Dohromady je jich do hry zařazeno celkem dvacet. Putování není časově omezené, takže je možné se k sochám vydat i na podzim nebo v zimě.
„V době koronaviru je to věc, která pomůže podpořit cestovní ruch. Dáváme lidem tip na výlet v přírodě, záleží na nich, zda využijí i další cíle v okolí,“ říká manažerka destinační společnosti Koruna Vysočiny Oľga Königová.
V praxi turisté sbírají razítka na hrací kartu s mapkou a pravidly, která získají v informačních centrech nebo ubytovacích zařízeních. Zapojilo se asi 40 subjektů.
Třeba při výletu k soše mamuta u Rozštípené skály u Hamrů nad Sázavou mohou zájemci dostat štempl například o pár set metrů dál v technické památce Šlakhamr, na který zároveň plánek upozorňuje jako na zajímavost v okolí.
Koruna Vysočiny stojí o místní výletníky i návštěvníky z jiných koutů Česka. „Cílíme na obě skupiny, marketingová kampaň bude zaměřena na turisty mimo náš region,“ upřesňuje Königová.
Za vyplněnou a orazítkovanou hrací kartu s minimálním počtem patnácti razítek obdrží turisté malý upomínkový dárek. I když soutěž běží teprve týden, první návštěvníci už se o svoji odměnu přihlásili před víkendem.
Výtvarník tvořil i v zahraničí
Hlavním autorem koncepce a textů je učitel (a také předseda žďárské komise pro regionální a mezinárodní spolupráci) Jiří Dokulil, který před třemi lety složil o Olšiakových sochách písničku pro žďárský dětský pěvecký sbor Cvrčci. Už tehdy upozorňoval na nevyužitý turistický potenciál těchto obřích a často bizarních soch.
„Myšlenka na nějakou soutěž spojenou s těmito sochami původně vznikla v tvůrčí dílně spolu s dalšími nápady na oživení turistického ruchu regionu,“ připomíná Dokulil, že s grafikem Janem Šustrem dával dohromady například orientační mapku žďárských památek a cílů.
Pod hlavičkou Koruny Vysočiny pak vznikl tým, který dotáhl hru do finální podoby. Dokulilova dcera Kristina ke hře vytvořila ilustrace.
Michal Olšiak je výtvarník ze Žďáru nad Sázavou, kterého kromě soch z písku proslavily právě betonové plastiky. Tvořil i v zahraničí. Nejvíc jich je v okolí Žďáru, tou vůbec první byl v roce 2005 Mamlas v remízku u Starého dvora. Sochy se rychle staly populárními a začalo jich přibývat.
Ne všichni ale tato betonová díla obdivují. Když si bystřická radnice před pěti lety objednala sochu zubra, vystoupila proti tomuto záměru odborná veřejnost. Kritici v petici odmítli zaplevelování veřejného prostoru „plytkými turistickými mucholapkami“. Zatím poslední sochou Michala Olšiaka v regionu je kavka v Sazomíně z roku 2017.
8. července 2018 |
