„Máme tříleté denní studium hodinářství a roční kurz pro dospělé. Zvažujeme také provozování hodinářské dílny pro veřejnost,“ řekl zástupce ředitele školy Vladimír Panáček.
Kurz základů hodinářství pro dospělé škola nabídla před rokem. Zájem je podle Panáčka i přes zpoplatnění výuky velký a hodinářem se chtějí stát třeba i majitelé firem, právníci nebo lékaři.
V denním studiu má škola momentálně 25 studentů. „Už mám za sebou gymnázium a nechtěl jsem jít na vysokou školu. Nebaví mě učit se, raději bych dělal něco rukama. Tahle práce mě naplňuje,“ svěřil se například student Jakub z Tábora. Nejšikovnější studenti mají nárok na stipendium, za půl roku mohou získat až 4 500 korun.
Zatím nahodile provádí škola také opravy pro veřejnost. Jde o zajímavý výukový materiál, který učňům rozšiřuje obzory, žádný finanční přínos z toho ale škola nemá.
„Když už si někdo neví se starými hodinami rady a ve všech hodinářstvích řeknou, že jde o neopravitelnou věc, obrací se na nás. A skoro vždy mu umíme pomoci,“ uvedl učitel Jaromír Ondráček.
Studenti se učí i vysoustružit nové hřídele do starožitných hodin
Podle zástupce ředitele Panáčka nyní škola uvažuje o změně zřizovací listiny, která by umožňovala provozování běžné hodinářské dílny.
Historie výuky hodinářství na JihlavskuHodinářské učiliště funguje na Jihlavsku už od 50. let, jak je možné se dočíst na webových stránkách města Polná. Právě tam byla výuka prvních hodinářů v září 1954 zahájena. Pod různě obměňovanými názvy a s doplněním oboru fotograf, fungovalo učiliště v Polné do roku 2005. Následně se výuka jemných mechaniků-hodinářů přesunula do Jihlavy. Nejdřív byla součástí Střední školy obchodu a služeb a před dvěma lety se z rozhodnutí zřizovatele, kterým je Kraj Vysočina, dostala pod průmyslovou školu. |
Práce budoucích hodinářů je nemyslitelná bez trpělivosti. Trénují ji na starých budících, náramkových hodinkách i pendlovkách. A nepotřebují jen zvládnout výměnu dílů, ale i jejich výrobu - třeba setrvační hřídele.
„Dnes je to jednoduché, vezme se nová a vymění. Já ale chci, aby se naučili i něco vyrobit. Když dostanou starožitné hodiny, těžko do nich nějakou setrvačku seženou. Tady se naučí, jak ji vysoustružit,“ pověděla učitelka Hana Peřinová.
„Vidím to tak, že když je hodinář šikovný, určitě se tím uživí,“ dodala učitelka, která má zkušenosti s provozováním vlastní živnosti.
Najít hodináře ochotného opravovat i složité mechanismy je podle ní čím dál obtížnější. „Kdykoli jsem v nějakém jiném městě, jdu do hodinářství a vyptávám se, zda opravují třeba kukačky. Většinou mi řeknou, že už se nic takového nedělá. To naši studenti je opravit musí,“ dodala Peřinová.
