Areál blízko rybníka Zlatomlýn, jehož součástí je i značně zchátralý zámeček, koupili manželé Kovářovi z Třebíče. V atraktivní přírodní lokalitě s nedalekým vodopádem chtějí vybudovat zázemí vhodné pro agroturistiku.
Nové majitele mají i budovy v sousedství.
"Je to dobrá zpráva pro tak krásné místo. Začnou to rekonstruovat a shánět dotace. Doufám, že vše bude mít pozitivní konec," věří starostka Opatova Lenka Štočková.
Plány nových vlastníků probralo a akceptovalo místní zastupitelstvo. Blízko Zlatomlýna by měly vzniknout ubytovací a stravovací prostory spojené s chovem hospodářských zvířat.
Léty poničený areál skláren zažil největší rozkvět v devatenáctém století. Později zde byly stáje, lihovar, truhlárna i hájenka.
Někdejší slavná sklářská huť byla postavena v roce 1838. Opatovu přinesla do té doby nepoznaný blahobyt. Pracovalo tam až čtyři sta lidí. Vyrostla v místě zvaném Karlín, kterému místní dodnes říkají Na Hutích. Vše tehdy zaštiťoval kníže Collalto z brtnického panství, do jehož sféry Opatov patřil.
Zámeček má dokonce vlastní erb
Za knížetem přišel sklářský podnikavec ze Slavonicka František Zopf. Skláři si postavili v Karlíně starodávnou českou tavicí pec oválného tvaru. A v roce 1839 vytvořil italský stavitel v knížecích službách patrový zámeček, kde bylo zázemí sklárny.
"Zámeček má i vlastní erb," říká současný majitel Zbyněk Kovář. Po roce 1839 začal velký rozkvět provozu, kde se vyrábělo duté i tabulové sklo. Vedle továrny vyrostla dělnická kolonie. Skláři a brusiči docházeli do hutí i zdaleka.
Obec měla najednou díky prosperujícímu provozu dvě tisícovky obyvatel, a dokonce jedenáct hospod, kde prý bývalo veselo každý den. Dnes žije v Opatově okolo osmi stovek lidí.
Skláři žili v karlínské kolonii jako jedna rodina. Dodržovali i starodávný obyčej - pochovávání světla. Během jedné jarní noci vždy pověsili lucernu na nejvyšší smrk. Pod ním pekli maso, jedli, popíjeli, tančili a vyprávěli. Teprve za úsvitu lucernu sundali a zakopali jako symbol ustupující zimy. Tím dali najevo, že v prodlužujících se dnech již nepotřebovali svítit lampou.
Skláři měli pěkné výdělky, brali pětadvacet zlatých. Výplatu dostávali po čtrnácti dnech. A jaké byly tehdy cenové relace? Kráva se dala koupit za 30 zlatých. Tele za pět zlatých už bylo drahé. Za deset krejcarů se dalo koupit osm vajec. Litr piva stál maximálně čtrnáct krejcarů. Sto krejcarů znamenalo jeden zlatý.
"Málokdo se nadál, že opatovská sklárna bude mít tak rychlý pád, jak rychlý měla růst," popsal před lety Arnošt Kába ve sborníku Čtení o Opatovu. Jeden z největších podniků své doby náhle skončil, protože byl odkázaný na panské lesy.
Kníže si holé stráně nepřál a kácení zastavil
Pece spotřebovaly velké množství stromů a v okolí už nebylo kde brát. Budoucnost patřila sklárnám, které měly pece na plyn a byly blízko železniční trati. Formani už nemohli konkurovat vlakům a nejbližší koleje byly až v deset kilometrů vzdálených Okříškách.
Na svou slávu budovy vzpomínají už desítky let.
Kníže Collalto nakonec úplně zakázal kácení v prořídlých lesích. Nechtěl mít u Opatova jen holé stráně. Poslední pec vychladla v roce 1886. V té době byl nájemcem huti Antonín Bok. Opatov opustil s partou nejzkušenějších sklářů a zamířili do severních Čech. Jejich novým působištěm byla sklárna v Hudcově u Teplic, která byla vzdálena celých 250 kilometrů od Opatova. Rozprchli se i další skláři.
Pro obec to byl otřes. Dělnická kolonie v bývalých hutích zůstala dlouho opuštěna a Opatov tehdy přišel naráz o šest stovek obyvatel. Do obce se nakonec vrátil jen huťmistr Bok s manželkou, protože na hřbitově měl pochované rodiče a syna.
A jak vznikl název místa u Zlatomlýna Karlín? Bylo to k poctě kněžny Karolíny de Collalto. Údolí Karolinenthal se později zkrátilo právě na Karlín.
