Autobusovou zastávku Na Růžku zná snad každý obyvatel jihlavské čtvrti Bedřichov. Málokdo ale ví, že její název je odvozený od restaurace, která kdysi nesla toto jméno. Byla vyhlášená nejlepším pivem v Jihlavě.
Po původním hostinci zbyly jen vzpomínky, několik fotografií a tři javory, které tehdejší majitelé měli v koutu své zahrady. A ze stromořadí lemujícího dnešní Kollárovu ulici ve směru k hlavnímu vlakovému nádraží stojí už jen jeden vzrostlý kaštan.
„Stromy sázel ještě můj děda. Jsou to jediné památky, které tam na naši hospodu zůstaly,“ vzpomíná na zakladatele restaurace Jana Schmedla jeho vnučka, 87letá Adéla Mandátová. Pochází ze třetí generace rodiny, jež v restauraci pracovala.
Restaurant Spitz na zemské hranici
Restauraci Na Růžku nechali manželé Kateřina a Jan Schmedlovi postavit ještě za monarchie v roce 1916 na poměrně strategickém místě. Nacházela se poblíž hraničního kamene, přímo na původní zemské hranici Moravy a Čech a u staré silnice na Prahu (dnešní Sokolovská ulice).
Z jedné strany ji ještě svírala cesta k hlavnímu nádraží a z druhé prašná Černá cesta (současná ulice Jiřího z Poděbrad) se dvěma lampičkami. Vedla však k důležité tramvajové zastávce.
A protože budova nové restaurace doslova čněla a byla vystrčená na takovém ostrohu téměř až do silnice, dostala název Na Růžku. Na fotografii z roku 1916, kdy se budova stavěla, je na průčelí domu patrný německý název Restaurant Spitz. Později se název změnil na český.
„Byl to poslední barák na tomto konci Jihlavy a poslední na moravské straně hranice. Už v době, kdy se to stavělo, měli zavedenou elektřinu, kanalizaci a vodu. Za silnicí bylo několik baráků, které byly v Čechách, ale tam už neměli nic z toho, co my. Jinak všude kolem, tedy tam, kde stojí dnes paneláky, byly polnosti,“ popisuje Mandátová.
Protancovaná prkna
Hostinec nechali Schmedlovi postavit jako dvoupatrovou budovu s hlubokými sklepy. Díky nim údajně měla restaurace nejlepší pivo v Jihlavě.
„Dole v přízemí patřilo všechno restauraci. Byl tam výčep i velký sál, kde se tančilo. Prkna byla protancovaná. A pak jsme tam měli kuchyni, kde maminka a babička hostům vařily. V patře byly tři byty. Jeden z nich obývala naše rodina, další dva jsme pronajímali. Měli jsme i zahradu a v jejím rohu chlív,“ líčí dále Adéla Mandátová.
Schmedlovi si svým rodinným podnikem splnili velký sen. „Děda se vyučil číšníkem ve Vídni a toužil mít něco svého. Jenomže poměrně brzy zemřel a hostinec vedla babička. Byla to rázná ženská, která si mezi hosty uměla zřídit pořádek. Žádné opilce nesnesla,“ povídá.
Když hostinská ochrnula, převzala podnik dcera Marie a její muž Jaroslav Chudý. Největší vrchol slávy zažila restaurace Na Růžku za první republiky.
Nejlepší kšeft v sobotu a v neděli
„Pořád vidím, jak k nám v neděli chodili páni mistři, kteří nám dodávali zboží. Na vestě měli zlaté řetízky s hodinkami, kníry nakroucené a kouřili viržinka. Můj otec byl vyučený pekař – v sobotu vždy zadělal na 22 bábovek a v neděli jsme tyto naše dodavatele pozvali k nám i s rodinami. Na zahradě byl dlouhý stůl s bílými ubrusy a na něm vyrovnané bábovky. Dámy upíjely bílé kafíčko a přikusovaly kousky moučníku,“ pravila Adéla Mandátová.
Nejčastějšími hosty byli nádražáci a pracovníci cihelny V sobotu a v neděli prý býval nejlepší kšeft. To všichni z okolí chodili se džbánem pro pivo.
Všechny tehdejší štamgasty si vnučka původního majitele ještě pamatuje jménem. „Chodili k nám nejčastěji nádražáci a cihláři z nedaleké cihelny. Měli zvláštní červenou barvu na těle i obličeji od toho, jak dělali s cihlářskou hlínou. Byl to Trnka, Pešek, Krejčí, Kalina. Taky k nám chodil malíř obrazů Makovec nebo nádražák Vavera,“ vyjmenovala žena, která patří do třetí a poslední generace rodiny Schmedlů, kteří restauraci spravovali.
Po roce 1948 už jen nalejvárna
S manželem Vladimírem zažila i dobu, kdy už se pomalu blížil únor 1948 a znárodnění. „Komunisti se na nic neptali a všechno nám sebrali. Za pár let nechali dům zbourat. Dožila se toho jenom maminka a ta z toho měla málem smrt. Říkala, že je s každou cihlou v tom domě srostlá.“
Hospodu poté převzaly Restaurace a jídelny. „Tehdy jsme ji ještě chvíli vedli, ale začala skomírat. Pak se z naší původní krásné restaurace stala už jenom jakási nalejvárna a převlíkárna pro dělníky, kteří pracovali na stavbě sídliště,“ dodává smutně Mandátová.
Psal se rok 1967, kdy byla stavba srovnána se zemí. Její místo zaujala nová restaurace a pivnice postavená v komplexu Jitřenka.
Autorem projektu Jitřenky i celého sídliště byl architekt Zdeněk Gryc. Právě on se zasloužil o to, aby alespoň několik původních stromů z lokality bylo zachováno.
Jméno po staré cestě směr Praha
Jméno dostala restaurace a pivnice po staré cestě na Prahu a nese ho dodnes. Podnik byl rozdělený samostatnými vchody na dvě části, ale kuchyň byla společná.
V restauraci, která byla podle štamgastů poněkud „nóbl“, se pořádaly svatby, hostiny i taneční zábavy. Původně tam fungovalo ještě bistro a bufet. Druhou část tvořila pivnice.
„Chodila jsem tam pravidelně jako malá s tátou, když jsme se vraceli z procházky. On si dal jedno točený na stojáka u pultu a mně koupil tatranku. I teď si tam zajdeme posedět,“ řekla reportérce MF DNES mladá žena, která zrovna procházela kolem restaurace Praha se svými malými dětmi.
Do sametové revoluce Prahu spravoval podnik Restaurace a jídelny. Dnes je rozdělena na dva samostatné subjekty a má dva různé provozovatele. Obě hospody navštěvují nejčastěji místní z blízkého sídliště, ale v posledních letech se stala vítanou zastávkou cyklistů na jejich zpáteční cestě do Jihlavy. Teď v létě jsou venkovní zahrádky obou hospod plné.
