Před blížícím se koncem školního roku vysvětluje, jak pomoci dětem, jež se „perou“ s učením. Proč někdy uprostřed dělání úkolů doma vstanou a nechce se jim pokračovat? A jaký signál vysílají, když si začnou během učení podpírat hlavu či ji rovnou pokládají na stůl?
V centru Basic pracujete od roku 2014. Co jste dělala předtím?
Po studiích jsem pracovala v bankovním sektoru. Na mateřské jsem si uvědomila, že už nechci být kolečkem v bankovním soukolí. Měla jsem touhu podnikat. S rodinou jsme otevřeli restauraci kousek od Havlíčkova Brodu. Na to, jak jsem si ji dlouho vypiplávala, jsem ji vedla jen krátce, neboť jsem potřetí otěhotněla a šla opět na mateřskou. Potom jsme se rozhodli ještě pro čtvrté dítě, i když se nám tím hodně změnil život, postavili jsme si dům na venkově. Koncem mateřské jsem s jedním ze synů na radu kamarádky navštívila studijní centrum Basic v Jihlavě kvůli doučování. A bylo rozhodnuto. Jako bych se rozpomněla na svůj sen z dětství, kdy jsem toužila být paní učitelkou a s bratry si hrála na školu. Dávalo mi to smysl. Po krátkém čase jsem otvírala studijní centrum v Havlíčkově Brodě.
V jakém věku k vám děti nejčastěji chodí?
Začínáme pracovat s předškoláky. Mohou se k nám přijít poradit rodiče, kteří si nejsou jistí, jestli jejich dítě bude ve škole správně prospívat. Nejpočetnější skupinou jsou děti ze základních škol, jejichž veškeré učivo doučujeme. Ale máme tady i středoškoláky, kteří u nás pokračují po tom, co jsme se s nimi připravovali k přijímacím zkouškám na střední školy.
Kdy nejčastěji potřebují školáci pomoc s učením?
Jsou to dvě skupiny. Ta první přichází v první či druhé třídě, kdy se jim něco „zasekne“ hned na začátku. Bývá to nejčastěji čtení a matematika. Jestliže má dítě problém se čtením, dříve nebo později to začne být znát ve všech předmětech. V matematice rovněž musí umět dobře číst, aby si mohlo přečíst například zadání slovní úlohy. Druhá skupina přichází po přechodu na druhý stupeň základní školy. Zvyšují se nároky a právě tehdy vypluje na povrch, že dítě není schopné se samostatně učit. Zejména ti, kdo čtou povrchně, bez porozumění textu.
Irena Švecová
|
Jak jim pomáháte?
Kromě toho, že se s dětmi učíme konkrétní předmět, tak je učíme, jak se učit. Vycházíme z knížek L. Rona Hubbarda. Z jeho rozsáhlého díla jsme si vzali a používáme technologii Jak se učit. Ta popisuje celkem tři studijní bariéry. Jednou z nich je takzvané nepochopené slovo, což je nejdůležitější, neboť způsobuje nesoustředěnost až útěk studenta od učení. Stačí, když dítě při čtení přejde slovo, kterému nerozumí. V tu chvíli se přestane soustředit, zvedne se od sešitu a jde se třeba napít, najíst, na toaletu, kouká z okna, hraje si na mobilu. A pokud je to klíčové slovo, tak neporozumí celé látce. Podobně to máme i my dospělí. Když člověk uslyší třeba na přednášce nějaká slova, jimž nerozumí, začne být po chvíli unavený, ospalý, později se přestane soustředit úplně, odpojí se myšlenkami od přednášky a začne svou pozornost směřovat jinam. Například ke kávě, jídlu. Takový účinek mají nepochopená slova na naši mysl.
Když vycházíte z knih L. Rona Hubbarda, jste v nějaké vazbě na scientologickou církev?
To opravdu nejsme. Jak už jsem říkala, pan Hubbard napsal mnoho knih. My jsme z jeho práce použili pro naši potřebu jen velmi malý zlomek, studijní technologii. To je celé. Jestli vás to zajímá, tak jsem ateistka.
Kdy je vhodná chvíle, aby k vám rodiče přivedli svoje dítě?
Když mají pocit, že si sami nevědí rady se školní látkou, nebo jim příprava do školy zabírá příliš mnoho času. Dítě ztrácí chuť do učení a rodiče to s ním stále musí řešit, myslet na to. My děti od počátku učíme, aby byly samostatné. Pokud je příprava do školy zatěžující, časově náročná pro rodiče i pro dítě, tak je něco špatně.
Vy sama jste se na základní škole učila dobře?
Já bych asi Basic nepotřebovala, ale moji bratři nejspíš ano. U nás se s nimi učil táta a byl u toho občas docela křik. Táta si myslel, že když zvýší hlas, tak to kluci lépe pochopí. Jenže ti byli vystresovaní, raději mu všechno odkývali.
Dá se zobecnit, že kluci mají s učením problémy častěji než dívky?
To bych neřekla.
Někde jste psala, že děti se u vás rychle zlepšují. Opravdu všechny?
Předně: naše doučování je dobrovolné. Nikoho nenutíme. Už po pár hodinách doučování je vidět, jak děti ztrácejí svou obrovskou nechuť k učení. Je to proto, že všechny děti chtějí zažít úspěch. Když některé dítě tvrdí, že jsou mu známky ukradené, tak je to jen póza. Už má za sebou tolik neúspěchů a kritiky, že to vzdalo. Na mnoha příkladech bych vám mohla ukázat, jak se i tyto děti proměnily. Máme k nim přátelský přístup, neustále je chválíme za každý, i malý pokrok, za snahu. To se jim obvykle moc nestává v oblasti učení.
Ve škole se jim to nestává?
Škola je zaměřená na hledání chyb. Ne na potvrzování toho, čemu děti rozumí a umí. Takhle to máme skoro všichni, protože jsme prošli naším školním systémem. To nelze nikomu vyčítat. Když se zeptáte dítěte, co mělo na vysvědčení, tak vám neodpoví, že dostalo pět jedniček. Řekne, že mělo dvě trojky. Tak na sebe děti nahlíží skrze chyby. My v našem centru jim to vidění otáčíme a chválíme je za to, co se naučily. Učíme je hodnotit se pozitivně. U dítěte je prospěch hodně o sebevědomí. Dejme tomu, že je dítě pomalejší v matematice. Když si však začne o sobě myslet, že je hloupé, bude mít časem pravděpodobně problémy i v češtině a jiných předmětech. Rozjede se spirála, po níž jedou výsledky dítěte dolů. My zastáváme názor, že žádné dítě není hloupé. Někomu prostě stačí říci učivo jednou či dvakrát, někomu je potřeba vysvětlit to pětkrát nebo desetkrát.
Jak děti doučujete?
Rozpitváme jim učivo tak podrobně, že není nic, čemu by nerozuměly. Děti si na spoustu věcí přijdou samy, stačí jim jen trochu pomoct. Nebát se hledat cesty, jak jim učivo přiblížit. Někdy se potom samy diví, proč tomu dříve nerozuměly.
Řekněte, zasekávají se děti víc v matematice, nebo v českém jazyce?
V zásadě je to půl na půl. Problém bývá hodně ve čtení. Obecně děti málo čtou. Stačilo by, kdyby jim rodiče alespoň četli před spaním, v dětech se láska ke čtení vypěstuje. Mohu to potvrdit z vlastní zkušenosti s mými dětmi. Málokdo se taky pozastavuje nad tím, jestli žáci rozumí přečtenému textu. Právě tam bývá zakopaný pes.
Co říkáte rodičům?
Seznamujeme je na úvod se studijními bariérami. Aby například věděli, co způsobuje to, že si dítě při učení opírá hlavu nebo se válí po stole. To můžeme pozorovat, třeba když si přečte slovní úlohu a nedovede si ji reálně představit. Tato druhá bariéra je na dítěti opravdu fyzicky vidět. Jelikož naše mysl funguje v obrázcích, stačí dítěti načrtnout obrázek a má to. Projevy zmizí. Kde se to ve škole neučí, tam by měli pomoct rodiče. Když dítě vidí slovní úlohu nakreslenou, tak už ví, jak to spočítat. Poradí si.
Jak se vaše služby platí?
Doučování pro své dítě si platí rodiče. Prvotní konzultace je bezplatná. Na základě tohoto vstupního rozhovoru a testů navrhneme řešení. Někdy stačí jen pár rad, většinou se ale rodiče rozhodnou, že k nám dítě zapíší. Doučování je individuální, každá učitelka má jedno až dvě děti. Každému studentovi ušijeme na míru program, podle něhož se jede. Dítě k nám dochází dvakrát týdně, nejkratší doba je jeden měsíc.
Kolik u vás stojí jedna hodina doučování?
Stejně jako naše doučování, i cena je individuální. Záleží na tom, s čím k nám rodiče přicházejí, jak „letité“ jsou mezery v učivu jejich dítěte, jaký předmět se chtějí doučit, na jakou úroveň chtějí, aby se jejich dítě dostalo. Tak jako doučovací program, i cenu děláme na míru. Ne všechno děláme za peníze. Já jsem už pár let dobrovolníkem u Charity a kromě jiného chodím pravidelně bezplatně doučovat dětské klienty nízkoprahového klubu BAN!
Jak se díváte na současnou výuku základních škol?
Je to o lidech. Školní vzdělávací plán je daný. Jde spíš o to, jak učitel dětem látku předloží. Jestli má opravdu zájem vše vysvětlit a procvičit tak, aby tomu děti porozuměly. V tom případě přijde do třídy se zápalem a žáky nadchne. Samozřejmě, není lehké zaujmout třicet i více žáků s odlišnými studijními předpoklady. Proto smekám před těmi, kdo to dokážou. Na druhou stranu zde platí víc než v jakémkoliv jiném oboru, že pokud už nemám svou práci rád, raději odejdu dělat něco jiného. To je i moje krédo.
Dá se poznat i na třídních schůzkách s rodiči, jací učitelé jsou?
Ano i ne. Přibývá rodičů, kterým není jedno, kdo a jak bude učit jejich dítě, a pečlivě vybírají školu i třídu. Prozíravým rodičům dnes záleží na tom, aby jejich děti chodily do školy rády. Já si po všech zkušenostech umím představit, že bych své děti učila i doma, kdyby to situace vyžadovala.
Jednou jste řekla, že svou prací chcete přispět ke vzdělanosti společnosti. Nemáte pocit, že každým dalším rokem je to potřeba víc a víc?
Ano, je to tak. Přesně v duchu citátu L. Rona Hubbarda, který řekl: „Zachráníš dítě, zachráníš národ.“ Naše práce nespočívá jen v samotném rozklíčování studentových problémů a doučování. Jezdíme přednášet na základní školy, do mateřských center, veřejných knihoven. To vše děláme pro vzdělávání široké veřejnosti, každý může přijít. Nemůžeme stále jen ukazovat na školy a zříkat se zodpovědnosti. Rodičům, kteří se u nás vzdělávají, se jejich děti několikanásobně rychleji zlepšují ve škole, než těm, kteří k nám jen dítě zapíší, zaplatí a víc se o nic nezajímají.
