Hejkalové, hastrmani i bludičky. Tyto nadpřirozené bytosti už bere Jan Prchal za běžnou součást svého života, tyká si s nimi. Sesbíral už více než tisícovku pověstí z Vysočiny, kde se to hemží různými skřítky, divoženkami a klekánicemi. Nejvíc jich zaznamenal doma na Polensku.
V poslední době mu vyšly už dvě knížky pověstí a na podzim přichystal další.
Pověsti o obrovském úhoři a chamtivém sedlákuV pověsti nazvané Úhoř přibližuje pytláka z Polné, který rád lovil ryby v noci. Jednou ráno ho ale lidé našli na hrázi mrtvého. Pak se vyprávělo, že se mu podařilo ulovit nezvykle velkého úhoře a ten pytláka ze msty uškrtil. Následně lidé vyrobili smírčí kámen, který usadili na místo, kde pytlák zemřel. Šlo o hrubě otesaný kříž. V dalším příběhu o tajemném psovi popisuje chamtivého sedláka, který chtěl zvětšit svoje pole. Proto v noci a tajně přemístil hraniční kameny dál k sousedovi. Přitom ho sledoval velký černý pes, který se ale nechal odehnat. Jenže sedlák chtěl víc a na místo se ještě dvakrát v noci vrátil. Podruhé se ještě pes nechal opět odehnat. Potřetí ale muže při stěhování kamenů roztrhal. |
V jedné píše třeba o Huhlovi, který měl zvláštní osud. Jeho skutečné jméno bylo Venca Barták a byl to dobrák od kosti. Práce mu šla od ruky. Jenže mu nebylo moc rozumět. Drmolil a huhlal, proto mu v Polné říkali Huhla.
Když se ho jednou sedlák zeptal, jakou chce odměnu za práci, odpověděl: „Čiheba.“ Nikdo mu nerozuměl, až v kuchyni Venca ukázal na bochník chleba. Teprve v té chvíli všichni pochopili, že jim chtěl říct: „Chci chleba.“
Jednou se Huhla přimotal do šlamastyky a skončil v žaláři. Bědoval a volal z cely o pomoc samotného lucifera. Lidé by jeho prosbám nerozuměli, ale čerti rozpoznají i zkomolené věty šišlavců. Pekelník mu za úpis krví slíbil, že ho dostane na svobodu a navíc naučí správné výslovnosti. Tak se stalo. Když pak ráno Huhlu pustili z vězení, neodpověděl jim jako obvykle: „Euju, euju...“ Místo toho řekl naprosto srozumitelně: „Děkuju, děkuju.“
Nakonec obelstil i peklo, protože byl ryzí dobrák a poctivec. A na takové je i satanáš krátký.
„Tyto příběhy jsme jako děti slýchávaly od babičky. Některé se nám líbily tak, že je musela vyprávět opakovaně. To byl základ, ze kterého čerpám,“ vysvětluje Jan Prchal.
Na hejkala pomáhá svěcená voda. Vyhnala ho z lesů u Polné
A jak už se vyzná ve společnosti nadpřirozených bytostí, tak ví, že hastrmani i čerti jsou mezinárodně známé postavy. „Třeba ale lesní duch hejkal je typicky české strašidlo, to nikde jinde nemají,“ usmívá se.
Hejkal chrání lesní ticho. Má obrovskou sílu, děsivě ječí a hejká. Maskuje se dřevem, listím, blátem a trávou. „Trestá neslušníky, hlučníky, hrubce a posměváčky. Lidem, kteří les udržují a přírodě neubližují, naopak pomáhá,“ přibližuje znalec hejkalů.
Jeden z nich přebýval na kopci Blažkov mezi Polnou a Žďárem nad Sázavou. Utkal se s ním ponocný Křehlík z Bohdalova. Pomohla mu nakonec svěcená voda, kterou vychrstl do hejkalova chlupatého obličeje. Když zjistil, že to účinkuje, kropil pak svěcenou vodou lesní cesty tam, kde se hejkal objevil. Ten pak skutečně z Blažkova zmizel.
O dalším hejkalovi se vyprávělo blízko lesů u Ždírce, kde vyráběli pálením kolomaz ze smolných borových pařezů a živočišného tuku pocházejícího z mršin a zabijačkového odpadu. Když jednou vypalovali kolomaz do tmy, vylétla z lesa příšera porostlá srstí s plameny v očích.
Chlupatý hromotluk rozhazoval na kolomazném kameni doutnající směs. Celý balvan pak převrátil rozčilený tím, že někdo rušil lesní klid ještě po setmění.
Jan Prchal využívá ve svých převyprávěných pověstech bohaté krásy českého jazyka. Vymýšlí i srozumitelné novotvary, třeba ošklivou ženu popisuje slovem škaredice.
Každá z pověstí má reálný základ. Sběratel jich má 1300
„Pověsti pojednávají o lidské chamtivosti, zlobě a lhostejnosti. Hlavně jsou to však příběhy o lidské pokoře, o pomoci v nouzi, o lásce a o tom, že se mají mít lidé rádi, že si nemají ubližovat. V tom je zásadní poučení příběhů,“ vysvětluje.
Podklady pro své knížky se snaží získávat z co nejstarších rukopisů. Každá z pověstí má reálný základ. „Třeba když lidem onemocněla kráva a nedojila, nebo dojila špatné mléko, tak si to vykládali čarodějnou mocí. Pověsti a pohádky se naprosto liší. Pohádky někdo celé vymyslel. Pověst je dějově zasazená na konkrétní místo a její prapůvod je z události, která se skutečně stala. Pak k ní přibyly smyšlené bytosti,“ popisuje Prchal.
Nasbíral už kolem třinácti set pověstí nejen z Polenska, ale také z Pelhřimovska, Žďárska a dalších částí Vysočiny. Někdy jsou to jen příběhy na několika řádcích, které autor rozvine a převypráví.
O ladovsky laděné ilustrace k pověstem se stará Marcela Makovská z Polné. „Kdyby to byl jen text bez ilustrací, tak by to nemělo takovou odezvu. Je to čtení i pro děti,“ říká Jan Prchal.
A je příjemně překvapen zájmem čtenářů o pověsti. Je autorem už mnoha knížek, tyto se ale setkaly s největším ohlasem. Příběhy si ukládal do šuplíku desítky let a zpracoval je až po odchodu do penze. „Šel jsem do toho s rozpaky, nebyl jsem si jistý. Takový zájem jsem nepředpokládal, jsem překvapen,“ popsal.
