Když si výtvarník a experimentátor Petr Vlach z Polné v novinách přečetl, že ciferník dělníci sundávají, měl hned jasno v tom, že by ho rád zakomponoval do svého uměleckého projektu. Proto oslovil radnici a projevil o něj zájem.
„Vytvářel jsem cyklus uměleckých děl nazvaných Cesty. Tvoří ho díla Růže okna – život v růži, Růže okna – dětství, Růže okna – mládí, Růže okna – dospělost, Růže okna – stáří, Cesty pozemské a Cesty lidské. Potřeboval jsem motiv, který by to všechno propojil. A ciferník jako symbol času tomu odpovídal nejvíc. Proto tedy Cesty času,“ vysvětluje umělec.
Petr Vlach je známý tím, že v umělecké dílo dovede proměnit zcela netradiční věci a objekty, které třeba již dosloužily svému původnímu účelu. Uměleckou technikou asambláže, což je zjednodušeně řečeno trojrozměrná koláž, vdechne těmto věcem nový význam a směr. Dokáže takto využít například staré elektrické kabely, vypínače, či dokonce jako v tomto případě ciferník a vysloužilé tovární okno z bývalé škrobárny v Polné.
Základem obrazu Cesty času je tak velké, zčásti zasklené průmyslové okno, ciferník a propletená lana ve tvaru květu růže. Do obrazu nakonec zakomponoval dvě třetiny hodinového číselníku.
Lidé jsou jako růže, krásní a přitom odlišní
„Dlouho jsem přemýšlel nad tím, jakou jeho část a jaká čísla použít. Nebylo to jednoduché. Nakonec to jsou vyšší čísla, která mám raději. Symbolizují odpočítávání času,“ připomíná.
Okno zase vnímá jako symbol domova a bezpečí. Provazy a lana spletl do tvaru růže. Tento motiv se v jeho tvorbě objevuje často. „Vnímám lidi jako růže. Všichni jsou stejně krásní a přitom odlišní. Lana jsou naše cesty, které se proplétají tak, jak lidé žijí a potkávají se,“ vysvětluje symboliku.
Práce na obraze nebyla vůbec lehká. A to doslova. Dílo Cesty času mají ve své finální podobě hmotnost 130 kilogramů a s jeho umístěním na radnici muselo pomáhat šest lidí. Jenom ciferník měl 80 kilogramů. Práce byla i s převozem továrních oken.
„Od vybourání oken až po manipulaci s ciferníkem mi pomáhali přátelé a rodina. Museli jsme jednotlivé díly vozit nákladními automobily. Nebylo to jednoduché, ale bral jsem to jako výzvu,“ usmívá se Petr Vlach a dodává, že co se hmotnosti týká, je to jeho nejtěžší umělecký projekt.
Petr Vlach je autodidakt, nemá vystudovanou žádnou uměleckou školu. Přesto je na Vysočině respektovaným výtvarníkem. „Kreslení a malování mě bavilo odmalička. Baví mě také pracovat rukama. Jsem vyučený truhlář. A to všechno má k asamblážím blízko. K malbě jsem se vrátil, když děti odrostly a já jsem hledal, jak naplním svůj volný čas,“ ohlíží se zpět.
Respektovaný výtvarník má v hlavě další plány
První autorskou výstavu měl v roce 2014. V zahraničí se zařadil jako jediný český autor mezi pravidelné účastníky tradiční mezinárodní výstavy Human Rights v Roveretu v Itálii. Je členem unijního Spolku výtvarných umělců Vysočiny v Jihlavě. Inspirací mu je výtvarník Gérard Deschamps.
Soubor Vlachových prací mohli lidé naposledy vidět na výstavě v Třebíči. V září by jeho tvorbu měl hostit zámek v Dačicích, kde by část jeho tvorby měla být instalovaná i v zámeckém parku.
Obraz Cesty času mohou zájemci obdivovat na chodbě jihlavské radnice, kam dílo zapůjčil na dobu neurčitou. „Chtěl jsem, aby se ciferník vrátil tam, odkud pochází a kde ho mohou lidé vidět. Nechtěl jsem, aby obraz visel někde v kanceláři, ale aby sloužil lidem a dělal jim radost. Čas je totiž přítomný nám všem a při cestě životem s radostí a smutkem stojí za přemýšlení.“
V hlavě má další umělecké plány. Zatímco v předchozích případech využil k uměleckému ztvárnění hodinový ciferník a průmyslová okna, nyní se do hledáčku jeho zájmu dostaly tři vysloužilé školní tabule. „Vytvořím z nich motýly. Bude to vzpomínka na dětství a mládí,“ představil svůj další cyklus.
