Stanislav Bernard se v ní vrací obsáhle i do časů, kdy ještě nebyl spojen s Vysočinou a žil ve Slezsku.
Vzpomíná třeba, jak postavil saunu, kde sedával s tátou. Představuje i své sourozence nebo zmiňuje, jak ho kdysi zlobil jeho nadřízený v Prioru, který utápěl v tvrdém alkoholu odměny pro své lidi.
Budoucí pivovarník vyrůstal v Háji ve Slezsku. Otec Stanislava Bernarda tam dělal zástupce ředitele školy. Učil starší děti matematiku a kreslení.
„Táta dělal v Háji ve Slezsku, což je vlastně pět vsí dohromady a má to celé tři tisíce obyvatel, předsedu tělovýchovné jednoty. Inicioval vybudování vleku, kluziště, kurtů na tenis a volejbal, takže já jsem dělal odmala spoustu sportů, ovšem nic specializovaně,“ vzpomíná v knížce Bernard.
Z kůlny na zahradě postavil saunu, kam chodil s tátou
I jeho otec chodil hrát tenis, zahradničil. Když Stanislav Bernard dospěl, měli k sobě blízko. "Protože jsem byl konečně z „puberty“. On byl dost pruďas a já si zase pěstoval dlouhé vlasy, takže jsme spolu dříve občas mívali problémy. Výrazně se to pak zlepšilo, když jsme rekonstruovali dům. To třeba potom večer přišel, jestli si nedáme štamprlu," prozradil šéf pivovaru.
A následně se v Dolním Benešově naučil chodit do sauny. „Pak jsem ji z takové kůlny postavil u nás na zahradě i s bazénkem a tam jsme spolu často sedávali,“ zavzpomínal. Táta už synovo podnikání nestačil zažít, zemřel v roce 1990. Bylo mu osmašedesát. „Naštěstí stihnul alespoň Listopad – byl velice nadšený, i proto, že už nezažil tu následující kocovinu,“ poznamenal Bernard.
Máma Stanislava Bernarda byla hluboce věřící. „Zároveň se v ničem moc nepatlala a měla obrovský smysl pro humor. Měla své zásady, velmi srozumitelné, a byla hodně otevřená. Mí rodiče by se mimochodem úplně snadno vešli do našich firemních hodnot – milerád bych s nimi spolupracoval, opravdu milerád, kdyby to ještě šlo,“ vyznal se Bernard, který má dva sourozence.
„Brácha je sice už v penzi, ale dodneška mi pomáhá s architektonickou stránkou našeho pivovaru. A ségra patří v matematické logice k české špičce. Jezdí na kongresy a konference po celém světě,“ přiblížil. V knížce též popisuje svoje studia. Když ukončil opavské gymnázium, měl pocit, že by ho třeba zajímala psychologie.
„Dnes asi cítím, že nejblíž mám k marketingu, což stejně tehdy studovat nešlo. Možná to tak bylo lepší, alespoň si můžu dělat marketing po svém a nejsem ovlivněn poučkami.“
Pak se dostal na techniku do Žiliny, konkrétně na silnoproud. „Chtěl jsem vystudovat vysokou školu, i když jsem přesně nevěděl proč. Vojna mi nehrozila, protože jsem si předtím zlomil nohu a srostla mi tak, že jsem ji měl najednou o centimetr a půl delší než tu druhou. Asi byl silný ročník, protože mi ji u odvodu přeměřili a hned řekli, že dostanu modrou knížku, což mě víc než příjemně překvapilo,“ popsal Stanislav Bernard.
Komunista-alkoholik a paní s taškami kořalky
A zavzpomínal i na svoje zaměstnání po studiích před rokem 1989. Pracoval třeba v Prioru, kde ho naštvali.
„Za šéfa jsem měl komunistického funkcionáře, který systematicky propíjel fond odměn, určený pro podřízené. Třeba někomu napsal odměnu 600 korun, což bylo tehdy dost peněz, ale zároveň s tím nadiktoval, kolik lahví alkoholu mu za to má ten člověk donést – a jemu pak z té odměny nezbylo nic,“ vzpomínal.
Jednou třeba slyšel cinkání lahví. „Nebohá stará paní, která měla problémy s nohama i s dýcháním, táhla tomuhle ,hrdinovi socialistické práce‘ pět pater tašky nadité lahvemi s tvrdým alkoholem. Přesně podle seznamu, který k odměně dostala.“ Z Prioru proto raději odešel.
Stanislav Bernard také v knížce popisuje své působení v humpoleckém zastupitelstvu. Na řadu důležitých věcí má názor, který, jak věří, městu pomůže k jeho rozvoji – a může se taky zamezit určitým nesmyslům.
„Nedávno třeba jedna projekční firma navrhla vybudování obchvatu města takovým způsobem, že by to lidi naprosto odřízlo od lesa, kam se chodí na procházky se psem, na kolo, a poničily by se i vodní zdroje. Nějaký fištrón to nakreslil v Brně, aniž to v Humpolci kdy pořádně viděl. Nakonec se nám to naštěstí povedlo zamítnout,“ potěšilo Bernarda.
Ve městě taky měli záměr vybudovat krytý bazén asi za 100 milionů korun. Jeho provoz v jedenáctitisícovém městě by stál v průměru 4 miliony ročně.
„Při hlasování byla pro postavení bazénu většina. Argumentovali třeba tím, že děti se někde musí naučit plavat. Na to jsem namítal, že jsou kolem tři větší města s bazény, a když najmeme nejluxusnější autobus a budeme tam děti vozit, vyjde to stále o řád levněji. To všechno zmiňuji proto, že je z toho patrné, že ti lidé nehlasují o svých penězích – kdyby to bylo z jejich kapsy, tak nikdy pro ztrátový bazén ruku nezvednou,“ vysvětlil.
Nicméně Humpolec je na tom podle Bernarda oproti českému státu diametrálně odlišně.
„Má sice nějaké úvěry, ale je to všechno rozumné a splatitelné, takže se jedná o ekonomicky zdravé město,“ dodal šéf pivovaru.
