Kytarista Jiří Api Novotný už je jediný ze zakládajících členů rockové skupiny Morava, který s kapelou oslavil 25 let jejího trvání. Proč Api nakonec Moravu udržel? A jak to bylo kdysi s legendárním přesunem muzikantů Fugase, Apiho a Fanyho z Karviné do Třebíče?
Skupině Morava už je 25 let a ze zakládajících členů jste zbyl sám. Z basáka Fugase je klaun, kouzelník a moderátor. Bubeník Čupřina řídí v Třebíči autobus. Jen nevím, co dělá bývalý zpěvák a lídr skupiny Fany.
Ten se zamiloval a vůně ženy ho odvála do Prostějova. Dělá tam nějakého vedoucího. On, takový skladatel romantických písní, hodil kytaru naprosto za hlavu. Vídáme se tak jednou za rok. Říká, že už neví, jestli by ještě vůbec uměl hrát. Úplně za hudbou zavřel dveře. Muzice přestal věřit i Fugas. Šel dělat to, co ho bavilo. Kouzlení a cirkus. Jedinej Jelda Jelínek, který přišel do skupiny po Čupřinovi jako druhý bubeník v pořadí, se mnou tvoří takovou dlouhotrvající dvojku. Jelda je v Moravě od začátku devadesátých let.
Jiří Api Novotný (49)
|
Neuvažoval jste, že Moravu zabalíte, když Fany před pěti lety odešel? Spolu jste i skládali...
Pokládal jsem si otázku, jestli se na to vykašlat, nechat Moravu padnout a udělat nový projekt. Bubeník mi říkal, že je to škoda, protože Morava má obrovskou historii a je svým způsobem legenda. Tak jsme se dohodli, že skupinu zachováme a uděláme výběr kvalitních muzikantů. Byly s tím šílené problémy, ale povedlo se.
Jaká je Morava v roce 2013?
Snažíme se jít pořád dál. Morava dostává trochu jiný směr, přestože se stále držíme melodických písniček. Děláme teď kytarovější a naducanější muziku. I starší pecky, třeba Strom zelený nebo Ameriku, hrajeme modernějším a živějším stylem. Konečně se nám začalo opět dařit. Máme už za sebou hledání zpěváka a další peripetie. Teď máme výborného zpěváka Lukáše Štěvese. Když jsem ho oslovil, tak říkal, že je to pro něj čest. Prý Moravu poslouchá od patnácti let. I různá rádia si na nás teď vzpomněla a hrají nás. Pomalu se snažíme vracet. I když nevím, jestli se vrátíme až na dřívější úroveň, kdy jsme třeba vyprodali Lucernu.
To byl začátek devadesátých let, kdy jste byli na vrcholu. Často jste hráli v televizi, v rádiích. Koncertovali jste po republice. Kde se to zadrhlo?
Zbavili jsme se tehdy našeho manažera. Měli jsme pocit, že nás trošičku bere na hůl. Přestalo se nám líbit, jak to vedl. Dobré bylo, že právě on nás stále tlačil do Prahy a do rádií v celé republice. Jenže už jsme měli všichni rodiny a šlo to těžko skloubit. Tehdy jsme si čichli k životu profesionálních muzikantů. A pokud chceš zůstat v tom profesionálním kole, tak musíš být v centru. Tehdy jsme se běžně stýkali s Olympicem, Arakainem, Vildou Čokem. Když z toho kola vypadneš, tak ty lidi nevidíš a zapomeneš. Mění se pořadatelé, kontakty. Znovu se dostat do toho kola je poměrně těžký.
A po těch letech dnes?
Teď znovu začínáme jezdit po celé republice. My jsme nikdy nechtěli být regionální kapela, která se bude motat na pětníku kolem Třebíče. Od začátku jsme chtěli hrát koncerty všude možně po Česku. Třeba před týdnem v sobotu jsme hráli někde u Tábora, kam jsme se vrátili po patnácti letech. A bylo úplně našlapáno! Lidi se po dlouhé pauze přišli podívat na Moravu a byli naprosto spokojení. Přišli i mladí, kteří to doma asi slyšeli z nahrávek rodičů. Během pěti minut jsme tam prodali všechna cédéčka, která jsme přivezli. Musíme jich vozit víc. Je to zase fajn.
Vedle Moravy občas hrajete i s Jardou Hypochondrem, skupinou Noise nebo se Zuzanou Mikovou. Uživí vás muzika?
Ne, samozřejmě musím chodit do práce. Jsem u firmy, která dělá všechno možné od zámečnictví. Muzika mě živila začátkem devadesátých let a pak ještě v osmdesátých letech, kdy jsem hrál profesionálně v karvinském baru.
To mě zajímá. Jaká byla atmosféra v karvinském baru na sklonku socialismu? Co jste hráli?
Bylo to neuvěřitelné. Hrálo se od úterý do neděle a bylo furt plno! Jediný volný den byl pondělí. Takhle jsem fungoval sedm let. Jezdili jsme po různých kavárnách, střídalo se to. Hráli jsme i písničky od Modern Talking a další strašlivé i kvalitní věci. Na tom jsem jako kytarista vyrůstal, což dnes zhodnocuju. Hráli jsme třeba i první pecky od Santany. Tam vždy platilo, že hodinu jsme hráli potišeji instrumentální věci, než přišli lidi. Pak jsme jeli normálně do půl třetí ráno.
Vedle toho jste pracoval?
To jsem se učil na elektrikáře, později jsem nastoupil na šachtu. V té době jsem spal dvě až tři hodiny denně. Pak jsem s prací na šachtě sekl a nějaký čas se živil hraním. Tenkrát jsem se díky kytaře dostal i do Švýcarska, kam se jinak vůbec nemohlo jezdit.
Na tu dobu jste si asi slušně vydělával.
Tehdy byl normální plat kolem patnácti stovek. Já měl na šachtě tři a půl tisíce a za hraní další tři a půl. Byl jsem totálně v balíku a těžce za vodou. (směje se) Navíc v sedmnácti letech.
V karvinském baru jste potkal Fugase a Fanyho?
Fugas hrál se mnou v kavárně. Fany tehdy studoval, věnoval se folku, skládal si písničky do šuplíku. Hrál s nějakou kapelkou. Pak jsme se potkali. Fany tenkrát říkal, že v žádném případě nechce hrát bigbít. Karviná tehdy byla plná skvělých muzikantů. Tam jsi šel po ulici a ze sklepů v panelácích byla slyšet muzika. To dneska neuslyšíš. Kousek ode mě tam bydlel Miloš Dodo Doležal, potkávali jsme se. Byl tam taky Izzy z kapely Doga. Spousta muzikantů z Karviné šla do světa a uchytila se velice dobře.
Mimořádný čin byl, když jste se v osmdesátých letech hromadně přesunuli z Karviné na Vysočinu a založili Moravu. Jak to tehdy bylo?
S rockovou muzikou obecně to tenkrát bylo v Karviné hodně špatné. Tvrdě se to potíralo i za pomoci policajtů. Tam kapely v podstatě jenom zkoušely. Fugas a další už byli přestěhovaní na Vysočině a já měl podepsanou smlouvu, že pojedu hrát do západního Německa. Pěkně za valuty. Jenže Fugas za mnou přijel a popili jsme spolu. Říkal, že potřebuje kytaristu. Odmítl jsem s tím, že mám už podepsanou smlouvu.
Jak jste si to nakonec rozmyslel?
Fugas mě tehdy opil takovým způsobem, že další děj znám jen z vyprávění. On mě naložil do taxíku a odvezl na nádraží. V Přerově jsem se prý začal nějak probírat, tak mi zase nakoupil pivo. A já jsem se najednou probral v Třebíči, kde jsem byl poprvé v životě. Divil jsem se, kde to jsem. Fugas odpověděl, že je všechno zařízené a můžu zůstat v Třebíči. Zní to trochu jako cvokárna, ale já už se pak nikdy do Karviné nevrátil. Bál jsem se, že mě kvůli té podepsané smlouvě zavřou, ale nějak se to neřešilo. To jsem byl rád.
Jak jste v Třebíči začínal?
Přespával jsem na ubytovně, neměl práci, peníze žádný. Tady jsme si pak my z Karviné začali zakládat rodiny.
Teď po letech jste tady uznávaný muzikant. Kolik času denně máte v ruce kytaru?
To je individuální podle toho, jak mám náladu. Hraju asi každý druhý den. Hodinku nebo dvě. Když mě něco napadne, tak jsem schopen do toho mlátit šest hodin v kuse. Pokud se člověk dostane na určitou úroveň a chce na ní zůstat, tak musí cvičit. Nedá se žít z nějakých starých soutěží, kde jsem byl třeba úspěšný.
Cvičíte i v noci?
To ne, ale byly takové doby, kdy jsem hrál až dvanáct hodin denně. Pokud chceš být nahoře, tak to není jen o talentu, ale i o drezuře. Zaplať pánbůh, že mám rodinu, která to toleruje.
Kdy jste poprvé v životě sáhl do strun?
Jsem samouk. Na konci základní školy jsem viděl jednoho kluka, jak hraje Kryla. Strašně se mi to líbilo. Ten mi občas ukázal, jak na to, já si to ale stejně dodělával podle svého ucha. V deváté třídě jsem dostal za vysvědčení kytaru, kterou jsem si přál. Začal jsem o prázdninách hodně cvičit, ruce mě bolely, z prstů mi tekla krev. Máma se bála, že si zmrzačím prsty. Já ale přesto hrál každý den. A hned v září už jsem nastoupil s kapelou v baru. Tu první kytaru jsem měl asi dva roky, pak to s ní už nešlo. Měla krk jako ruský traktor. Mám ji doma bez strun pověšenou jako památku.
Rodiče na něco hrají?
Otec hrával na foukací harmoniku a já na ni hrál od pěti let taky. A později mi pomohl. Vzal si na šachtě půjčku, což byl tehdy problém. Díky ní mi koupil kytaru za deset tisíc. A to tenkrát byly nějaké peníze!
Když vás slýchám hrát, tak mě napadá, jestli vás někdy nelanařili z Moravy pryč?
Mnohokrát. Když jsme natáčeli v Praze, tak mi majitel studia říkal, abych se přestěhoval do hlavního města. Že se budu zcela jistě živit muzikou. Odmítl jsem, že do Prahy zkrátka nemůžu. Když jsem tam byl třeba čtrnáct dní ve studiu, tak jsem se těšil hrozně domů. Ten shon v Praze, spousta lidí, honem na metro... Tady na vesnici je člověk v pohodě, v klidu. Jsem zde naprosto spokojený. Vždyť už jsem utekl i z Karviné, což je poměrně velký město.
Cítíte ještě Karvinou trochu jako domov?
Ne. Já tam mám rodiče, takže tam občas zajedu. Jinak je to pro mě naprosto cizí město, kde si říkám: Sakra, co jsem tady tak dlouho dělal?
