„Několik let se věnujeme projektu Sklářství na Vysočině. Zjistili jsme, že Vysočina je druhým největším sklářským krajem v republice. Je tu patnáct fungujících skláren, vyrábí se tu nejrůznější typy sklářských výrobků,“ vysvětloval před čtyřmi roky dnes již bývalý ředitel muzea Jiří Jedlička.
Mapování sklářství v regionu bylo však pouhou teorií. Když už se muzeum do takového projektu s plným nasazením pustilo, chtělo historii sklářství ukázat i v praktické podobě. A také si ověřit, zda staré teoretické postupy při výrobě skla mohly opravdu fungovat.
Tudíž stěžejní částí celého projektu se stal pokus vystavět repliku středověké sklářské pece a něco v ní vyrobit. „V devadesátých letech se o to snažili v Moldavě na Teplicku, my bychom byli druzí v republice. Zároveň bychom však chtěli jejich projekt posunout o kus dál, udělat jinak,“ říkal v roce 2015 Jedlička.
V Moldavě před téměř čtvrtstoletím rovněž vystavěli repliku středověké sklářské pece. I zde se pokusili ulít sklo původními metodami. Jenže pro to použili současné suroviny. „My chceme utavit křemen, což byla původní surovina používaná pro výrobu skla,“ prozradil před prvním pokusem tehdejší ředitel muzea.
Suroviny se taví ve vaně z jílu s 20centimetrovými stěnami
Stavba pece sice nabrala hlavně z administrativních důvodů roční zpoždění, ale přece jen se jí podařilo v létě roku 2016 dokončit. Unikátní stavba vyrostla na samém severním cípu města v lokalitě Vlkovsko, kousek za rybníkem Cihlář.
Stavbu tvoří dvě zídky vysoké 90 centimetrů, mezi nimiž vede topný kanál. Nad ním je do polokoule vytvarovaná velká vana z jílu. Její stěny jsou tlusté 20 centimetrů. Právě v této vaně se suroviny taví. V další části je pomocná fritovací pec.
Na topném kanálu stavbaři z jílu a písku vytvořili vrchní klenutou část, takzvanou kopnu. „Od ní se odráží plamen a v tavicí nádobě díky tomu vzniká potřebná vysoká teplota. Ve fritovací peci se taví písek s dubovým popelem. Je základem pro vlastní sklářský kmen, který se nakládá do tavicích pánví ve velké peci,“ popisoval krátce po dokončení archeolog Aleš Knápek. Celá stavba je zastřešená, je vysoká zhruba dva metry, dlouhá tři a půl metru.
Ožívá vždy na přelomu srpna a září. A v posledních dvou letech akce o mnoho překročila očekávání pořadatelů. „Na tavbu se během tří dní přišly podívat až dva tisíce lidí. Zúčastnila se ho celá řada odborníků, majitelů skláren, historiků. Dokonce přijeli kolegové s mobilní moderní pecí, takže sklo nakonec foukali čtyři lidé,“ popisoval Jiří Jedlička.
„Z tavby skla v replice historické pece se stala naprosto úžasná a jedinečná tradice,“ dodal.
Pec ožije znovu během léta, tavit se bude na konci prázdnin
Dnes už Jedlička ředitelem havlíčkobrodského muzea není. V tradici ale hodlá pokračovat i jeho následovník Michal Kamp. „Určitě se tavení skla odehraje letos i příští rok. Po tu dobu máme pozemky v nájmu. Letos ho plánujeme na poslední prázdninovou sobotu, na 31. srpna,“ prozradil.
U pece ale bude živo už několik dní před tím. Bude třeba ji nejprve připravit, zkontrolovat a případně trochu poopravit. A celý týden pak probíhá její roztápění. Při temperování musí teplota uvnitř pece vystoupat nad 1100 stupňů Celsia.
No a jak vlastně první pokusy s tavením skla dopadly? Po počátečních porodních bolestech nad očekávání. Už při druhém pokusu v září 2017 se podařilo vyfoukat repliky středověkých číší, ve výsledku tým pod vedením skláře Františka Nováka z Dobronína zpracoval jedenáct kilogramů skla.
Některé otázky ale i tenkrát zůstaly. „Na rozdíl od prvního ročníku se nám tentokrát podařilo nabrat vzorky fritovacího skla. Správně mělo mít medové zabarvení, nám se však jevilo fialové. Obsahovalo hodně manganu. Budeme se snažit zjistit, proč. Je možné, že už ve středověku skláři používali odbarvovadla. Nebo bude nutné ještě více zvýšit teplotu v peci,“ přemýšlel Jiří Jedlička.
