Čtyřmetrová plastika žďárského výtvarníka Michala Olšiaka stojí u hráze Velkého...

Čtyřmetrová plastika žďárského výtvarníka Michala Olšiaka stojí u hráze Velkého Dářka. | foto: Petr Lemberk, MAFRA

U hráze Velkého Dářka vyrostl obří rozcestník s velkým nosem

  • 0
Od minulého týdne zdobí Žďársko další nepřehlédnutelné dílo mladého výtvarníka Michala Olšiaka. Tentokrát má navíc čtyřmetrová plastika, která stojí u hráze Velkého Dářka, i funkci rozcestníku. Symbolizuje oživlé kořeny vodních rostlin.

Popularita Olšiakových obřích výtvorů se zvířecí a trochu pohádkovou tematikou jako v poslední době na Vysočině roste. Rozcestník u Dářka je už jedenáctou skulpturou v regionu. Celkem jich má autor na kontě patnáct.

Olšiakovy sochy na Žďársku

Mamut - mezi Hamry a Rozštípenou skálou
Kůň s povozem v bažině - Hamry nad Sázavou
Hamroň - mezi Hamry a Frendlovským rybníkem
Mamlas - u remízku za sídlištěm Klafar ve Žďáru nad Sázavou
Klafar Rak - v obci Račín
Hroši - ve Škrdlovicích u hostince
Výr - osada Yukon u Třech studní
Želva - u kostela v Obyčtově
Strom - Poděšín
Hraniční kámen - na hrázi Pilské nádrže
Rozcestník - na hrázi Velkého Dářka

Většina vznikla v posledních pěti letech. Dnes už je sochař nemusí sám prosazovat a sponzorovat, jak tomu bylo u Mamlase a Mamuta. Nabídky přicházejí samy, od podnikatelů nebo od starostů obcí.

V hlavě má spoustu představ, které se snaží realizovat

"Jsem rád, když se sochy lidem líbí. Nepotřebuju ale, aby se o mně mluvilo jako o umělci. Nejsem žádný umělec. Prostě si hraju. Mám v hlavě plno představ, které se snažím realizovat," říká skromně muž s dredy.

Jeho roční syn Mikuláš, který si na hrázi rybníka hraje v písku, co tu po sochání zbyl, vesele přikyvuje. Také on je jednou z inspirací třiatřicetiletého malíře, sochaře a cestovatele, který miluje přírodu a zvířata a naopak nemá rád depresivní umění.

"Chci, aby moje sochy byly přívětivé a třeba i trochu úsměvné. Aby to v lidech vyvolávalo dobré pocity. Myslím, že těch těžkých, drásajících děl je dost a já sám takové věci nemusím," přiznává Olšiak.

Mezi jeho oblíbené tvůrce patří například Matyáš Braun, který taky umisťoval sochy v přírodě, Botticelli nebo Hieronymus Bosch, který vnášel do obrazů zvířecí prvky.

Umělec samouk

"Jsem vlastně samouk. Do žádné výtvarné školy jsem nechodil. Asi jsem nějaké nadání zdědil po rodičích. Táta vyřezával sochy ze dřeva a maminka je taky tvůrčí člověk. Když jsme byli já a moji sourozenci malí, pořád jsme něco tvořili. Kupovala nám barvy, hlínu a pak s námi malovala nebo modelovala," vzpomíná Michal Olšiak a dodává, že jeho sestra a bratr jsou dnes také profesionální výtvarníci.

"Možná mě ovlivnilo i to, že jsem jako dítě býval hodně nemocný. Byl jsem doma a snažil se zabavit. Četl jsem třeba encyklopedie zvířat. Ty jsou teď mým častým motivem. A začal jsem malovat obrázky. Když mi bylo čtrnáct, koupil si ode mě obraz jeden náš známý. To mi docela zvedlo sebevědomí," vypráví samouk.

Po gymnáziu sice chtěl studovat vysokou školu s výtvarným zaměřením, pak si to ale rozmyslel. "Když jsem viděl některé vyhublé studenty poznamenané drogami, které jsou dnes na těchto školách běžně dostupné, nebylo mi z toho dobře," dodává Olšiak, který se rozhodl místo studia trávit mládí cestováním.

Své první plastiky pak tvořil v Německu. Sochy vyrábí Olšiak z betonu nebo z pískovce. "Záleží na tom, jak velká má socha být a jestli se dá vůbec tak velký kus kamene sehnat. Ale jde taky o náklady. Beton je samozřejmě levnější," vysvětluje sochař. Další důležitou okolností je čas, ve kterém dílo vzniká. U pískovce může člověk práci na čas přerušit a přemýšlet, což u betonu nejde.

"Nejraději dělám sochy v přírodě. Mám plno nápadů. Například strom uprostřed lesa, který vylézá z močálu, a podobné věci, za kterými by si lidé museli dojít pěšky. Myslím, že moje tvorba se moc nehodí do středu obcí ani měst. Ale jsou i místa ve městě, kam by se, myslím, moje sochy hodily. Třeba na kruhový objezd u žďárského nádraží," říká Olšiak.