaly ještě písemnou i ústní zkoušku. Při té ústní se jednalo spíše o pohovor týkající se zvládání běžných životních situací.
„Letošní ročník byl opravdu excelentní. Dívky byly schopné se na zkoušky perfektně připravit, samy se chtěly vzdělávat. Občas to byl úplný koncert vědomostí. Přála bych si, aby si stejně vysoko nastavily laťku i v civilním životě po propuštění,“ zhodnotila předsedkyně zkušební komise Vlasta Teclová.
Školské vzdělávací středisko ve světelské věznici funguje od roku 2003. Výuku dvou končících učebních oborů zajišťovalo šest učitelů a vychovatelů a dva externí zaměstnanci. A podle třídní učitelky Jiřiny Michálkové se svými žačkami měli méně práce a starostí než s dětmi na klasickém učilišti.
„Odsouzené nemají problém s docházkou. Pokud chybí, můžeme je nechat dovést. A jestliže ‚zlobí‘, není problém je zase odvést zpět,“ směje se Michálková. „Ale hlavně - jsou to dospělí lidé, kteří vědí, že to dělají pro sebe a ne z donucení, aby něco vystudovali, jako děti,“ dodává.
