Protože Cecilie Hamrová neměla dědice ani závěť, v němž by ho někomu odkázala,...

Protože Cecilie Hamrová neměla dědice ani závěť, v němž by ho někomu odkázala, připadl pomník na jejím jihlavském hrobě státu. Ten ho teď prodává za pět tisíc korun. | foto: Tomáš Blažek, MAFRA

Pomník učitelky chce od státu koupit čtenář MF DNES. Aby zůstal na místě

  • 64
Výběrové řízení na prodej pomníku z hrobu jihlavské učitelky Cecilie Hamrové vzbudilo velký ohlas. MF DNES se ozval jeden ze čtenářů, který je připraven za náhrobek zaplatit hlavně proto, aby se s místem posledního odpočinku rodiny Hamrových nijak nehýbalo.

Takhle to v České republice chodí. Na jedné straně stát prodává za pět tisícovek náhrobek učitelky Cecilie Hamrové už dva roky po její smrti. Přitom na druhé straně může správce hřbitova pronajmout toto hrobové místo jinému zájemci nejdříve za šestnáct let.

Musí totiž dodržet takzvanou tlecí dobu, která je v případě tohoto hrobu osmnáct let. Takže když se teď najde kupec a pomník odveze, místo zůstane ještě léta prázdné.

„Prodej pomníku probíhá nezávisle na nás, protože je to v působnosti státu v probíhajícím dědickém řízení,“ uvedl Václav Kodet, jednatel Správy městských lesů. Ta je provozovatelem hřbitova.

Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM) prodává náhrobek za „vyvolávací“ cenu pět tisíc korun. Cenové nabídky přijímá do 20. července. Kdo nabídne nejvíc, pomník získá.

Učitelka totiž neměla dědice a před smrtí nesepsala závěť. ÚZSVM už takto nabízel více náhrobků, dva již na Vysočině v poslední době prodal celkem za šest tisíc. Peníze za prodej pomníků jdou do státního rozpočtu.

I když vše běží podle regulí, mnoha lidem se nelíbí, že tak brzy po smrti učitelky už se prodává její pomník. „Můžete mě, prosím, nasměrovat na někoho, u koho lze náhrobek zaplatit a hlavně zachovat na stávajícím místě?“ požádal redakci jeden ze čtenářů. Má pouze jedinou motivaci, aby hrob zůstal ještě dlouhou dobu v nezměněné podobě.

Před smrtí měla úraz na rozbitém chodníku

Učitelka Cecilie Hamrová žila sama na sídlišti u jihlavského pivovaru. Neměla sourozence ani děti, nebyla vdaná. Jako věřící často chodila do kostela, byla členkou Sekulárního františkánského řádu.

Vždy upravenou dámu v klobouku dobře znali i v nemocnici, kam chodila pomáhat umírajícím. Sousedé na ni vzpomínají jako na vlídnou ženu. Učitelka zemřela v únoru roku 2013 v šestaosmdesáti letech po dvou úrazech.

„Byla stále čiperná, ale jednoho dne nastoupila do trolejbusu, a než si stačila sednout, tak se vůz rozjel. Ona spadla a zlomila si rameno. Když se zotavila ze zranění, doplatila na špatný stav chodníku vedle paneláků u pivovaru. Pod nohou se jí pohnula dlaždice, upadla a měla další zlomeninu. To už nezvládla. Mimochodem ten chodník je v tom místě špatný dodneška,“ popsala známá Cecilie Hamrové, která si nepřála uvést svoje jméno.

I ona byla nemile překvapena tím, že úřad nabízí k prodeji náhrobek. Podle ní k hrobu chodí nejen žáci Cecilie Hamrové, ale i členové Sekulárního františkánského řádu.

To už úředníci mohou prodat i židovské náhrobky, zlobí se lidé

Prodej náhrobku z jihlavského hřbitova přiměl mnoho lidí k úvahám o posledních věcech člověka.

„Je to evidentní rozpor s dobrými mravy, viz úvodní ustanovení občanského zákoníku. Mimochodem, v etickém kodexu Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se slova morálka a dobré mravy vůbec nevyskytují, jen slovo zákonnost. Pak to logicky dopadá takto,“ uvedl právník a bývalý pracovník legislativního odboru Kanceláře prezidenta republiky Pavel Hasenkopf.

„Je dobré si uvědomit, že pokud někdo nemá dědice a je například aktivní v církvi, znají ho tam a mají rádi, je rozumné sepsat závěť. Protože i kdyby se o majetek nepostarali dobře, rozhodně se postarají lépe než stát,“ míní Jana Merope.

A Jan Bartuška přišel s námětem pro úředníky. „Nabídněte k prodeji náhrobky na židovských hřbitovech! Většina z nich nemá žijící dědice.“

Další čtenář Michael Přibyl nabídl další variaci k zamyšlení: „Hrob je to poslední, co paní učitelka ‚užívá‘. Takže stát jako dědic by měl vše ostatní prodat a z výnosu platit nájem hrobu. Jestli to omezit třeba na deset let, nebo než se vše utratí, je otázka.“