Dříve se závodně věnoval běhu na lyžích i biatlonu, ale rád má také...

Dříve se závodně věnoval běhu na lyžích i biatlonu, ale rád má také skialpinismus, skalní lezení, běh nebo jízdu na horském kole. | foto: Michal Remeš, MFRA

Na trenéra biatlonistů Lejska dají na Manaslu pozor Buddhovy oči

  • 0
Bez nadsázky ho čeká velké himálajské dobrodružství. Kouč mužské biatlonové reprezentace Marek Lejsek se vydává s odvážným plánem na osmou nejvyšší horu světa. Pokud se mu podaří dostat až na vrchol Manaslu, dolů se spustí na lyžích.

Jaké jsou pocity na biatlonovém vrcholu, už dobře ví. Teď se hlavní trenér mužské reprezentace Marek Lejsek vypraví na jinou cestu vzhůru. Jako člen expedice Manaslu 2015 se pokusí vylézt na osmou nejvyšší horu světa.

„Ale zatím to mám v hlavě nastavené tak, že vrcholu dosáhnout nemusím. Rozhodně ne za každou cenu,“ říká devětadvacetiletý rodák z Jilemnice.

Do Asie letíte už za pár dní. Dochází vám, že expedice je opravdu realita, nebo si pořád připadáte jako ve snu?
Už to asi bude pravda. (usmívá se) Já se vždycky chtěl do Himálaje podívat, takže se mi teď splní velké přání. Mám spoustu kamarádů, kteří už v těchhle končinách byli nebo do nich jezdí i docela často, a já jim trošku záviděl. Proto když mě na jaře oslovili, neváhal jsem. I když samozřejmě po konzultaci s týmem, protože budu pryč měsíc a půl.

Vedení vám nedělalo s uvolněním problémy?
Po téhle stránce musím moc poděkovat Ondrovi Rybářovi (šéftrenér biatlonové reprezentace – pozn. red.), který byl kdysi v podobné situaci. Taky odjel od týmu na měsíc na Aljašku, i když tehdy nebyl v takové pozici, jako jsem teď já. Ale řekl mi: Jeď, taková šance už se nemusí opakovat, my to zvládneme. Naštěstí nepřijdu o nic stěžejního, začátek sezony je až na konci listopadu. Povolení na expedici jsem tedy dostal - jen mám nůž na krku, že se musím vrátit. I když to člověk úplně neovlivní.

Jaké pocity teď převládají? Víc se těšíte, nebo má navrch chvění z toho, že se dostanete do výšek, které jsou čtyřciferné a začínají osmičkou?
Pravdou je, že jsem nikdy nebyl výš než ve 4,5 tisíce metrů a s takovou výškou tím pádem nemám zkušenost. Ale i proto tam jedu - abych si vyzkoušel, co to se mnou udělá. A mám štěstí, že budu s dobrou partou. Ale určitě na sebe dám pozor, zvlášť když jsem to slíbil. Jakmile začnu mít nějaký problém, zabalím to. I když… Takhle se to lehko řekne.

Absolvoval jste nějakou speciální přípravu na expedici, tedy kromě vyřizování formalit, očkování a pořizování výbavy?
Bohužel ne. Ideální by bylo se chvíli někde aklimatizovat, vyrazit někam do výšek, ale to jsem neměl šanci stihnout. Proto pojedu, dá se říct, z čisté vody. Ale je výhoda, že trek do základního tábora trvá asi pět nebo šest dní a postupně se dostaneme až do 4,5 tisíce metrů. Měli bychom se tedy aklimatizovat v průběhu přesunu pod horu. Pak už uvidíme, jaké bude počasí a jak bude všechno vypadat.

Kromě cesty na vrchol hory máte v plánu i další odvážný kousek - sjet dolů na lyžích…
Já mám skialpinismus moc rád, stejně jako lezení. I když na začátku jsem si říkal, jestli už to není moc velké sousto, když budu poprvé v tak velkých horách. Ale uklidnil mě Pavel Bém (bývalý pražský primátor, jenž má horolezectví jako velký koníček, pozn. red.), který byl na Manaslu na jaře. Sjel dolů a pochvaloval si, jak to bylo super. Říkal, že co se dolů jde dva dny, oni zvládli na lyžích za čtyři pět hodin.

Aspoň stihnete biatlonovou sezonu, když budete dole tak rychle, ne?
(směje se) Určitě, mám to tak i naplánované. Přiletím a během dvou dnů už bych se měl přesunout na Dachstein, kde máme další část přípravy. A pak se nezastavím až do března.

To byl váš nápad, sjet Manaslu na lyžích?
Kdepak. Skupina, ke které jsem se připojil, už to takhle měla naplánované. Když mi to nabídli, hned jsem si zjistil, že kopec je po lyžařské stránce vcelku jednoduchý, technicky snazší. Dovolím si říct, že na lyžích toho zvládnu hodně, je to pro mě tím pádem příjemné zpestření. I když s tím souvisí komplikace, že musíme dostat nahoru materiál.

Marek Lejsek

Devětadvacetiletý rodák z Jilemnice bydlí v Bedřichově. Hlavní kouč mužské biatlonové reprezentace. Dříve se závodně věnoval běhu na lyžích i biatlonu, ale rád má také skialpinismus, skalní lezení, běh nebo jízdu na horském kole. Jeden z deseti členů expedice Manaslu 2015, která se v nejbližších dnech vydá do Himálaje s cílem dostat se na vrchol osmé nejvyšší hory světa. Jeho vzorem je legendární italský horolezec Reinhold Messner, jenž jako první zdolal všech čtrnáct osmitisícovek.

Zkoušel jste chodit s lyžemi na zádech?
Ne, žádný takový trénink jsem neměl. (usmívá se) Spíš jsem se v poslední době snažil ještě víc než normálně jezdit na kole, běhat delší trasy… Ale s tím, co všechno děláme s biatlonovou reprezentací, je času dost málo. Příprava s klukama zabere většinu dne - a tohle je jen výlet. Původně jsem si dokonce myslel, že se do Himálaje zajedu jen podívat a maximálně pomůžu s nějakou vynáškou věcí. Ale všichni mi říkali, že to nemá cenu, protože by mě to stálo stejné peníze. Když už tam člověk je, musí zaplatit všechny poplatky i za cestu do základního tábora.

Jaké vůbec byly první reakce v biatlonovém týmu, když jste oznámil, kam pojedete? Něco ve stylu: ty jsi blázen, nebo my chceme taky?
Kluci mi hned fandili. Říkali: To jsi hustej, odvážnej. Oni vědí, že lezení a skialpinismus mám rád, protože se o tom bavíme. Stejně jako Ondra Moravec. Hned jak skončí sezona, jedeme domů a vyměníme úzká prkýnka za širší. A vyrážíme do Alp nebo do Krkonoš. Samozřejmě chtěli všichni vědět, jak máme cestu naplánovanou, co bude obnášet...

A jestli už máte dobře natrénovaná selfíčka, že? Ta se na vrcholu hodí…
To si ze mě dělají srandu hlavně holky. (směje se) Ale určitě si s sebou vezmu i GoPro kameru, aspoň sjezd si chci natočit. A uvažovali jsme, že bychom z expedice udělali také film.

Na jaře postihlo Nepál velké zemětřesení. Máte informace, jak to aktuálně vypadá na přístupových cestách?
Původní zprávy byly, že se do základního tábora nedá ani normální cestou dostat, ale teď už chodí výrazně příznivější informace. Poničené mosty už prý zprovoznili. Takže by to mělo být v pohodě.

Berete si pro jistotu s sebou nějaký talisman?
Na krku mám už dlouho tohle… (ukazuje přívěsek) Přivezl mi ho kamarád Lukáš, který je také členem expedice, ke dvacátým narozeninám – a od té doby jsem ho nesundal. Je na něm vyrytá tibetská modlitba a Buddhovy oči. Ne že bych byl nějaký fanatik, ale buddhismus je náboženství, které mě láká a kterému i věřím. Dává mi smysl. O to víc jsem rád, že se do Nepálu konečně podívám.

Jak se vám v posledních týdnech dařilo dělit myšlenky mezi expedici a biatlon?
To je dobrá otázka. Když vyrazím na kolo, hned mě napadne, jestli neflákám práci u týmu. Člověk toho navíc musí spoustu řešit přes e-maily a po telefonu, až je ze všeho rozpačitý. Zaměstnávalo mě to tedy v určitých fázích dost, ale práci jsem se stejně snažil dělat na maximum. To ani jinak nejde.

Manaslu

Osmá nejvyšší hora světa, jejíž vrchol se nachází ve výšce 8 163 metrů nad mořem (podle některých pramenů „jen“ 8 156 metrů). Leží v pohoří Mansiri Himal v oblasti nepálského Himálaje. Název Manaslu se dá do češtiny přeložit jako Hora ducha. Na vrcholu jako první stanuli japonský horolezec Tošio Imaniši a nepálský Šerpa Gyalzen Norbu (9. května 1956), z Čechů se to poprvé povedlo v roce 1989 Josefu Rakoncajovi. Novoměstský horolezec Radek Jaroš ji zlezl v roce 2009.

Loni se vaše role u mužské reprezentace výrazně změnila - z asistenta Ondřeje Rybáře jste se posunul na post hlavního trenéra. Byl jste ze začátku nervózní? Přece jen vám nebylo ještě ani třicet a najednou jste šéfoval i starším klukům…
Byl, určitě. Naštěstí Ondra strávil většinu sezony s námi, za což jsem byl moc rád. Ale dobře si pamatuju své pocity při prvních závodech Světového poháru, na kterých chyběl. Dokázal jsem se najednou vcítit do jeho rozpoložení. Před závody býval většinou nervóznější a já se ho snažil z pozice asistenta spíš uklidňovat. A teď jsem v tom byl stejně. A říkal si: Aha, tak tohle je ono.

Měl jste v té chvíli nablízku někoho, kdo uklidňoval pro změnu vás?
Myslím, že v tomhle směru mi hodně pomohl Zdeněk Vítek. Byl u ženského týmu v podobné situaci a spadl do toho ještě víc, protože měl všechno na starosti sám. Ale zvládli jsme to oba, i ve spolupráci s Ondrou. Týmy jsou teď hodně úzce provázané, a kdyby se cokoliv stalo, jsme schopni se zastoupit. A kolektiv je opravdu suprový. To dělá minimálně polovinu toho, jak se teď českému biatlonu vede.

Napadlo vás někdy, že byste už v osmadvaceti mohl být hlavním koučem reprezentace?
Nenapadlo, určitě ne. Já nejsem tak ambiciózní, abych se někam cpal. Ale na tohle řešení jsem přistoupil, protože bylo potřeba jet dál v systému, který se zavedl. Nechtěli jsme, aby do toho vpadl někdo cizí, třeba trenér ze zahraničí. Styl, na který jsme vsadili, je dobrý a nemáme potřebu předávat ho někam dál.

Když byl Ondřej Rybář s týmem, vy jste se při závodech zase posouval do obvyklé role k tratím. Tam vám to vyhovuje nejvíc?´
Jo, jo, přesně tak. (usmívá se) Člověk je v kontaktu se závodníkem, může mu poradit, předat nějakou informaci. To je moje. Naopak na střelnici to spíš - řeknu to v uvozovkách - odstojíte. A kvůli tomu máte i větší nervy, protože nemůžete závodníkovi tolik pomoct. Sice posíláte informace dál, ale je to úplně jiné. U tratě se cítím jistější, klidnější.

A jste také méně vidět než na střelnici…
To mi samozřejmě vyhovuje taky. (směje se) Nepotřebuju se nějak prezentovat, nedělám tuhle práci kvůli tomu, abych byl vidět v televizi. Ale chápu, že to k tomu patří.

I když vás nyní čeká horolezecká výprava, myslíte už i na biatlonovou sezonu? Čeká vás v ní jeden výrazný vrchol, mistrovství světa v Norsku…
To je velká motivace. Zní to jako klišé, ale Norsko dalo světu běžecké lyžování a je také Mekkou biatlonu. Kdyby se nám tak dařilo podobně jako letos v Kontiolahti… Ale půjdeme zase od závodu k závodu. Ačkoliv už teď je jasné, že pokud bychom přijeli bez medaile, bude to zklamání. Dostali jsme se do téhle pozice a musíme o placky zase bojovat.

Světový pohár bude letos bez Nového Města na Moravě. Mrzí vás to, nebo už se těšíte na další ročník, kdy se do kalendáře vrátí?
Závodit tady je obrovský a hlavně krásný zážitek. Nicméně jsme se shodli, že je možná dobře, když je tady velká akce jednou za dva roky, aby lidi nebyli přesycení. Další rok jich třeba zase přijde sto tisíc. Proto nám letos novoměstský závod až tak chybět nebude.

Zvlášť když příští rok bude už v úvodu sezony…
Přesně tak, má být hned v prosinci. A jsme hodně zvědaví, jak to organizátoři zvládnou, protože tenhle termín je šibeniční. Snad se letos povede vybudovat zásobník na sníh, protože na přírodní se v předvánočním termínu spoléhat nedá.

Když se vrátíme k vám - dáváte si spíš krátkodobé cíle, nebo myslíte i hodně dopředu, když můžete být koučem ještě spoustu let?
To vůbec ne, spíš jedu od sezony k sezoně. Určitě mám v plánu se biatlonu ještě věnovat, zvlášť když se daří a parta je tak skvělá. Pokud se tedy podívám trošku víc dopředu, do olympiády bych chtěl vydržet. I když se může stát cokoliv. Jsme zaměstnanci Centra sportu ministerstva vnitra a smlouvu dostáváme vždycky jen na rok, takže po příští sezoně mi ji klidně nemusejí prodloužit. Ale snad nebude důvod.

Tou olympiádou jste myslel hry v roce 2042?
Ne, tu nejbližší. (směje se) Já to mám v tomhle směru podobné jako Ondra Rybář, nechtěl bych se téhle práci věnovat třeba až do šedesáti. Ostatně je zvláštní říct, že tohle budu dělat ještě dalších třicet let.