Lenka, Sandra a Pamela se chystají na maraton.

Lenka, Sandra a Pamela se chystají na maraton. | foto: Petr Lemberk, MAFRA

Za mřížemi se chystají na start. Nejdřív maratonu, pak i nového života

  • 2
Až dosud jejich život nabíral zcela jiný směr. Lenka, Sandra ani Pamela nebyly pro společnost zrovna vzorem. Také proto si vysloužily pobyt v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou. Tam ale začaly s něčím, co by je před pár měsíci ani nenapadlo. Začaly běhat.

A to dokonce tak, že se v rámci projektu Yellow Ribbon Run zúčastní 8. května pražského maratonu. Připravují se na něj ve skupině pod vedením vychovatelky Zuzany Matlachové.

Povězte, jak to všechno celé vzniklo? Jakou má vaše účast na maratonu smysl?
Matlachová: Yellow Ribbon Run je celosvětová akce zaměřená na podporu zaměstnávání osob po výkonu trestu. Zapojit se byl nápad naší paní ředitelky. V rámci projektu se vytvoří čtyřčlenná štafetová družstva, která se žlutými stužkami maraton poběží. Tři členové poběží vždy po deseti kilometrech, čtvrtý závěrečných 12 kilometrů. Tři naše děvčata poběží desítku.

Jak jste účastnice tady u vás ve Světlé vybírali?
Matlachová: Máme tady sportovní aktivity, což jsou míčové sporty, nějaké posilování, cvičení, stolní tenis. Vidím, které ženy by k běhu mohly být disponované a měly by zájem. Vybrat jsme ale mohli jen ty, kterým bude možné udělit institut opuštění věznice. Vězeňská služba je doprovodí tam a zpět. Nebylo by přípustné, aby maraton běžel někdo v nejvyšším stupni ostrahy. Musíme zohlednit i bezpečnost a vybírat pouze bezproblémové vězeňkyně. Vyšly nám tři adeptky. Zároveň musí ony samy mít dost odvahy. Musí jít se svou kůží na trh. Budou bojovat i za ostatní a budou mediálně známé.

Jak jste reagovaly, když vám účast na běhu nabídli?
Lenka: Já jsem byla moc ráda. Sportu jsem se v dětství hodně věnovala, měla jsem ho ráda. Hned jsem s tím souhlasila.
Matlachová: Okamžitě jsem měla zálusk na Sandru. To je dříč, nejlepší sportovkyně, kterou jsem tady kdy měla. Všechno, co dělá, dělá pro sebe. Sama chce. Je výjimka, většina ostatních sportuje jen proto, že myslí, že to chci já.

Sandro, vy jste před nástupem trestu aktivně sportovala, nebo jste začala až ve věznici?
Sandra: Odmalička jsem dělala spoustu věcí, ale spíš jen tak rekreačně. Jezdila jsem na kole, běhala se psem. Všechno jsem ale dělala s vervou. Tady jsem si oblíbila i relaxační cvičení, míčové hry, ping-pong, všechno. Je to odreagování, člověk aspoň udělá něco pro sebe a zkrátí si čas.

A Pamelo, vy?
Pamela: Já nikdy cíleně nesportovala, ale baví mě to. Jsem takový, jak se to říká, přirozený talent. (smích)

Jak vypadaly vaše tréninkové začátky?
Matlachová: Začali jsme asi před měsícem, velice pozvolna. Nejdříve jsem musela holky hodně brzdit. Měly všechny velké oči, chtěly všechno hned. Ale hlavně jsme se chtěly vyhnout zraněním, nataženým svalům a podobně. Příprava na maraton je nová i pro mě. Musela jsem sehnat spoustu materiálů, rozdat je ženám, aby si je prostudovaly, aby věděly, jak se protáhnout, jak zklidnit tělo, co znamená píchání v boku a jak se mu vyhnout.
Lenka: Nadšení a elán byly veliké. Ale když jsme poprvé vyběhly, myslela jsem, že to nepřežiju. (smích) Všechno mě bolelo, strašně náročné bylo i vyjít schody. Teď je to o něčem jiném, kondička se mi rapidně zlepšila.

Příběhy vězeňkyň, které se zúčastní maratonu

Lenka, 37 let
Jako náctiletá utíkala z domu a dostala se k drogám. V době, kdy abstinovala, se stala mámou dvou dětí. Svůj život věnovala jim a práci, aby je jako samoživitelka uživila. „Byla jsem dost pracovně vytížená a postupem let i unavená. Jednou se u mě zastavil známý a podal mi drogu jménem pervitin,“ popisuje. Postupně kvůli narkotikům přestala vše zvládat, takže děti soud přidělil do péče otci. Neplatila alimenty, a tak skončila ve vězení. Ve věznici je za prodej a distribuci drog.

Pamela, 20 let
V devíti letech se poprvé dostala za útěky z domova do diagnostického ústavu. Za dobré chování se po 3 měsících vrátila zpět k rodičům, ale utíkala dál. Byla problémová, a tak skončila v dětském domově a pak ve výchovném ústavu. Během dovolenky však spáchala loupežné přepadení, za které byla ve věku 15 let odsouzena a následně propuštěna po prezidentské amnestii. Po půl roce začala znovu páchat trestnou činnost a skončila na čtyři roky za mřížemi, opět za loupežné přepadení.

Sandra, 24 let
Vyrůstala v ekonomicky stabilní rodině. Nedokázala se ale vypořádat se smrtí otce, po jeho smrti začala se sebepoškozováním. Její matka naletěla podvodnici při koupi domu, následně se stěhovaly po podnájmech. Po prvním ročníku střední školy začala pracovat. „Potkala jsem kluka, zamilovala se a odešla z práce i z domova, abych s ním ze žárlivosti mohla trávit 24 hodin denně. Oba jsme byli chudí, ale z milujících rodin, a toužili jsme po bohatství. To nás svedlo za hranice zákona.“ Ve Světlé si odpykává trest za podvody.

Povězte, jak vypadají vaše tréninky?
Matlachová: Třikrát týdně běháme, vždy zhruba tři kilometry. K tomu jsou kondiční cvičení, posilování na šlachy, kotníky, lýtka. V areálu věznice je vyměřena trať o délce 350 metrů a v tréninkovém plánu jsou zahrnuty rovněž další druhy cvičení pro zvýšení fyzické kondice a za doprovodu zaměstnance věznice i trénink na běžeckém oválu ve městě. Lenka: Máme vyhrazený prostor na dvoře, abychom nenarušovaly chod věznice. Je to asi 350 metrů dlouhá trasa napříč areálem. Běháme tam ve volném čase, jinak chodíme normálně do školy a do práce. Musíme se přizpůsobit režimu ve vězení.

A co třeba strava? Jako sportovkyně reprezentující české vězeňství máte nárok na něco speciálního?
Sandra: Asi ani ne. Máme klasickou stravu z jídelny, jednu z diet. Máme v ní víc mléčných výrobků, víc přírodního masa pro svalovou hmotu a nejíme příliš mastná a kořeněná jídla. Kromě toho máme v kantýně přísun ovoce a zeleniny.

Je na vás okamžitě vidět, že vás běhání nadchlo a baví. Budete se mu chtít věnovat i po opuštění věznice?
Lenka: Já bych určitě chtěla běhat dál. Každému tu říkám, že jsem vyměnila drogovou závislost za závislost na běhání. A je to mnohem lepší.
Sandra: Uvidíme. Baví mě to a možná u něčeho takového zůstanu. Mám ráda fyzickou námahu, kdy se člověk může sedřít. Běhání je na to dobrá věc.

Co vaše rodiny? Vědí, jak jste se ve věznici změnily a jak jste na sobě začaly makat?
Sandra: Píšu domů, že běhám. Mají radost, podporují mě. To dělala maminka vždycky.

A co vaše spolubydlící ve věznici? Předpokládám, že rozhodně ne všechny pro takovou aktivitu mají pochopení...
Sandra: Tady se opravdu setkáváme s různými lidmi. Někdo běhání podporuje, od spousty jiných ale slýcháváme mnoho posměšných poznámek. Kam běžíte? Proč běháte? Proč si radši nesednete? Takové řeči slyšíme pořád. Ale ženské si neuvědomují, že to děláme i kvůli nim, bojujeme i za ně. I ony si budou po výkonu trestu třeba hledat práci. A stále to funguje tak, že když zaměstnavatel zjistí, že jste byla ve vězení, ihned vás odmítne přijmout.
Lenka: Snažíme se spoluvězeňkyním neustále vysvětlovat i to, že z běhání pro nás neplynou žádné výhody. Přijdeme odpoledne z práce, máme dvě minuty na převléknutí a zpět na pokoj se vracíme v osm večer.

Má běhání i nějakou kladnou odezvu? Třeba, že by se někdo přidal?Matlachová: Ze začátku se nám nikdo nehlásil, musela jsem si prakticky vybrat holky sama. A teď, když to některé další vidí, hlásily by se samy.

Na děvčatech je vidět, jak sport prospívá. Dokáží si udržet pěknou štíhlou postavu.
Lenka: Udržet si tady štíhlou postavu, to není jednoduché. Holky na pokoji sedí, v práci sedí, chybí jim tu pohyb. Možností je buď si cvičit sám nebo chodit na aktivity. Nejen, že zůstaneme stejné, ale dokonce vypadáme i líp. (smích)

Projevil se už trénink a běh i na něčem jiném, než je postava?
Lenka: Sportovala jsem i dřív, ale běh, to je něco jiného. Je hlavně o dýchání. Byla jsem roky zvyklá kouřit, ale s během se to neslučuje. Cigarety jsem omezila na minimum, ale někdy to tu na psychiku bez nich moc nejde. Věřím, že je však brzy odhodím úplně.
Pamela: I já je omezila. I když někdy přijde situace, kdy to bez cigarety nejde. Sandra: Já přestala kouřit asi před rokem a půl. Naplno jsem se dala do cvičení. A taky do čokolády. (smích) Ještě tu trochu potrénuju, odběhnu část maratonu a v září jdu domů.

Přemýšlely jste už, co vlastně budete po propuštění z vězení dělat?
Lenka: Já mám trest ještě na rok a půl, ale věřím v podmínečné propuštění. Už jsem se dívala na inzeráty, jaké jsou možnosti práce. Mám rodinu, dětem je kolem osmnácti, to bude mé zázemí. Už jsem je prosila, zda by mi nepomohly sehnat nějakou práci. Budu dělat, co budu moct, abych se sem už nevrátila. Bavilo by mě být kadeřnicí. Chtěla bych si udělat kurz a věnovat se tomu. Po škole jsem se kadeřnicí chtěla vyučit. Takovým tajným snem je dělat něco s akciovými trhy, trochu se tomu tady věnuji, zajímá mě to. (smích)
Sandra: Já mám ráda fyzickou práci. Chtěla bych dělat někde, kde se můžu pořádně sedřít. Ale asi nakonec budu ráda za jakoukoli práci. A možná bych i pokračovala ve studiu.

Sehnat hned práci ale asi nebude pro bývalého vězně jednoduché. Vlastně i proto jste se přidaly do projektu Yellow Ribbon Run.
Lenka: Vím, že mnoho firem požaduje čistý trestní rejstřík. Mluvila jsem tu s několika ženami, které už byly venku, ale kvůli trestu práci nesehnaly. I proto jsem se na ten běh dala. Byla tu slečna, kterou z vězení propustili. A po pouhých 28 dnech tu byla zpátky. Neměla zázemí, nesehnala práci a za krádež se do Světlé hned vrátila. I to byl jeden z impulzů, proč jsem se dala na ten běh.