Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Práce nad propastí. Dělníci opravují krátery na chladicí věži Dukovan

  18:03aktualizováno  18:03
Desítky milionů korun bude ve finále letos stát oprava chladicí věže dukovanské jaderné elektrárny. Dělníci ji zajišťují z montážních lávek. Opraví jak rozsáhlý vnější plášť, tak vnitřek kolosu.

Ta práce je hodně ‚vzdušná‘. Výhled shora je dechberoucí. Ptáte se, jaké to je cestovat vzhůru, jaká je procházka v koruně chladicí věže a co tam dělníci slyší?

Reportérka MF DNES dostala možnost, odpovědět si na otázky sama. Tahle exkurze se neobešla bez adrenalinu.

„Bojí se každý, kdo poprvé nastoupí a jede nahoru. Kdo říká, že ne, ten kecá. Nám respekt nemizí ani po letech, co tu pracujeme,“ říká čtyřiatřicetiletý Martin Černý. Je zaměstnaný jako vedoucí montážní lávky, ze které se opravují chladicí věže elektráren, teď aktuálně ta v Dukovanech s číslem sedm.

Než člověk nastoupí do montážní lávky, musí absolvovat proškolení od speciální certifikované firmy, jak se ve výšce chovat. Pak je nezbytné obléct si úvaz, který má krátké jisticí lano s karabinou.

A nakonec ještě překontrolovat aktuální rychlost větru. Nahoru se smí jen při síle do osmi metrů za sekundu.

„Pokud by to bylo víc, s lávkou by to moc házelo. Nárazy by pak dokonce mohly způsobit, že by lávka byla kolmo ke stěně. To by bylo nejen nepříjemné, ale i nebezpečné. Letošek je v tomhle nepříznivý, tak větrné počasí na práci nepamatujeme,“ podotkl Černý.

Návštěvníci se nahoru nehrnou

Moc žen se na lávku prý nehrne. „Ani spoustě chlapů se nahoru nechce,“ říká vedoucí prací na lávce Petr Linhart - muž, kterému kolegové přezdívají Čáp. Ve tvářích má opálení jak od moře, což ostatně všichni, kteří na českém vynálezu brázdí stěny chladicích věží.

Fotogalerie

„Lávku vymyslel pan Kosina. A řekl bych, že se mu podařila,“ podotkl uznale Martin Černý. Každá uklidňující poznámka směrem k těm, co pojedou poprvé, je dobrá.

Podlážka lávky je úzká, sotva se na ní vyhnou dva lidé. Nástup na zemi doprovází zápach z bazénu pod chladicí věží elektrárny, v němž se při provozu koupou v chlazené vodě betonové nožičky - jinak se totiž „lesu“ subtilních podpěr říct nedá.

V době reportáže je věž mimo provoz, bazén prázdný a nožičky obalené nevoňavými vodními řasami.

Pravidelné revize uprášené lávky jsou nutnost

Do lávky se naskakuje přes zábradlí. Pak ještě cvaknout karabinu jisticího lana ke kovové konstrukci a motory se můžou rozjet. Samotná stěna věže začíná dvacet metrů nad zemí. Tam se o ni kolečka lávky vrzavě opřou.

„Nebojte, každých čtrnáct dnů se dělá komplet revize zařízení. Mechanické části se musí rozebrat a vyčistit. Jinak to ani nejde, prachu je při té práci hodně, všechno se rychle zanáší,“ uklidňuje Martin Černý, který velikost povrchu pláště věže přirovnal k dvanácti fotbalovým hřištím.

Tato generálka se dělá po 22 letech, naposledy byla v roce 1995. Dělníci nejprve osekají špatná místa v betonu. Pak je omyjí, opískují odhalenou kovovou armaturu, kterou natřou proti korozi. A poté pomocí vysokotlakého čerpadla nanesou novou vrstvu betonové směsi, již opatří nátěrem.

Červenobílé pruhy kvůli letadlům

To všechno provedou jak na vnějším, tak i na vnitřním plášti. Ve „finále“ ještě ve vrcholové části natřou červenobílé pruhy jako označení pro denní letecký provoz. Musejí tam být, i když letadla nad elektrárnu běžně nesmějí.

„Budeme tu opravovat do podzimu, pracujeme v nepřetržitém provozu, 20. listopadu máme věž odevzdat hotovou,“ říká Martin Černý cestou vzhůru. Práce začaly 5. března. „Dělá se ve dne v noci, jedenáctihodinové šichty s hodinovou přestávkou na zemi na jídlo a odpočinek,“ dodal.

Zblízka jsou vidět opravená místa a vedle nich ta špatná, jež vypadají jako malé krátery na měsíci.

Jak je lávka výš a výš, začíná pracovat pud sebezáchovy. Tu a tam trochu víc zafouká. Člověk křečovitě sleduje horizont, obrysy Pálavy, větrnou elektrárnu u Tulešic, silnici do Ivančic. Dolů do mezery mezi stěnou chladicí věže a lávkou se dívat nechce. Podlážka lávky je navíc od stěny věže mírně odkloněná.

Exponovaný výlez do koruny

Ta hlavní „legrace“ má ale teprve přijít - výlez do koruny. „Ne, nepůjdu,“ říká si člověk v duchu. „Tak dobrá. Nejsem béčko. Přece se neztrapním. Že jsem se na to nevykašlala, že jsem sem lezla, maminko, ještě že to nevidíš, ty by ses smála, protože víš, že skučím, i když mám vylézt na půdu.“

Lávka zastavuje odhadem dva metry pod korunou. Nahoru se musí po uzounkém žebříku, který si vezeme s sebou. Zahákne se o zídku horního ochozu.

Jak mohla být podle Bohumila Hrabala paní správcová v Postřižinách tak klidná, když stoupala na komín? To bylo určitě tím pivem, které předtím pila. Jenže Dukovany jsou bezalkoholová zóna.

Ještě překročit zídku, pomůže chytnout se kovového ukotvení lávky. A už jen vstoupit na ochoz koruny. Úzké koryto skýtá neskutečný výhled. Horizont už máme prohlédnutý, nejlepší lechtání okolo žaludku přináší pohled do nitra chladicí věže a hned vzápětí zvnějšku dolů na lidské mraveniště.

Šumění sousedky, holubi a rozhlas z Rouchovan

Je tu dost ticho, jen věž „sousedka“ šumí, protože chladí. A vrkají tu holubi. „O kousek dál mají hnízdo, tam se nedostaneme,“ říká Martin Černý. Holubi jsou v prostoru za úchytem další lávky, jakých funguje při opravách věže několik.

Cesta na chladicí věž dukovanské elektrárny

  • Montážní lávka uveze maximálně 600 kilogramů, má na to dva motory. Od koruny chladicí věže až na zem jsou pro ni natažená čtyři lana (dvě motorová a dvě jisticí).
  • Cesta vzhůru trvá mezi 15 a 20 minutami, smí se vyjet jen při rychlosti větru do osmi metrů za sekundu.
  • Chladicí věž je 125 metrů vysoká, její spodní průměr dosahuje 90 metrů, nejužší místo má 58 metrů a v koruně je průměr 60 metrů.
  • V Dukovanech mají osm vysokých chladicích věží, doplňují je dvě nové seizmicky odolné ventilátorové věže, ty jsou mnohem nižší a méně nápadné.
  • Věž dělníci opravují ve dne v noci, mají jedenáctihodinové šichty s hodinovou přestávkou.

Přilétnou se občas podívat i poštolky. A doléhá sem hlášení místního rozhlasu, nejspíš z Rouchovan. Jinak boží klid. Z původně plánované návštěvy „na nezbytně dlouhou dobu“ se stává „ještě chvilku, ještě se pokochejme“.

Rozměry dukovanské věže jsou neskutečné. „Na Temelíně, kam jezdíme, jsou ale ještě o 25 metrů vyšší. A opravovali jsme totéž v Itálii. Tam nahoře v koruně nemají koryto vůbec, nebo třeba ochrannou zídku jen z jedné strany, to je ještě jiný kafe,“ zmínil Černý.

Dostává dotaz, zda se zabil někdy některý z jeho kolegů při práci. „V naší firmě ne. Musím to zaklepat. Ale jiné firmě se přihodilo neštěstí před lety v Litvínově,“ uvedl.

Docela obdivně mluví o horolezci Radku Jarošovi, který si opravami dukovanských chladicích věží na počátku 90. let s partou kamarádů vydělal peníze, které mu posloužily i na cestu do velkých hor. „Pracovali v daleko jednodušších podmínkách.“

Radek Jaroš: „Náš rekord byl 17 hodin ve stěně.“

Radek Jaroš si na to dobře vzpomíná. To bylo v roce 1991. „Pracovali jsme každý na 60 centimetrů široké dřevěné sedačce zavěšené z koruny na lanech. Sedátko jsme si vypolstrovali, aby nebolel zadek. U stěny jsme se drželi díky ocelovému lanku, které bylo napnuté od vrchu dolů, my v něm byli cvaknutí karabinou,“ vybavuje si po letech český král Himálaje.

„Rekord byl 17 hodin v kuse ve stěně, normy byly tenkrát jiné než dnes. Kdybychom z lávky vypadli, bylo tam ještě jisticí lano, které nás zachytilo. Nahoru jsme si vezli v kýblech materiál i nářadí,“ říká.

Tehdy byl beton místy po pouhých několika letech provozu tak špatný, že ve výšce 100 metrů museli postupně vybourávat „okna“ o velikosti 1,5 krát dva metry. Zůstala jen holá armatura. Pak je zabednili a celá vyplnili znova.

„Za socialismu asi ten lepší beton skončil na chatě některého papaláše,“ myslí si Jaroš. Postupem času taky jeho parta přešla na kvalitnější vybavení, pronajali si lávky podobné těm dnešním.

Motory opět drnčí

Vraťme se ale ještě na závěr do koruny chladicí věže. Do dnešní reality. Cesta nahoru je vždycky jen polovina trasy. Takže následuje cesta dolů. Krok přes zídku zpět do lávky je ještě o něco nepříjemnější než výlez nahoru.

Motory se rozdrnčí, sjezd s montážní lávkou dolů odsýpá trochu rychleji. Lávka se může pohybovat rychlostí okolo osmi kilometrů v hodině. Štěstí a počasí přeje, nárazy větru nepřicházejí ani teď. Ještě si užít výhled a pak už je pevná země pod nohama. Hurá!

A kolik stojí taková oprava chladicí věže? Včetně ocelové konstrukce, lávek a bazénu vyjde na několik desítek milionů korun.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Klára Černá v krámku Černý bez, kde prodává sypané potraviny do obalů, které si...
Černý bez. Sestry otevřely v Jihlavě krámek bez obalu, nabízí i kartáčky

První „bezobalový“ obchůdek v krajském městě Vysočiny otevřely před nedávnem v ulici Matky Boží sestry Klára a Tereza Černých. Jihlavskému obchůdku daly název,...  celý článek

Svůj hlas odevzdala ve Žďáru nad Sázavou také poslankyně za ODS Miroslava...
Nebyla lídrem, přesto Němcová uspěla už ve svých šestých volbách

V poslanecké sněmovně zasedá nepřetržitě od roku 1998. Příští rok už v ní oslaví kulatých 20 let. Miroslava Němcová z ODS je politickým nestorem, který...  celý článek

Šestadvacetiletý muzikant a student medicíny spáchal v Jihlavě dvojnásobnou...
Vrchní soud snížil trest muži za ubodání matky a bratra v Jihlavě

Olomoucký vrchní soud snížil trest šestadvacetiletému muži za vraždu jeho matky a mentálně postiženého bratra v Jihlavě o dva roky na 18 let. Odvolací senát...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.