Nová evangelická farářka ve Velkém Meziříčí Markéta Slámová.

Nová evangelická farářka ve Velkém Meziříčí Markéta Slámová. | foto: Petr Lemberk, MAFRA

Uzavřenost zdejších lidí v sobě nese sílu, říká nová farářka v Meziříčí

  • 0
Markéta Slámová je novou evangelickou farářkou ve Velkém Meziříčí. Předtím už stejnou funkci vykonávala na Bystřicku, Novoměstsku i u Náchoda. „Jsem tady moc ráda,“ vyznává se devětatřicetiletá žena, která má zkušenost s prací učitelky němčiny na romské škole.

Odkud vlastně pocházíte? Z jaké rodiny?
Z Prahy. A radši říkám, že ze Žižkova. Protože, když se poví, že je někdo z Prahy, vyvolává to zvláštní konotace. A mně přijde, že Žižkov je specifický. Že je to taková velkoměstská vesnice. Žije tam stále dost Romů. I přesto, že se čtvrť stává centrem a původní obyvatelé jsou z ekonomických důvodů vysídlovaní. Dětství jsem prožila ve velkém činžáku s rodiči a s o rok a půl mladším bratrem, se kterým máme hezký vztah. A s tetou, která má dětskou mozkovou obrnu. Žije s rodiči dodnes.

Péče o takto postiženého člověka neumožňuje řadu věcí...
Třeba jsme nemohli odjet všichni společně na dovolenou. Protože nebyl, kdo by se o tetu staral, a všude jsme společně jezdit nemohli. Společnost nebyla na lidi s postižením připravená. Takové věci poznamenávají rodinný život i v dobrém. Naučili jsme se s tetou komunikovat, špatně mluví. A spousta věcí mi dochází i teď.

Co třeba?
Asi mám raději lidi kolem sebe a nevadí mi, když jsou jiní. Spíš hledám to, co máme společné. A mám to i jako téma ve své práci farářky.

Když jste mluvila o Romech, žili i ve vašem domě nebo v přímém sousedství?
Žili v městských bytech, scházeli se na Kostnickém náměstí, na kraji naší ulice. Mám to spojené s určitou romantikou. Samozřejmě byli slyšet, byli vidět, ale zároveň tam brali kytaru a zpívali a dotvářeli atmosféru místa. Nebylo to vždycky jednoduché, romští sousedi si dost často přes ulici vyměňovali názory. Myslím, že to starousedlíky do jisté míry nutilo vytvářet si vztah k tomu, co je jiné. Žižkovu se tyto věci dařilo vstřebávat. Romové mají svá specifika.

Třeba...
Když se romským dětem nedaří se vzdělávat a mají vidinu, že nebudou zaměstnané, mnohem dřív se stane, že můžou začít ujíždět na závislostech. Je to pro ně únik z reality. Na druhou stranu jejich rodiče berou děti všude, starého člověka si nechají doma... To jsou hodnoty, které bychom se mohli učit.

Do Velkého Meziříčí přicházíte z Novoměstska a Bystřicka. Je v něčem vaše nové působiště jiné?
Nějaké věci tu platí shodně. Důležité jsou rodinné vztahy, do určité míry tu platí uzavřenost lidí, trvá dlouho, než někoho přijmou. Ale pak je to síla. Když se něco stane, hodně si to lidé řeší nejdřív uvnitř rodin. Je to dost jiné oproti Náchodsku, kde jsem působila předtím. Tam jsem zažila větší otevřenost. Ale i kritiku a zpětnou vazbu. Což farář potřebuje. Ale zase ta vysočinská uzavřenost v sobě nese nějakou sílu, kterou tady objevuju.

Vy si můžete vybrat, kde chcete sloužit?
U nás probíhají „námluvy“, když použiju zjednodušený obraz. Sbor si vytipuje kandidáty, z nich vybírá. Farář se přijede představit i s rodinou. Velkomeziříčský sbor vybíral ze tří a řekla bych, že si mě vybrali i proto, že už mě trošku znali. Už jednou jsem se o to místo ucházela. Jsem tady moc ráda i z osobních důvodů. Manžel to má blíž do práce, máme blízko prarodiče.

A tady už plánujete zůstat definitivně?
Doufám, že tu vydržíme deset let, což je doporučená doba pro faráře i pro sbor. Protože pak se z té práce časem může stát rutina. To hrozí hlavně faráři. A sboru hrozí, že si zvykne a už nemá potřebu se rozvíjet dál. Považuju to za zdravé, i když pro rodinu faráře je stěhování náročné.

Je vám devětatřicet, farářkou jste od roku 2005. Pokud dobře počítám, chvíli trvalo, než jste zvolila nynější životní a pracovní cestu. Co bylo předtím?
Začínala jsem na obchodní akademii, to byla moje střední škola. Tam jsem byla nešťastná, šlo o volbu danou jak mými rodiči, tak mými komplexy, že bych gymnázium nezvládla. V té době nastupovaly silné ročníky a já se bála přijímaček. Na obchodní akademii mě bavily jazyky, ale jinak jsem se ve světě účetnictví a techniky administrativy nenašla. Pak jsem zkusila jít na vysokou, na teologii, ale nedostala jsem se, protože uchazečů bylo moc. Ale já ji měla vytouženou už od základní školy. K evangelictví, tím pádem ke křesťanství jsem se dostala přes sbor na Žižkově. Vedla ho farářka Eva Potměšilová, což mě ovlivnilo a zjistila jsem, že i žena může dělat tuto práci. Myslím, že ji dělala dobře.

Co bylo poté, když vysoká škola napoprvé nevyšla?
Napadlo mě, jestli by mě nechtěli v romské základní škole, že bych tam vypomáhala. Protože měli velkou fluktuaci učitelů, málokdo vydržel, jen silné osobnosti. Přijali mě, na rok mi dali smlouvu. Měla jsem tam učit německý jazyk. V romské škole, kde některé děti mluvily jen romsky nebo velmi špatně česky.

To byl asi důležitý zádrhel.
Hodiny němčiny se spíš zvrhly v to, že jsme se pokoušeli komunikovat. S některými lépe, s některými hůře. Navíc nejsem od přírody autoritativní typ, takže hned na začátku se to podepsalo, děcka zkoušela hranice, co vydržím. Dodneška si pamatuju jeden okamžik, kdy jsem měla nahnáno.

Markéta Slámová

Narodila se v roce 1977 v Praze.

Je vdaná, společně s manželem vychovává tři syny.

Vystudovala Evangelickou teologickou fakultu UK, absolvovala kurz Nemocniční kaplan.

Ordinována ke službě byla v roce 2005.

Jako farářka začínala na Náchodsku, poslední roky působila v okolí Bystřice nad Pernštejnem.

K jejím koníčkům patří hudba, literatura a procházky.

Povídejte.
V hodině v devítce, kde to jinak probíhalo relativně dobře. Dohodli jsme se, že když oni splní nějaké penzum úkolů, budou mít chvilku volno. Přišla jsem a zrovna jeden chlapec byl ten den hodně rozjetý, říkal, že jde skočit z okna, a už seděl na parapetu. Než jsem se vzpamatovala, křičela jsem, že to nemůže.

Skočil?
On by to zřejmě neudělal, ale byla to krušná chvilka, kdy jsem si říkala, že moje odpovědnost není nakonec v tom, něco je naučit, ale aby se jim něco nestalo. A že to už není o pedagogickém snažení. A že tohle nejsem schopná dělat. Nejsem tak silná, abych denně hlídala něčí hranice. A obdivuju ty, kteří na škole vydrželi. Je to náročné a děti, které šly dál, a bylo jich pak pár nadaných, se vypracovaly. Jedním z nich je Vojta Lavička, který hraje v několika romských kapelách, výborně mluví jménem romské menšiny. Občas se vyloupne nějaká osobnost a člověk si říká, že je to zázrak v podmínkách, kdy děti mají těžké si najít svou parketu a nejsou úplně podporované.

Opravdu tam byli kantoři, kteří vydrželi dlouhodobě?
Ano, pár učitelek to zvládlo. Chodily do romských rodin, nestyděly se, nebály se toho kroku, šlo jim o děti, které měly rády tak, že se s rodiči domlouvaly na doučování jejich potomků, na hledání finančních prostředků pro studium. Ukrajovaly si ze svých sil, ze svého volného času. Byly to kantorky, pro které jejich práce byla posláním. Věděly, že děti bez dlouhodobé podpory neobstojí v naší společnosti.

Vaši rodiče jsou věřící?
Tatínek je pokřtěný, ale řekla bych, že tak nějak polemizuje s církví. Moc nerozumí tomu, k čemu církev je. Myslím, že nad vším přemýšlí a určitou víru v sobě má. Maminka pokřtěná není a celý život hledá. Bratr a já jsme pokřtění katolíci. A přes kamarádku jsem se dostala do evangelického kostela, kde jsem se cítila dobře. I bratr byl nakonec konfirmovaný, což je obdoba biřmování v katolické církvi. Občas zajde na bohoslužby, ale není nijak zvlášť aktivní.

Co rodiče říkali, když zjistili, že nebudete výkonná mzdová účetní?
Pro tatínka to byl šok, nesl to docela těžko. Ale připadá mi, že časem víc chápe, že kdybych dělala něco, co mě nebaví, bylo by to k ničemu. Nebyla bych dobrá a byla bych nešťastná. Takhle jsem minimálně šťastná a třeba se ukáže, že to má nějaký smysl.

Jaké máte úkoly ve Velkém Meziříčí?
Hlavní centrum života sboru jsou bohoslužby, biblické hodiny, náboženství, příprava křtů, svateb, pohřbů... Mám v hlavě, že bych ráda, aby třeba i lidé z domovů důchodců měli možnost zakusit evangelické prostředí, když jsou vytržení z toho svého. Možná i na Mostiště bych chtěla vyrazit.

Už jste těch enkláv prošla několik, trápí lidi na Vysočině něco jiného než ty na Náchodsku nebo na Žižkově?
Ze Žižkova jsem odcházela mladá, ještě jsem nedělala farářku, spíš jsem si to uvědomovala z druhé strany. Pod kůží mám dost Bystřici, kde jsem strávila delší čas. Trápí je tam nezaměstnanost spojená s exekucemi. Na Bystřicku je to markantní. Souvisí to s uranem, za kterým tam lidi přišli ve velkém. A byli zvyklí na poměrně dobré výplaty a bohatý život. Teď jsou bez práce, podepisuje se to na nich. Někteří to neustáli. Jsou tam i druhotné vlivy, všelijaké závislosti.

O čem kážete?
Vždycky kážeme na nějaký biblický text a doufám, že mi začnou přicházet podněty ze sboru. Některé věci bývají pro lidi nesrozumitelné nebo provokující. Může to pak hezky zapadnout do života. A taky nemusí - záleží na mojí srozumitelnosti. Snažím se kázat tak, aby to bibli neškodilo, ale rozvíjelo biblické myšlenky. V ideálním případě poukážu na fenomén, se kterým se setkávám.

Třeba?
Teď to bylo na téma reformace, což je obecně protestantský svátek. Odvozuje se od toho, že Martin Luther na chrám dveří kostela ve Wittenbergu přibil 95 svých tezí. Tím začaly reformační snahy, teze měly ohlas mezi lidmi. A tak mluvíme o tom, co vlastně reformace je, v čem se lišíme od katolíků. Proč principiálně nemůžeme přijmout římské katolictví. Ale já zároveň poukazuji na to, že v římskokatolické církvi snahy o reformaci byly. Že Terezie z Avily, která žila ve Španělsku, mluvila o tomtéž jako Luther. Akorát že pro ni to neznamenalo, že musí opustit papeže. Snažím se o vyváženost. Pro mě je zásadní hledat to, co máme společné.

A dál?
Minulý týden jsem kázala na téma protestantské tradice a nesmrtelnosti duše.

Jak na nesmrtelnost duše evangelíci pohlížejí?
My se s tím tak trochu potýkáme. Nemáme učení o očistci. Vzbudilo to ohlas. Tak trošku jsem rozporovala to, co drží naše vyznání. Do jisté míry evangelická tradice říká, že duše a tělo jedno jsou. Se smrtí těla umírá i duše. Nevyvazujeme se ze vztahu k Pánu Bohu. Ten zůstává. Bůh nás nemůže vymazat z paměti, jsme jeho stvoření, jeho děti. Mluvila jsem o tom na základě apoštola Pavla, který říkal, že naše smrtelné tělo může obléct nesmrtelné. Tedy, že s duší je to složitější.

Jak to tedy s duší je?
Nemusíme vytěsňovat v našich myšlenkách představu nesmrtelnosti duše. Že pro mě osobně je to těžké - ve chvíli, kdy mi umírá někdo blízký, říct - tak a teď je úplný konec. Sama to tak nevnímám.

Bylo to kázání na základě nějakého osobního zážitku? Umřel vám někdo důležitý?
Oživila se mi vzpomínka na farářku, které jsem si moc vážila. Zemřela na konci října. Tak trochu má duchovní matka. Na kázání je podle mě důležité, aby v něm byl moment osobního svědectví. Zní to pateticky, ale když má člověk něco odžito, dokáže to lépe přetlumočit ostatním. Nedržet jen tu teologii, jak nás ji učili.

Takže vy si myslíte, že když mi zemře někdo důležitý, mám šanci se s ním ještě potkat?
Výrazní evangeličtí teologové mluví na základě biblického svědectví o tom, že existuje život v Bohu a jednou, dá-li Bůh, se se svými zemřelými potkáme na věčnosti. To je hlavní směr. Je ale dost evangelických teologů, kteří v tom naopak mají víc otázek. I na základě bible dávají za pravdu spíš jiným hlasům. Že není tak snadné říct - zemřel člověk, už se k nám nevztahuje a my se k němu nevztahujeme. Vztahujeme se samozřejmě ve vzpomínkách, pak je otázka, zda v přímluvných modlitbách.

Ty mají katolíci.
Ano. Reformátoři je odmítli a já bych s tím taky měla problém, protože je to učení nebiblické. Nicméně si myslím, že když se člověk pomodlí za blízkého člověka, aby mu Pán Bůh dal odpočinutí a aby mu dal svoje světlo, že to přece může mít velkou váhu. A myslím, že Bůh v tom vnímá upřímnost. S čím to člověk říká, s myšlenkou na druhého a na lásku, kterou v nás Bůh vzbuzuje. Anebo to říká proto, že ten druhý bude v ráji a já na tom budu mít nějaké zásluhy. To jsou dvě odlišná východiska.

Jak se chystáte na Vánoce?
Čeká nás toho hodně. Před první adventní nedělí budeme vyrábět věnce, které budeme při dětské benefici prodávat. Půlka výtěžku půjde některé místní organizaci, aby sbor nežil jen sám pro sebe. Předběžně jsme vybrali Klub naděje, což je sdružení onkologických pacientů. Možná to bude jen pár korun, ale pro „naše“ děti je to výchovné. Pak začneme chystat dětskou vánoční slavnost, to vypadá nadějně.

O čem budete hrát?
Máme dvacet herců, měli bychom hrát hru o velkém sčítání lidu a o tom, jaké byly zmatky, když císař Augustus vyhlásil, že je nutné sečíst všechny lidi, kteří jsou v Betlémě. A mezitím se narodil Ježíšek. Hra je lehce sarkastická. Na Štědrý den se sejdeme k nešporu už od dvou hodin. Budeme číst bibli a hrát a zpívat adventní a vánoční písničky. Rodiny pak budou mít volný večer. A na Boží hod vánoční budou slavnostní bohoslužby.

Jak jste spokojená se velkomeziříčským kostelem?
Moc. V Bystřici mají evangelíci řadový domeček, i když sálek tam byl taky a díky mému výtvarně zdatnému kolegovi Zdeňku Šormovi se prostor podařilo proměnit. Tady v Meziříčí máme velký krásný sál, který může konkurovat leckterému kostelíku. Užíváme si i farářský byt. Letos se do něj dost investovalo. Bývá to často, že s příchodem nového faráře členové sboru provedou nějaké úpravy, v našem případě jsou nové podlahy, část elektroinstalace, omítky a kuchyň. Jen doufám, že to naši tři chlapečci, kteří jsou poměrně živí, neopotřebují nad obvyklou míru. Okolo má dům krásnou zahradu s ovocnými stromy, je tam volejbalové hřiště. Letos jsme obnovili volejbalový tým, který se setkává pravidelně jednou týdně.

Kolik vlastně máte farníků?
Říkáme členů sboru, ale i já někdy ve zkratce použiju slovo farníci. V kartotéce jich mám 209, jsou rozmístěni v 18 obcích a někteří jsou v nemocnicích. Sjíždějí se sem nebo se scházíme u nich k biblickým hodinám. V Hrbově, Jabloňově a v Tasově. Je fajn, když si udělají čas na bibli a přemýšlení, jak souvisí s jejich životem. Tady a teď.