„Buď to v sobě máte, nebo ne,“ říká s úsměvem padesátiletý sběratel a člen úsobského klubu historických vozidel.
Nedávno jste zaujal pozornost výstavou veteránů při modelářské výstavě v Jihlavě. Na jakém motocyklu jste přijel?
Na ruském motocyklu válečné výroby M-72. Je to v podstatě okopírovaný bavorák R-71. Málokdo ví, že když ještě Hitler kamarádil se Stalinem, nechal mu licenci a Rusáci to začali dělat. V novém, modernějším provedení se tyto stroje dělají prakticky dodnes.
Čím vás motorky chytily za srdce?
Já jsem motorkář odmalička. Začínal jsem někdy v 15 letech a přes pionýry, péráky jsme postupně přešli na veterány. Doma mám i civilní motorku. Mně auta až zas tak moc neříkají.
Kdy jste oblibu veteránů pocítil poprvé?
Když jsem se na něm poprvé svezl. Kamarád mi půjčil svého veterána a byla to okamžitě srdcová záležitost. Takže jsme začali motorky a součástky postupně nakupovat na burzách za docela dobré peníze. Doma jsme je pak celé po kusech renovovali. Jsou na tom hodiny a hodiny práce.
Na štítku u majitele motocyklu máte napsáno Kotěrovi. Je vás tedy víc?
Ano, jsme takový rodinný klan. Jezdí můj otec a zálibu ve veteránech mají odmalička i oba synové. Každý máme svoji motorku.
Vyjedete si někdy společně?
Téměř vůbec. Společného volného času zase tolik není.
Kolik strojů tedy vlastníte?
Máme jich deset včetně dvou aut. Tatík jezdí se Škodou Popular z roku 1939. Je mu už 77 a už se na jízdu na motorce moc necítí, i když jezdíval motokros.
Kde máte tolik vozů „ustájených“?
Mám poměrně velký barák, kde mám čtyři garáže. Něco mám u kamaráda, a protože synovi stavím barák, počítáme už dopředu s tím, že tam bude hodně veliká garáž. To zkrátka musí člověka bavit...
Máte na sobě sovětskou vojenskou uniformu. Je problém něco takového sehnat nebo si nechat ušít?
Je šitá na základě dobové literatury a fotek. Našel jsem jednu velmi šikovnou švadlenu, která mi ušila horní část uniformy. Protože neuměla šít rajtky, na ty jsem si zase našel jednoho šikovného pána, který mi je udělal. Uniformu má i můj otec a také synové. Nosili je už odmalička. Teď mám tyto dětské uniformy složené ve skříni, kde čekají, až budu mít vnoučata. Věřím, že by tuhle naši rodinnou zálibu mohla podědit.
Jak se lidé staví k tomu, že vystupujete v sovětské uniformě?
Nikdy jsem nezaregistroval negativní postoj nebo averzi vůči ruské uniformě. Konec konců to jsou historické uniformy i stroje a žádný rok 1968. Lidé se na vás koukají stejně, jako když jdete v německé uniformě.
Byl jste na vojně?
Paradoxně jsem základní vojenskou službu neabsolvoval. Měl jsem v té době úraz na motorce, takže jsem dostal modrou knížku. Asi si to teď kompenzuji tímto způsobem a nejsem v tomhle směru v našem klubu jediný. (směje se) Ale to, že jsem nebyl na vojně, neberu jako handicap. Nebylo v té době o co stát.
Kde všude už jste s vaší veteránskou motorkou byl?
S kamarádem jsme jeli na Šumavu. Projeli jsme si po čáře celou naší státní hranici a navštívili všechny ty zaniklé vesnice. Přijeli jsme až na druhou stranu Lipna, zajeli jsme až do Německa a vrátili jsme se pak přes Klatovy zpět. Za ten víkend jsme najeli kolem 1 300 kilometrů.
To byla vaše nejdelší cesta?
Ano. A další rok jsme podnikli cestu na sever. Jeli jsme ve čtyřech lidech kolem česko-polské hranice a objížděli jsme staré prvorepublikové vojenské pevnosti, jako je například vojenská tvrz Hanička.
A na letošní léto už máte plán?
Letos plánujeme s chlapy, kteří mají stejné motorky jako já, jet do Rumunska. Necháme si nejprve stroje převézt vlakem na Slovensko. Pak pojedeme do Maďarska a v plánu máme přejet na motorkách Karpaty. Vyčleněno na to máme jedenáct dnů. Teď mám víc času, prodal jsem hospodu, takže mám po dlouhých pětadvaceti letech konečně i dovolenou.
