Noví majitelé restaurace Jana a Pavel Marešovi.

Noví majitelé restaurace Jana a Pavel Marešovi. | foto: Tomáš Blažek, MAFRA

U stařičkých Tří knížat se tančilo už v poledne a málem tryskala nafta

  • 2
Prvním dílem začíná nový pravidelný sobotní seriál o zajímavých fungujících i dávno zaniklých hostincích na Vysočině. Začínáme U Tří knížat na jihlavském náměstí. Tato restaurace by totiž mohla být dost možná i nejstarší na světě. V domě se vaří už téměř půl tisíciletí.

Traduje se, že nejstarší restaurace na světě je v Madridu a pochází z roku 1725. Je ale docela možné, že by ji mohl trumfnout jihlavský restaurant Tři knížata.

Restaurace či hostinec totiž v domě na náměstí funguje už od roku 1540, kdy se nazývala Gasthaus zum wilden Mann - U divého muže. Od roku 1825, kdy byl dům přestavěn, se do dnes už dávno zaniklé horní síně přestěhovalo jihlavské divadlo. A hostinec od té doby už nese název Zu Drei Fürsten - U Tří knížat.

Na původní název i nyní odkazuje nápis na budově, který pochází z prozatím poslední rekonstrukce z let 1977 až 1980 - tenkrát byl podnik obdařen přízviskem Grill bar.

Nápis na budově ještě dnes obsahuje i emblém francouzské lilie, odkazující na jednu z nejvýznamnějších návštěv, kterou zde byl 11. prosince 1805 Napoleonův triumfující maršál Bernadotte, o třináct let později korunovaný na švédského krále.

V tu dobu zde bydlel také generál Wrede či arcivévoda Ferdinand. Patrně tento fakt přiměl tehdejšího majitele domu jménem Kaan k přejmenování hostince. A vznikl název zjevně trvanlivý.

Do pisoárů na dvoře restaurace chodila snad celá Jihlava

A podnik to byl vyhlášený. Německý cestovní průvodce z roku 1843 jej zmiňuje jako jeden z osmi doporučených na trase po tehdejší císařské silnici mezi rakouským Hollabrunnem a Německým (nyní Havlíčkovým) Brodem. Dodejme, že v Jihlavě tento průvodce doporučil ještě jeden podnik: hotel Goldenen Stern, tedy nynější Zlatou hvězdu o pár domů vedle.

Jeden z nestorů jihlavských číšníků pětaosmdesátiletý Miroslav Vítek pamatuje Tři knížata ještě v době, kdy jejich vzhled podstatně více než dnes připomínal středověk. Nastoupil tam v roce 1954 a strávil v podniku šest let.

Tehdy byl ještě nynější vchod do restaurace průjezdem, kterým do dvora vozil sudy s pivem povoz s koňmi. „V tom dvoře byly tehdy ještě pisoáry. No, tam tenkrát chodila snad celá Jihlava,“ vzpomíná Vítek.

Z někdejšího železářství na pravé straně průjezdu pak vznikla jídelna. Miroslav Vítek vzpomíná, že ve dnech konání brněnských veletrhů stávaly na náměstí desítky autobusů s vracejícími se návštěvníky.

„Tehdy jsem za dvě hodiny roznosil 200 polévek, to si dnes nikdo neumí představit,“ líčí Vítek.

Utíkejte, tady vytryskne nafta, vystrašil hosty číšník

Po rekonstrukci Tří knížat do víceméně dnešní podoby v osmdesátých letech tam zažil Vítek kuriózní příhodu. Když kasíroval hosty, začala se s ním zvedat podlaha.

„Vykřikl jsem: utíkejte, lidi, tady vytryskne nafta! Všichni se lekli a rozutekli se. Byla za tím jen špatná práce obkladačů,“ směje se Vítek a doplňuje: „Podlaha byla tehdy nově obložená dlaždicemi, kterým se říkalo kabřinec. Asi do betonu přidali vápno, podlaha navlhla a začala se zvedat. Museli to předělávat. Položili tam mramor.“

Od roku 2008 zde provozují po adaptaci někdejšího grillbaru a pozdějšího bufetu špičkovou restauraci Tři knížata Jana a Pavel Marešovi. Dům zdědili po Janině tetě, která jej získala v restituci.

„Nikdy jsme zatím historii domu marketingově nevyužívali, ani naše nabídka nenavazuje na historii, nestavíme na tom. Ale napadlo mě to, když jsem četla o nejstarší restauraci na světě. Ona vlastně nebyla o tolik starší než ta naše,“ říká Jana Marešová.

Už v poledne se na lokále tančilo. Nový majitel jde jinou cestou

Adaptace středověkého domu na moderní restauraci, to nebyla žádná legrace. „V přízemí jsou dvoumetrové zdi, které není možné prorazit a ani to nejde, kvůli památkářům. Neprochází tudy signál wi-fi,“ líčí Pavel Mareš.

Tří knížata si Jihlavané pamatují z relativně nedávných dob ještě za minulých provozovatelů jako poslední jihlavskou hospodu, kam chodili každodenní štamgasti a kde se už za pravého poledne na lokále tančilo a ze dveří zněla tahací harmonika. Hrála však labutí píseň...

Marešovi měli od začátku jinou filozofii než provozovat podnik podobný nádražnímu bufetu. „Když jsme otevírali naši restauraci, tak tu někdejší štamgasti postávali už ráno v osm, kdy si šli na své kafe a rum. Pak ale pochopili, že tohle není styl našeho podniku a začali chodit jinam,“ usmívá se při vzpomínce Mareš.